Po mnichovském diktátu v roce 1939 odešla s manželem do exilu nejprve do USA a poté do Velké Británie. V prvních poválečných letech byla předsedkyní Československého červeného kříže. Svým kultivovaně reprezentativním vystupováním a citem pro protokolární povinnosti vytvořila v našich podmínkách vzor „první dámy republiky". Po smrti Edvarda Beneše 3. září 1948 žila v ústraní střídavě v Sezimově Ústí a v Praze na Loretánském náměstí. Když 2. prosince 1974 zemřela, její pohřeb se konal 7. prosince 1974 v naprostém utajení ve strašnickém krematoriu v Praze.
Poslanec a radní Tábora za ČSSD Jan Babor ve svém komentáři na adresu Hany Benešové uvedl: "Pro Táborsko a jeho obyvatele je Hana Benešová osobností, která je hodná naší úcty a kterou dodnes ctíme. A můžeme tiše zavzpomínat také u několika budov, které jsou s jejím životem spjaty. Vezmeme-li to chronologicky, pak Hana (v té době ještě Anna) chodila do první třídy ve škole na Parkánech, která byla později na její počest přejmenována na Dívčí školy Hany Benešové.
Zde také trávila se svým manželem nejkrásnější chvíle devětatřicetiletého společného života, a za tu dobu se zde vystřídaly desítky osobností veřejného i politického života. Často sem ovšem po Benešově smrti zajížděla také dalších šestadvacet let. Pamětníci na ní vzpomínají jako na příjemnou starou paní ve světlých šatech a tmavých brýlích, která žila v ústraní, přesto při náhodných setkáních nešetřila dobrým slovem."
Čtěte celé znění:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: tan
