Dva krušné osudy uprchlíků ze Sýrie a Íránu: Syn měl rakovinu a druhý se utápěl v depresi. Úřadům to bylo jedno

22.07.2015 12:03

Parlamentní listy přinášejí dva příběhy přistěhovalců z Íránu a Sýrie, kteří se ve své vlasti ocitli blízko smrti. Rozhodli se proto odjet do Velké Británie a požádat zde o azyl. Také v Evropě však museli bojovat s osudem a nedostali rozhodně nic zadarmo.

Dva krušné osudy uprchlíků ze Sýrie a Íránu: Syn měl rakovinu a druhý se utápěl v depresi. Úřadům to bylo jedno
Foto: repro youtube, tan
Popisek: Uprchlíci na řeckém ostrově Kos

Majid uprchl z Íránu, kde byl ze strany tamějšího režimu přímo ohrožen na životě. Ve Velké Británii již žije téměř rok, ale stále je mu nepříjemné o své minulosti hovořit. Ani ve svém novém domově však nemá situaci nijak ulehčenou. Žije na předměstí Manchesteru a jeho první žádost o azyl byla úřady odmítnuta. Přesto o jeho získání usiloval dál, protože návrat do Íránu by pro něj byl nebezpečný. „Stal se ze mě na chvíli bezdomovec a bez pomoci lidí z místní farnosti bych nepřežil,“ svěřuje se Majid. Další žádost o azyl měl původně předložit v Liverpoolu. Na cestu by ovšem neměl peníze a musel by jít 12 hodin pěšky.

Celý text v angličtině najdete ZDE

Nakonec měl přece jenom štěstí a žádost podal přímo v Manchesteru. Ale i tak musel čelit překážkám. „Přijel jsem na ministerstvo vnitra a předal jim důkazy svědčící i oprávněnosti mé žádosti o azyl. Nikdo tam nemluvil mým jazykem a ani se nesnažili mluvit pomalu a srozumitelně anglicky. Chtěli mi to co nejvíce ztížit,“ stěžuje si Majid, který hovoří jen velmi málo anglicky. Když si představí, že málem kvůli žádosti o azyl cestoval pěšky do vzdáleného Liverpoolu, není mu dobře po těle. „Neumím anglicky a nemohu jen tak s každým komunikovat. Navíc nikoho v Liverpoolu neznám a nemohl bych tam zůstat. Bylo by to opravdu těžké a zbytečně tvrdé. Vždyť to papírování trvalo jen 20 minut,“ podivuje se Majid.

Nyní sice má Majid kde složit hlavu, ale to se bohužel brzy změní a opět se z něj stane bezdomovec. „Člověk, u kterého jsem bydlel, se stěhuje za svojí partnerkou a já tak budu muset na ulici. Věřím však, že mé nové důkazy mi pomohou získat azyl a následnou ochranu. Do té doby nemohou nikam cestovat. Mohu teď pouze čekat a doufat, že napodruhé vše dobře dopadne,“ vykládá s nejistým výrazem Majid. Neméně pohnutý osud má syn palestinských uprchlíků Hassan, který vyrostl v syrském utečeneckém táboře. V dospělosti se připojil k palestinské politické straně FIDA. Právě toto rozhodnutí mu způsobilo velké problémy. Postupně jej začaly syrské úřady pronásledovat.

Jelikož má Hassan už své vlastní děti, nechtěl riskovat ohrožení i jejich životů. Rozhodl se tedy zemi opustit a vydat se do Velké Británie. Ani on to zde neměl zpočátku snadné. „V prosinci 2007 mě úřady pozvaly k jednání o udělení azylu. Když jsem se tam dostavil, úřednici mi řekli, že nemají tlumočníka a ozvou se mi někdy později. „Dalších sedm let mi ovšem nikdo nezavolal. Celou tu dobu žila má rodina ze základní podpory, která stačila sotva na pokrytí základních potřeb. Abychom si koupili košili nebo kalhoty, museli jsme si na to sestavit finanční plán,“ svěřuje se Hassan, který teprve vloni obdržel od úřadů zprávu o zamítnutí azylu. Bez toho, aby jej úředníci vyslechli. Zpráva nemohla přijít v horší dobu.

Celý text v angličtině je ZDE

„Můj syn Bassem právě podstupoval léčbu rakoviny a jeho bratr trpí depresí. Museli jsme se stěhovat z bytu a stát nám zastavil veškerou podporu. Ten úředník, který rozhodl o našem osudu, snad nemůže být lidská bytost,“ vzpomíná Hassan na těžké chvíle. Následně se však svěřil do péče poradenského pracovníka a s jeho pomocí se proti rozhodnutí úřadů odvolal. Na poslední chvíli jim aspoň bylo umožněno zůstat doma, byť měli věci ve skladu a museli jíst na novinách a spát na holé posteli. Alespoň však byli doma. Problémy rodiny bohužel nebyly zdaleka u konce. Úřady se rozhodly ubytovat je odděleně. I to se však nakonec podařilo a rodina mohla zůstat pohromadě. Syn Bassem ale i nadále bojoval s rakovinou a rodině byla zastavena sociální podpora. Dobrou zprávou alespoň bylo, že oba bratři složili zkoušky na univerzitu.

„Jsem jedním z nejlepších studentů na škole. Snažím se, co to jde. Rozhodně to není tak, že bych chtěl žít ze sociálních dávek,“ říká Hassanův syn Mahir. Na svoji rodnou Sýrii ani dnes nezapomínají. „Když vidíte válku jen v televizi, tak se vás to tolik nedotkne. To nastane až ve chvíli, kdy je tím ovlivněna vaše rodina. Nikdy jsem si nedokázal představit, jak lidé trpí, kdy jim někdo zabije nejbližší příbuzné,“ vypráví Bassem. Jeho bratr Mahir mu přizvukuje. „To, co se děje v Sýrii, na mě velmi působí. Vesnice mých příbuzných byla celá zničena. Stalo se to 6. 6. 2012 a všichni byli při tom masakru zavražděni. To je věc, na kterou se nedá zapomenout.“ Hlava rodiny Hassan ani tak neztrácí optimismus. „Po osmi letech průtahů s žádostmi o azyl jsme stále schopni se smát, žít a dýchat,“ říká s odhodláním.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: pro

Mgr. Lucie Potůčková byl položen dotaz

Jak je to s tou výjimkou?

I kdybysme pro teď měli výjimku z migračního paktu. Na jak dlouho by platila? Jak dlouho předpokládáte, že tu budou uprchlíci z Ukrajiny? Co když se z nich po čase stanou občané ČR? A proč bysme měli mít výjimku zrovna my, když uprchlíci (ne třeba z Ukrajiny) jsou i v jiných státech, ale třeba Ukraj...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Že ji neměli rádi? Za tím bude něco jiného. Petr Žantovský tuší, co je za koncem ministryně

4:44 Že ji neměli rádi? Za tím bude něco jiného. Petr Žantovský tuší, co je za koncem ministryně

TÝDEN V MÉDIÍCH Za hodně brutální znásilnění vnímání politiky se dá brát vyjádření Heleny Langšádlov…