Etnická čistka, kterou nikdo neřeší. Přečtěte si, jaká zvěrstva už 43 let páchají Turci na Kypru

17. 7. 2017 17:01

V krvavé historii dvacátého století se občas přihlíží jedna operace, která jakoby byla předzvěstí velkého vzepětí islámského světa ve století jednadvacátém. Nešlo v něm o nic méně, než o zábor cizího území s následující etnickou čistkou, která ale dané zemi prošla. Možná proto, že to bylo Turecko, které USA potřebovaly ve studené válce proti SSSR. Přečtěte si nepříliš zmiňovaný příběh turecké invaze na Kypr. Přibližuje jej dobře obeznámený bezpečnostní expert Marti Koller.

Etnická čistka, kterou nikdo neřeší. Přečtěte si, jaká zvěrstva už 43 let páchají Turci na Kypru
Foto: Hans Štembera
Popisek: Martin Koller

Anketa

Kdo má vaši důvěru?

hlasovalo: 4700 lidí

Dvacátého července tomu bude 43 let, co se turecká armáda vylodila na Kypru a spáchala tam etnickou čistku. Turecku, členské zemi NATO a dlouholetému kandidátovi do EU, prošel válečný zločin bez jakýchkoli sankcí a jeho armáda okupuje téměř polovinu ostrova dodnes. Žádný povyk a sankce ze strany EU a NATO jako kolem Donbasu a Krymu, kde se navíc převážná většina občanů rozhodla odejít z područí Ukrajiny cestou referenda. Takže není jen turecká genocida křesťanských Arménů a islámská invaze posledních let z Turecka do západní Evropy, ale rovněž další ukázka podivného přístupu NATO a EU k problémům na svojí hranici. Kypr je stejně jako Jugoslávie nebo Palestina ukázkou nereálnosti ideologie multikulturalismu v případě, že jednou ze stran jsou muslimové. Jen se o tom mlčí.

Cesta k islámské invazi

Krátce můžeme zmínit fakt, že Kypr byl prokazatelně osídlen už zhruba 10 000 let před naším letopočtem a od té doby opakovaně napadán z pevniny a okupován. Vládli tam v posledních dvou tisících let Řekové a Římané jako nejvyspělejší společnosti své doby, následně evropští křesťané. V roce 649 zažil Kypr první ničivou a genocidní islámskou invazi, ale útočníci odtáhli. V roce 1570 se na Kypru vylodila osmanská (turecká) armáda a jejích 60 000 bojovníků v těžkých bojích a masakrech Kypr dobylo. Turecká okupace se vyznačovala z jejich hlediska umírněností. Například v roce 1827 v době řecké osvobozenecké války nechal turecký guvernér pro výstrahu pověsit jen 486 předních reprezentantů řecké komunity včetně arcibiskupa a několika biskupů. Samozřejmě probíhala snaha o islamizaci cestou všemožných výhod pro zrádce křesťanské víry. Po mnoha peripetiích se Kypr stal roku 1925 britskou kolonií s protežovanou tureckou menšinou.

Britové nebyli zpočátku drastičtí okupanti, takže roku 1950 se konalo referendum. V něm se 96 % Řeků, kteří tvořili 81 % obyvatelstva, vyslovilo pro enosis, tedy připojení ostrova k Řecku. Turci byli prakticky všichni proti. Británii samozřejmě názor domorodců příliš nezajímal, stejně jako kdysi v Americe, dlouhodobě v Irsku, později v Indii a v meziválečném období a za války v Malajsii a nakonec v Palestině, kde stranili muslimům proti Židům. Řecko opakovaně a bezvýsledně žádalo v OSN o připojení Kypru na základě přání převážné většiny obyvatel. Zde je viditelná paralela s Krymem a neokolonialismem EU. Výsledkem byl ozbrojený odpor kyperského obyvatelstva proti britské okupaci. Stejně jako kdysi Británie pohrdá současná EU právem národů na sebeurčení, což vidíme na Krymu, kde rovněž proběhlo referendum a kde se převážná většina obyvatel vyslovila pro návrat do Ruska a nakonec to platí i na Donbasu.

