Europoslanec Rouček přednášel: Byl jsem také uprchlík a chtěl žít v Německu. Přál bych si, aby EU byla federací jako USA

26. 2. 2016 15:51

REPORTÁŽ V debatě na téma Migrace a návratová politika se v Brně na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity sešli bývalý místopředseda europarlamentu Libor Rouček, poslankyně TOP 09 Helena Langšádlová a pracovník Mezinárodní organizace pro migraci Petr Karban.

Europoslanec Rouček přednášel: Byl jsem také uprchlík a chtěl žít v Německu. Přál bych si, aby EU byla federací jako USA
Foto: David Daniel
Popisek: Libor Rouček na besedě

Migrační krize má mnoho aspektů a v roce 2015 byl překročen hraniční počet milionu lidí, kteří přišli do Evropy. Podle moderátorky debaty Markéty Blažejovské z think-tanku Evropské hodnoty je v roce 2015 úspěšnost návratové politiky v EU 16 % a není tedy vysoká. Poslankyně Helena Langšádlová (TOP 09) na úvod debaty řekla, že migrace k Evropě patřila v minulosti a patří i dnes. Vývoj v posledních dvou letech je ale mimořádný a jde o krizi. „Jedná se o krizi především proto, že Evropa ztratila kontrolu nad vnější hranicí. Můžeme mít různé názory na to, jak má EU pomáhat nebo kolik migrantů má přijímat, ale jednu věc nesmíme vypustit, a to je kontrola vnějších hranic. S tím souvisí další problém, a to je návratová politika. Již v roce 2014 jsme ztratili kontrolu na vnější hranici, když z Libye přišlo přes osmdesát tisíc lidí, jejichž identitu neznáme, a to je selhání. Každý stát musí mít kontrolu už proto, že k jeho základní funkci státu patří zajištění bezpečnosti,“ řekla Helena Langšádlová, podle níž bude nezbytné hledat společná evropská řešení a EU by měla do řešení migrační krize dát výrazně větší množství prostředků než dosud. Na migrační krizi se totiž ukazuje, že Evropa mnohé podcenila. Langšádlová také upozornila na to, že pokud ve společnosti nastane krize a řešení nenajdou demokratické politické strany, využijí toho nedemokratické síly. K návratové politice poslankyně TOP 09 řekla, že je přesvědčena, že je hlavně chyba na straně kontroly na vnějších hranicích a že do EU přicházejí lidé bez nároku na azyl a budou muset být vráceni. „Je to tragédie i pro ty, kteří dali poslední peníze za cestu do Evropy a nyní budou muset být navráceni. Přestali jsme dodržovat pravidla a vyvolali nesprávná očekávání,“ konstatovala Helena Langšádlová.

Principy vracení migrantů platí už dlouho

Libor Rouček (ČSSD) účastníkům debaty na úvod připomněl, že on sám má za sebou minulost uprchlíka a popsal svůj útěk z Československa přes Jugoslávii do Rakouska a ilustroval jím přístup k návratové politice. Stejně jako dnešní uprchlíci chtěl žít v Německu, takže přešel do Rakouska, ale přihlásil se až v uprchlickém táboře u Norimberka v Německu. Odtamtud byl ale vrácen opět do Rakouska, kde byl uvězněn a proběhly tam přijímací procedury. Posléze skončil v rakouském uprchlickém táboře u Vídně. „Tak jako dnes i tenkrát platila ženevská konvence o uprchlících a podle ní se musí žádat o azyl v první bezpečné zemí. V mém případě to bylo tedy Rakousko,“ popsal Libor Rouček. Principy vracení uprchlíků podle něj platí i v době Schengenu a jde o zabezpečení vnější hranice EU. „Přestože existuje dublinská dohoda a Schengen, nemá dodnes Evropa společnou azylovou a návratovou politiku. Ono to fungovalo do doby, než loni přišlo to obrovské množství uprchlíků. Ten problém se ale objevil v minulosti i mezi Marokem a Španělskem, když uprchlíci přicházeli na Kanárské ostrovy. To se vyřešilo dohodou mezi oběma zeměmi. I diktátor Kaddáfí měl dohody s Itálií a nepouštěl uprchlíky ze subsaharské Afriky do Evropy. Libye se zhroutila, je tam občanská válka a uprchlíci začali přicházet na Lampedusu. V té době ale ještě pořád Německo bez potíží přijímalo tři sta tisíc migrantů ročně. Problémy začaly až loni s mnohasettisícovým přílivem. Ten problém hned tak nebude vyřešen, občanská válka v Sýrii v dohledné době neskončí, Libye bude mít dál problémy, dá se čekat i příchod migrantů z Afghánistánu a Pákistánu, takže se konec migrační vlny nedá očekávat,“ popsal situaci Libor Rouček.

Petr Karban shrnul, co se děje v návratové politice u nás. Současná krize podle něj nevyvolává žádné velké změny, program dobrovolných návratů zde probíhá více než patnáct let a cílová skupina se od vstupu do schengenského prostoru nezměnila.

