Domnívá se, že se něco pohnulo. „Prezidentské volby v USA byly jen prvním výraznějším signálem toho pohybu. Je dokonce podružné, kdo v nich zvítězil a kdo podlehl; podstatné je, že převážila vůle občanská nad vůlí menšinovou, elitární,“ píše Frýbort.
Nemyslí si, že by se takto nastartovaný vývoj mohl ještě zvrátit. „Leda ti, jimž vyklouzává z rukou moc a vliv, by místo demokracie s uzdičkou rovnou nastolili diktaturu. Což, jak tak pozoruji některé pobouřením spravedlivým zkřivené obličeje, chuti by ledakomu nechybělo,“ píše dále Frýbort.
Spíš ale budeme podle něj v nastávajícím roce 2017 svědky odklonu od pravidel a hodnot syntetických k přirozeným. „I kdyby se veškerá intelektuální elita hrůzou pominouti měla,“ podotýká.
Podle Frýborta je v tom i kus naděje: že ona překypující, bezpodmínečná tolerance, jak o ní hovoří Aristoteles, přece jen nebude poslední ctností zanikající naší civilizace.
- Celý text je ZDE
Frýbort se rovněž dotkl problematiky menšin. „Předmětem veškerého zájmu a podpory se staly dříve znevýhodněné či přehlížené skupiny, kdežto dříve privilegovaní musí čekat, co na ně zbude. Ostatně je to také nesmysl, s těmi znevýhodněnými a privilegovanými; komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí, říkávaly babičky, a v přírodě i v dějinách je to už zařízeno tak, že některým odrůdám lidstva je shůry dáno víc a jiným méně, a když i dáno, tedy poněkud jiného zboží, říkej tomu rasismus, kdo chceš. Ale on i ten rasismus je taková nálepečka pohodlná, k připlesknutí všude tam, kde chybí věcnější argument,“ zamýšlí se Frýbort.
Připomíná, že v řadě evropských zemí se v nastávajícím roce chystají volby. V Německu hned čtvery, troje do zemských parlamentů a jedny do spolkového. „A jak vše vypadá, vyjdou z nich posíleni, mnohde velmi podstatně, všelijací populisté, islamofobové a jiní -isté a -fobové. Že zasednou do křesel vládních, bych neočekával; bezpochyby se starodávně zahnízděné partaje spojí do koalice s krajní levicí a třeba i s čertem rohatým a ocasatým, jen aby tomu zabránily. Nezabrání však, aby samy vidouce vzestup všelijakých těch populistů etc., neběžely si také z toho lákavého koláčku ukrojit kousek. Jak se ostatně už děje; sám předseda německé sociálnědemokratické strany Sigmar Gabriel vede dnes řeči, pro jaké ještě před rokem označoval kdehoko za hnědou pakáž. I může být ještě veselo v té naší staré Evropě,“ domnívá se Frýbort.
Co jej znepokojuje, je, že z oněch nových stran a hnutí, jak teď všude vznikají a sílí, zaznívají silně eurokritické tóny až k požadavku vystoupení z EU. „To nepokládám zrovna za šťastné. Chápu, že jednotlivé státy, každý sám pro sebe, by – možná – vyřešily současné potíže jednodušeji, bez okliky přes Brusel; zároveň ale nemohu nevzpomenout slov Františka Palackého: Pomysleme si říši Rakouskou rozdělenou na množství republik a republiček – jaký to milý základ k universální ruské monarchii! Za říši Rakouskou si dosaďme Evropskou unii a všechno sedí jako ulité. Třicet evropských republiček, no dobře, i královstvíček, každé se svou legrační, podvyživenou armádičkou, jaký to milý základ jakékoli roztahovačné mocnosti a nemuselo by to být zrovna Rusko. Ne. Dnes, po stu letech, už dosti zjevně vidíme, že říše Rakouská se neměla bourat, ale reformovat. Totéž platí o EU,“ píše Frýbort.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vam