Nicméně je třeba uvést, že na základě rostoucího odporu řeckého obyvatelstva se Británie nakonec rozhodla udělit roku 1960 Kypru nezávislost, která však opět zvýhodňovala tureckou menšinu a umožnila ponechání britských základen na ostrově. V roce 1960 žilo na Kypru 442 138 Řeků, 104 320 Turků a 27 102 takzvaných ostatních.

Turecká invaze

V roce 1963 vypukly na Kypru další etnické střety, kdy zhruba 6 000 Turků ze smíšených vesnic prchlo do východní části ostrova. Turci v té době realizovali ilegální dovoz zbraní a bojovníků z pevniny, opět bez zájmu a zákroku ze strany Británie a OSN. V roce 1964 došlo k regulérní bitvě mezi kyperskými Řeky a Turky u Tyllyrie, do níž se zapojilo turecké letectvo z pevniny. Jeden letoun F-100 byl sestřelen. Tureckému útoku a vojenskému vměšování britská okupační armáda nebránila. Proto se Turecko rozhodlo provést invazi, jenže americký prezident Johnson je rázně zastavil. Turecko bylo tehdy absolutně závislé na dodávkách amerických zbraní a další pomoci, takže se stáhlo. Turci nakonec vytvořili v roce 1967 v severní části ostrova vlastní vládu a armádu a na ostrově probíhala občanská válka.

Již roku 1964 žádal jmenovaný kyperský prezident arcibiskup Makarios řeckého krále Konstantina o vyslání 10 000 vojáků na obranu proti předpokládané turecké invazi. Jenže vlády v Řecku se chopila pučem vojenská junta důstojníků vyškolených v NATO a zabývala se především pronásledováním levice, takže o Kypr neměla zájem. Prezidenta arcibiskupa Makaria, který se snažil tlumit vášně, nakonec nenáviděli svorně Řekové i Turci. Po nezdařeném atentátu uprchl v červenci 1974 do Londýna. Řecká junta se vzpamatovala a prohlásila Kypr za součást Řecka. Než poslala vojáky, začali se 20. července vyloďovat Turci. Britové, OSN i NATO přihlíželi bez zájmu porušení mezinárodního práva. Zde je vidět, že státy NATO jsou spolehliví spojenci a obránci demokracie pouze v případě, že se jim to hodí.

Útok zahájilo 6 000 výsadkářů a příslušníků turecké námořní pěchoty v prostoru Kyrenije. Nakonec se v rámci operace s krycím jménem Atilla vylodilo na Kypru 36 000 tureckých vojáků se 180 americkými tanky M47 a M48 a mohutnou podporou letectva z nedaleké pevniny. Okamžitě bylo mobilizováno 20 000 místních Turků. Proti nim stálo 12 000 příslušníků kyperské národní gardy se 32 tanky T-34 a prakticky bez letectva. Následně bylo mobilizováno 40 000 Řeků a dorazilo 2 000 vojáků z Řecka. V bitvě u Pentemili se podařilo první fázi tureckého útoku zastavit. Teprve v rámci operace Atilla 2 Turci prorazili až k zelené linii OSN, která rozdělila ostrov roku 1964 misí IUNFICYP s cílem ukončit občanskou válku.

V době ukončení bojů proti sobě stálo ve zbrani 42 000 Řeků a 60 000 Turků. Turecko a Řecko se prakticky dostaly na pokraj války. I zde je vidět spolehlivost Turecka jako člena NATO. Přes drtivou tureckou přesilu udrželi Řekové v několika bitvách více než polovinu území ostrova, který chtěli Turci obsadit celý. Boje byly ukončeny 18. srpna na základě tvrdého nátlaku OSN i NATO, pro které se turecká akce stala totální ostudou.