Stát nesmí rezignovat na ochranu své vnější hranice

V diskusi se jeden z posluchačů obrátil na Helenu Langšádlovou s dotazem, zda má Evropská unie dost prostředků, aby dokázala ochránit vnější hranici a kdo by se na tom měl podílet. Podle poslankyně žádný stát nesmí rezignovat na ochranu své vnější hranice a všechny státy musí společně dělat kroky, aby hranice Schengenu byla pod kontrolou. „V současnosti je na stole vybudování společné pohraniční a pobřežní stráže, která počítá s patnácti sty členy. Primární odpovědnost by měly nést země, které dostávají finanční prostředky od ostatních zemí, aby vnější hranici chránily. Do Evropy přecházejí lidé, kteří třeba dva roky žili v Turecku, což znamená, že nebyli bezprostředně ohrožení a to, že nebyli identifikováni a přímo z hranice navráceni, je nepřijatelné,“ řekla poslankyně Langšádlová a dodala, že v tuto chvíli je počet patnácti set lidí v pohraniční stráži nedostatečný a bude jich potřeba výrazně více. Ale půjde i o další opatření, ať už je to akční plán mezi EU a Tureckem nebo společná návratová politika. Podmínkou pro to, aby EU měla důslednou návratovou politiku, je také striktní rozlišování mezi ekonomickými migranty a lidmi s nárokem na azyl.

Podle Libora Roučka dnes od Evropské unie čekáme řešení, ale problém je v tom, že unie není federální stát a nemá společnou ochranu hranic jako třeba USA a ochrana závisí na jednotlivých zemích EU a náš systém funguje, jen pokud nenastane nějaká krize. Rouček se pokusil popsat příčiny, proč se nemohou evropské země dohodnout na společném postupu a připomněl proto motivy toho, že Německo loni de facto uprchlíky pozvalo. „Motivy byly jednak humanitární, jednak to byl pracovní trh, na němž v Německu chybí milion pracovníků a Němci chtěli tento problém řešit. Na druhé straně Maďarsko a státy V4 humanitární otázky odstavily na vedlejší kolej a upřednostnily bezpečnost. Nyní dochází k dominovému efektu, do Řecka přichází každý den tisíc uprchlíků a bude z toho humanitární krize. Výsledkem je, že se nyní státy a jejich představitelé nemohou dohodnout na společném řešení. Já bych si přál, aby Evropská unie byla federací jako USA a na úkoly, na něž nestačí národní státy, by vznikly federální struktury a řešily je. Ne všichni lidé to ale chtějí. Převažují názory, že Brusel je k ničemu, vše dělá špatně a že bychom měli vystoupit z EU. To by byla naprostá sebevražda,“ upozornil na nebezpečí populismu a iluze jednoduchých řešení Rouček.

Italové se také v USA integrovali, kromě Al Capona

Další dotaz směřoval k absenci společné návratové politiky EU. Podle Libora Roučka je důvodem neschopnost vzájemné dohody v EU. „Byl zde nepovedený pokus o dohodu a podle nás byl špatný – kvóty. To byl pokus vytvořit společnou politiku. My jsme je odmítli a Němci si mysleli, že budou fungovat stejně, jako funguje přerozdělení uprchlíků v Německu. Tak to ale samozřejmě nefunguje, když přijde uprchlík a chce žít ve velké zemi, jako je Německo nebo Francie, proč by se měl učit estonsky nebo česky a žít v těchto malých zemích,“ ptal se Libor Rouček. Upozornil také na to, že nyní v Evropě vidíme 1,7 milionu uprchlíků jako obrovský problém, ale když věc zařadíme do kontextu, že v EU žije 510 milionů lidí, to číslo nevypadá tak hrozivě. Připustil, že má pravdu i prezident Erdogan, když říká, že v Turecku je dva a půl milionu uprchlíků a země to zvládá, zatímco Evropa má problém s polovičním počtem.

Pokud jde o navracení migrantů, musíme podle Heleny Langšádlové rozlišovat mezi legální migrací, která odpovídá zákonům a řeší problémy na trhu práce, v jejímž rámci přicházejí lidé s kvalifikací a mají šanci se uplatnit, a na druhou stranu ty, kdo utíkají před válkou apod. Langšádlová připomněla, jak Španělsko reagovalo na příchod migrantů důslednou návratovou politikou a současně otevřelo pracovní trh legálním migrantům.

Libor Rouček uvedl příklad Německa, kde do jara loňského roku 40 % uprchlíků tvořili západní Balkánci, Němci tyto země prohlásili za bezpečné a od té doby tito migranti nemají v zemi nárok na azyl. „Nyní Němci prohlásil za bezpečné země Tunisko, Maroko a Alžírsko, a když se podíváme na složení uprchlíků za loňský rok, z těchto zemí zase do Německa přicházelo kolem 40 % migrantů. Přichází čas říci, že máme readmisní a další dohody, poskytujeme peníze na stabilizaci těchto bezpečných zemí, takže se migranti musí vracet. Půjde asi o nějakých čtyři sta tisíc lidí a ne všichni odejdou, mladí muži budou třeba i riskovat, že budou v Evropě žít nelegálně, skryjí se v komunitách, které tam jsou už po generace. Jsem ale přesvědčen, že i když to tak udělají, stejně se jich většina časem začlení. Když si vezmeme migraci z Evropy v historii, mezi rokem 1900–1914 z Itálie ročně odcházel milion lidí do USA, Argentiny apod., a ty země to zvládly. I v Chicagu byl Ital Al Capone, ale 97 % Italů se začlenilo, stejně jako se začlenili Tunisané a Maročané ve Francii nebo Turci v Německu,“ řekl na debatě o návratové politice Libor Rouček.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: David Daniel

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Diskuse obsahuje 94 příspěvků Vstoupit do diskuse Tisknout

Další články z rubriky

Finská novinářka chtěla ukázat špínu ruské propagandy. Ale dopadlo to úplně jinak...

19:37 Finská novinářka chtěla ukázat špínu ruské propagandy. Ale dopadlo to úplně jinak...

Příslovečná válka mezi stoupenci Ruska a jejich odpůrci se odehrává takřka v každé zemi v Evropě a č…