Připomněl, že demonstrantům z Národní třídy, kteří hledali úkryt před zasahující policií, katolická církev otevřela dveře blízkého kostela svaté Voršily. Zmínil slova tehdejšího kardinála Františka Tomáška, který už 26. listopadu prohlásil, že církev stojí na straně lidu.

Kardinál upozornil, že 80 procent finanční pomoci katolické církvi v Československu před rokem 1989 směřovalo z německojazyčných zemí, což zdůvodnil historickými vazbami. Na německý způsob se po tomto roce změnila i organizační struktura české katolické církve.

Duka si postěžoval, že kvůli přílišnému zájmu o západní svět ale čeští katolíci po revoluci zanedbali vztahy s východoněmeckými biskupstvími. Tyto kontakty jsou přitom podle kardinála důležité, protože oba regiony pojí společná zkušenost z období komunismu.

Pražský arcibiskup v rozhovoru lituje, že v Čechách podle něj neexistuje dialog o genderové problematice. Vyjadřuje také názor, že zatímco přírodovědecké fakulty vysokých škol pracují přísně vědecky a jejich úroveň se zlepšila, humanitní fakulty na vědu rezignovaly a podstatné jsou pro ně jen zážitky a emoce.

Duka také vysvětluje, jak zásadní bylo pro katolickou církev v českých zemích poválečné vyhnání sudetských Němců – církev tak přišla o čtvrtinu praktikujících. Spolu s dřívějším vznikem církve Československé, dnešní Církve československé husitské, a pozdější komunistickou diktaturou tak podle Duky pro české katolíky 20. století znamenalo – řečeno metaforicky – čas genocidy.

V současnosti se ale české katolické církvi daří držet stabilní návštěvnost bohoslužeb a úspěšné jsou i její nové akce, jako například Vídní inspirovaná Noc kostelů. Česká katolická církev nyní už sama pomáhá v Africe, Asii nebo Latinské Americe.

Duka přiznává, že současná evropská katolická církev nepředstavuje v katolickém světě avantgardu. Domnívá se ale, že impulsem a inspirací pro dnešek se jí může stát studium evropské církevní historie.