Ve válce padlo 1 273 Řeků a 568 Turků. Zmizelo 1 619 Řeků a zhruba 600 Turků. Pravděpodobně byli zavražděni. V bojích bylo zabito rovněž devět a zraněno 68 pozorovatelů OSN. Z turecké části ostrova uprchlo 200 000 Řeků a naopak 65 000 Turků. Turecko nakonec obsadilo 36 % území ostrova, což trvá dodnes. Turci následně přivezli na ostrov 150 000 osadníků a počítali s ekonomickým rozkvětem. V roce 1983 vyhlásili v okupované části Kypru Severokyperskou tureckou republiku, kterou kromě Turecka nikdo neuznal. Disponuje 8 000 vojáky, 16 000 záložníky a chrání ji podle různých zdrojů 18 000 až 40 000 tureckých vojáků povalujících se v opuštěných a rozkradených řeckých hotelích a domech a letectvo z pevniny.

320 brutálně zavražděných kyperských Řeků

Některá města a osady opuštěné Řeky zůstaly dodnes prázdné. Necivilizovaní Turci ničí křesťanské památky v okupované části ostrova. Podle německých odborníků způsobili dosud škody za 58 milionů euro, což kupodivu opět nikomu nevadí. Tato islámská enkláva je žebráckým přívěskem Turecka, který by se bez pomoci metropole ekonomicky zhroutil, a zároveň ukázkou turecké islámské agresivity a arogance.

Kypr, přesněji jeho řecká část, se stal roku 2004 členskou zemí EU a od té doby blokuje možnost přijetí Turecka. Proběhly opakované pokusy spojit obě části Kypru, aby se Turecko dostalo do EU, ale Řekové něco takového logicky odmítli. Proto byla uměle vyvolána i krize, která měla donutit kyperské Řeky k poslušnosti. V podstatě je zachránili ruští turisté a podnikatelé. V roce 2014 Evropský soud pro lidská práva ve Strassburgu odsoudil Turecko k náhradě škody za vyvlastněný řecký majetek a diskriminaci řeckého obyvatelstva. Turecko rozsudek odmítlo. Nenastaly žádné sankce a stále probíhala mohutná propaganda za přijetí Turecka do EU, přestože pohrdá evropskou legislativou. Zajímavé je, že na Kypr se nevalí ani takzvaní uprchlíci z Turecka a severní Afriky. Kypr je strategickou destinací a tam si NATO, Británie, Turecko ani kyperská vláda něco takového nepustí.

Británie má v současnosti na Kypru dvě velké základny, Akrotiri a Dhekelia, které mají osm ubytovacích prostorů a zásobovací základnu Kissouka. Mimoto v řecké části malé základny Berengaria, Troodos s vojenským letištěm, odkud se prováděly i nálety na Irák, dále prostor v hlavním městě Nikosii a radiolokátor velkého dosahu na hoře Olympos, který kontroluje prostor stovky kilometrů nad pevninou. V turecké části mají Britové základnu ve Famagustě. Vojáci OSN kontrolující zelenou linii, která má místy šířku až 10 km, mají hlavní základnu ve Famagustě. Kypr je vlastně rozdělen na čtyři státy, a to řecký zastupující v souladu s mezinárodním právem celý Kypr, dále území okupované Tureckem, území okupované Británií a území obsazené OSN. Krásná ukázka svobody, demokracie a lidských práv v režii OSN, EU, NATO a Turecka.

Nepřipomíná vám osud kyperských Řeků bezprávní a bezperspektivní a rozeštvávanou současnost i budoucnost menších zemí Evropy jako německých kolonií v EU? Kypřané chtějí do Řecka, Řecko chce Kypr, ale EU, Turecko a NATO jim v tom brání. Něco podobného dnes vidíme na Krymu a Donbasu, jen špinavou roli Turecka sehrává Ukrajina.

Turecká agrese na pokračování

Je třeba konstatovat, že turecké vedení se z akce na Kypru poučilo. Především zjistilo, že vedení EU (tehdy EHS) je zcela neschopné zakročit proti porušování mezinárodního práva. Zároveň zjistilo, že USA nebudou zbytečně riskovat sankce proti Turecku, které má obrovitou armádu schopnou ohrozit z jihu tehdy Sovětský svaz, aktuálně Rusko. Válce proti SSSR a státům Varšavské smlouvy byla obětována evropská bezpečnost. Situace se opakuje, navíc s islámskou kartou. Státy EU i NATO zároveň svorně mlčely o arménských genocidách koncem 19. století a v roce 1915 a oháněly se o to hlasitěji otázkou lidských práv v Rusku a Číně. Následně v řadě případů vykonstruovanými zločiny Srbů na Balkáně.

V současnosti bojovníci za lidská práva spojují rehabilitaci nacismu a fašismu v Pobaltí a na Ukrajině s komedií kolem demokracie a lidských práv v Rusku, bez ohledu na lidská práva ruských menšin v Pobaltí a na Ukrajině, o situaci v Saúdské Arábii a podobných islámských zemích nemluvě. Důvodem je kromě přípravy války s Ruskem odvedení pozornosti od genocidy Arménů a Kurdů v Turecku a samozřejmě od islámského terorismu.

Turecko se rozhodlo již před dvaceti lety zbavit hlavního problému z hlediska svých agresivních plánů, a to závislosti na dovozu zbraní a vojenské techniky, především z USA, částečně i z Německa a Francie, dokonce i z Ruska (obrněné transportéry BTR-80, protitankové komplety Kornet, protiletecké/protiraketové systémy S-400).

Na počátku byly opravny pro letectvo a techniku NATO, například americké letouny F-16. Již to umožnilo rozsáhlé poznání technologií. Následovaly licenční montovny terénních automobilů a ručních zbraní. V posledních deseti letech následoval rychlý skok z hlediska pozemní obrněné techniky. Výsledkem jsou tanky Altay (aktuálně objednáno 250, perspektivně až 1 000) a bojová vozidla pěchoty Tulpar, která jsou na úrovni srovnatelné se světem. Dále se podařilo realizovat vývoj poměrně širokého spektra kolových obrněných vozidel, a to jak obrněných transportérů, tak lehkých hlídkových typů. Z nich nejznámější je cobra nasazená na straně Gruzie v bojích o Abcházii a jižní Osetii. Turecku se rovněž podařilo rozvinout vývoj a výrobu dělostřeleckého materiálu a pozemních a leteckých raket na bázi zahraničních, především německých, případně evropských vzorů u společnosti Roketsan.

V současnosti Turecko ještě neumí vyrábět moderní bojové letouny, raketové systémy velkého dosahu a ponorky. Nicméně v této době staví podle španělských plánů loď pro podporu obojživelných operací Anadolu, která může sloužit jako malá letadlová loď pro letouny s kolmým startem, například americké F-35. Peníze ze Saúdské Arábie, která evidentně obchází všemožné dohody a spolupracuje se Severní Koreou a Pákistánem, vytvářejí situaci, kdy se Turecko může dostat i k balistickým raketám a jaderným hlavicím.

Tamní konstruktéři již zvládli rovněž vývoj jednodušších bezpilotních letounů Anka a Bayraktar a řízených střel s plochou dráhou letu SOM. Státy EU a NATO uvedený vývoj podporují, neboť jejich politici předpokládají, že turecká armáda pomůže zlikvidovat národní vládu v Sýrii a zároveň se ji v budoucnu podaří nasadit proti Rusku. Situace velmi připomíná období druhé poloviny třicátých let v Evropě, kdy Británie, USA, Španělsko a do určité míry i Francie podporovaly znovu vyzbrojení Německa a tolerovaly nacistický režim včetně okupace naší republiky s tím, že povede válku proti tehdejšímu Sovětskému svazu.

Výsledky této hazardní politiky jsou všeobecně známé. Utrpení obyvatel Evropy, desítky milionů mrtvých, především ve střední a východní Evropě, koncentrační tábory jako továrny na smrt a nezměrné materiální škody. Nacisté a fašisté se bez jakýchkoli morálních zábran obrátili vůči svým západním protektorům stejně jako v současnosti muslimské legální či nelegální režimy a jejich teroristé.

Současné Turecko má kolem 80 milionů obyvatel. Hrubý domácí produkt se pohybuje kolem 1,5 bilionu dolarů, což je na úrovni Španělska nebo Kanady, pokud lze informacím věřit. Tamní průmysl slouží především jako levná montovna zemí EU, hlavně Německa. Většina obyvatel má nižší životní úroveň i ve srovnání s nejchudšími zeměmi EU, zato podstatně vyšší porodnost.

V současnosti je situace z hlediska ambicí Turecka a jeho postupu poměrně nepřehledná. Nicméně nelze přehlédnout, že jde o totalitní islámský režim, který ohrožuje svoje okolí i Evropu.

Vojenský rozpočet Turecka se pohybuje oficiálně kolem devíti miliard dolarů, ale k tomu je třeba připočítat vojenskou pomoc z USA a relativně nízké náklady na 444 000 vojáků prezenční služby. Vysoký počet branců a vojáků prezenční služby pomáhá řešit problém nezaměstnanosti v zaostalých částech země a zároveň zvyšování odborných technických znalostí obyvatelstva. K tomu je třeba připočítat i politickou indoktrinaci všech, kteří prošli vojenskou službou, a zvýhodnění z hlediska získání zaměstnání ve státní a obecní správě.

Podle oficiálních informací mají ozbrojené síly celkem 622 932 vojáků. K tomu je třeba připočítat četnictvo a vycvičené zálohy, takže je disponibilních kolem 800 000 vojáků a četníků. Zde je třeba uvést, že údaje z různých zdrojů se výrazně liší, některé udávají pouze kolem 400 000 příslušníků armády a 800 000 vycvičených příslušníků záloh. Hlavní výzbroj armády tvoří aktuálně 350 tanků Leopard 2 a přes 3 000 starších tanků pro zálohy, dále zhruba 8 000 bojových vozidel pěchoty, obrněných transportérů a další obrněné techniky, 800 samohybných a zhruba 1 500 tažených děl, 140 raketometů. Letectvo disponuje 251 bojovými letouny F-16, 60 ks F-5 a 44 ks F-4 a pozemní síly 325 vrtulníky. Námořnictvo má 16 fregat, 10 korvet, 14 ponorek, 47 výsadkových plavidel a řadu lehkých lodí. Podléhá mu pobřežní stráž s více než 100 hlídkovými loděmi, které by byly schopny zastavit bez problémů ilegální migraci po moři.

Kromě uvedených tanků Altay se Turecko připravuje nákup 428 taktických obrněných vozidel, 500 samohybných děl Firtina a Panther, 260 protitankových vozidel, 27 obojživelných vozidel, 322 vrtulníků, 22 víceúčelových bojových letounů Gripen, přezbrojení 600 000 útočnými puškami a kulomety vlastní výroby a další posilování ozbrojených sil. Většina turecké armády je soustředěna na hranicích Evropy a pobřeží Středozemního moře. Nejasný počet vojáků operuje v rozporu s mezinárodním právem v Sýrii a Iráku pod záminkou boje proti terorismu. Turecká rozvědka posiluje svoji přítomnost v Evropě pod krytím agentů jako různých uprchlíků včetně kurdských. A nelze zapomínat na projekt společné Islámské armády Turecka a Saúdské Arábie. Každopádně lze konstatovat, že Turecko je natolik vojensky silné, že může ohrožovat i Evropu.

Turecké problémy do budoucna

Stále více se islamizující Turecko má šest hlavních problémů. Jsou to islamizace, Kurdové, válka v Sýrii, Evropská unie, vztah k Izraeli a Kypr. Islamizace nutně povede k rostoucímu rozkolu s EU a rovněž s Izraelem. Dále se podepíše na klesající odborné úrovni školství stejně jako v jiných islámských zemích, což se odrazí v oblasti průmyslu. To povede ke zhoršení ekonomické situace a růstu napětí ve společnosti.

Výsledek války v Sýrii je stále nejasný, i když hlavní hráči Rusko a USA se možná domluví o jejím rozdělení. Při tom může i nějaké území spadnout pod tureckou přímou či nepřímou kontrolu. To by bylo výhodné především z hlediska turecké nacionalistické propagandy.

Velký mítink prezidenta Erdogana

Nicméně z hlediska války v Sýrii narůstá kurdský problém, který je Evropanům prezentován v médiích ve značně zkreslené podobě. Kurdů, kteří mají nejblíže k Peršanům, žije podle různých odhadů kolem 40 milionů. S výjimkou zemí EU, kde je jich kolem dvou milionů (z toho 0,8 milionu v Německu), žije podle různých údajů 11,5 až 25 milionů v Turecku, 5–7 milionů v Iránu, 6,5 milionu v Iráku a 1,5 milionu v Sýrii. Na iráckém území již tvoří Kurdistán v podstatě fungující stát (20 % obyvatel Iráku), který žije z exportu ropy, zemědělských produktů a vody. V Sýrii vznikla zvláštní situace, kdy tamní Kurdové, kteří mají velmi špatné vztahy s Kurdy v Iráku, vyhlásili roku 2014 Syrský Kurdistán.

Bez ohledu na vztahy je dorazilo podpořit kolem 5 000 bojovníků z Iráku. Syrský Kurdistán není napadán armádou Sýrie, což by se dalo čekat, ale Turecka, především leteckými údery. Přitom syrští Kurdové bojují s takzvaným Islámským státem, který Turecko napadá jen minimálně, přestože s ním údajně bojuje. Problém je v tom, že spolupráce Kurdů v Sýrii s některými skupinami takzvané či samozvané demokratické opozice, mnohdy islámských teroristů spolupracujících s podporou Saúdské Arábie s takzvaným Islámským státem proti vládě Bašára Asada, tuto opozici v podstatě legitimizuje. Zároveň napomáhá vytvářet základ pro vměšování ozbrojených sil USA na syrském území.

Situace se dostala tak daleko, že USA vyhlásily ochranu Kurdů v Sýrii proti Turecku, svému spojenci v NATO. Menšina, zhruba 5 % Kurdů, vytváří velký problém. Jaký bude vývoj z hlediska zasloužené a legitimní samostatnosti Kurdů a vzniku jejich státu? Budou opět podvedeni ze strany USA, NATO a EU, přestože se významně zasloužili o řadu vítězství v boji s Islámským státem? Nelze se zbavit dojmu, že tento boj není USA a EU moc po chuti a raději by Kurdy angažovaly proti Sýrii. Na druhou stranu se právě Kurdové mohou stát prostředkem nátlaku na Turecko, kde tvoří zhruba pětinu až čtvrtinu obyvatel a většina z nich už má dost letitého tureckého teroru. I zde se dají úspěšně uplatnit lidská práva, jakmile nebude Turecko potřebné k válce proti Rusku.

Zároveň si lze velmi dobře představit iniciativu zbabělců a bezcharakterních podvodníků z EU, kteří budou Kurdy přesvědčovat, aby radostně a multikulturně žili v Turecku a nechali se dále terorizovat, přičemž turecký režim dostane dotace z našich daní na podporu jejich začlenění do turecké společnosti. Kurdové každopádně zůstávají destabilizačním faktorem Turecka a černým svědomím a ostudou jak Turecka, tak EU, USA i NATO. Z hlediska vztahu k EU se Turecko rozhodně nehodlá přizpůsobovat a jeho stále více se islamizující menšina, především v Německu, je zdrojem rostoucího bezpečnostního i sociálního napětí.

A po pravdě řečeno, rostoucí snaha Turecka o nezávislost na EU, USA a NATO vyvolává především u totalitářů v Bruselu větší hrůzu než turecké válečné zločiny a porušování lidských práv. Přitom Turecko nikdy nebylo opravdovým spojencem EU ani NATO. A zde je legitimní se ptát, kdy EU, USA a jejich NATO udělá pořádek na Kypru a ukončí protiprávní tureckou okupaci části ostrova, nehledě na výdaje s působením vojsk OSN, které pomáháme platit i z našich daní? Turci přece rovněž mohou žít radostně a multikulturně na Kypru podle bláznivé ideologie EU. Problém je v tom, že s nimi nikdo žít nechce!


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Koller

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zeman po boku Putina: Rusko je desetkrát významnější než Francie. Jaceňuk je ubožák. Jsem odpůrce sankcí

15:06 Zeman po boku Putina: Rusko je desetkrát významnější než Francie. Jaceňuk je ubožák. Jsem odpůrce sankcí

Prezident Miloš Zeman se v ruském letovisku Soči sešel se svým ruským protějškem Vladimirem Putinem.…