Doma nebývá nikdo prorokem. Rumla proto nijak zvlášť nepřekvapuje, že se Havel těší větší úctě v zahraničí než doma. V České republice si navíc s Havlem mnozí lidé spojovali velké naděje, které se často nenaplnily, což pak občané kladli Havlovi za vinu. „Mezi lidmi se vznášely různé pochybnosti, zda-li on není také tím viníkem. Ta očekávání byla veliká, každý si myslel, že tu budeme jako ve Švýcarsku a ono to pořád nešlo a část lidí to svalovala i na Václava Havla,“ prohlásil Ruml.
Ani v dobách disentu ani později prý Havel nikomu své názory nevnucoval, naslouchal druhým a akceptoval v lidech to dobré i zlé, i když apeloval na to dobré v nich. „On hlavně chtěl, abychom neměli strach, protože strach je počátkem rezignace,“ shrnul Havlův pohled na člověka.
I dnes mívají občané pocit, že český prezident je spíše králem, a podle Jana Rumla si to v určitém okamžiku myslel i sám Havel. „Na začátku své prezidentské kariéry se Havel trochu jako král choval. On neuznával politické strany, on neuznával parlament, on čekal, že mu parlament všechno schválí. Dával tam zákony, které mu nemohly projít. Ale postupem času zjistil, že takto se chovat nemůže, a naučil se fungovat v tom politickém systému, ve kterém žil,“ vyjádřil svůj názor host.
Moderátorka Daniela Drtinová v rozhovoru s Rumlem zmínila i rozhovor Viléma Čoka, který poskytl pro server ParlamentníListy.cz, kde Čok konstatoval, že ho Václav Havel zklamal, protože se důrazněji nevypořádal se zločiny komunismu. Ruml však znovu zmínil, že Havel nebyl králem a nemohl o této věci rozhodovat sám. Musel by se o to zasadit parlament a k tomu chyběla politická vůle.
„Mě štvalo, že on nedokázal vysvětlit, co myslel tím pojmem ‚nepolitická politika‘. On tím myslel aktivní zájem občanů o věci veřejné. Nic víc a nic míň. Myslím si, že k tomu měl ještě něco doříct,“ řekl Ruml. Měl to však udělat ještě v době, když byl prezidentem, protože když se později snažil některé věci dovysvětlit, tak už bylo podle Jana Rumla pozdě.
Havel mohl být lidem nepříjemný tím, že i po nich vyžadoval, aby za své činy ručili celým svým srdem. On sám se tak velmi snažil žít, ale jiným spoluobčanům se do toho moc nechtělo. Proto Havlovi vyčítali, že moralizuje.
Havel a uprchlíci
Ve druhé polovině rozhovoru došlo i na uprchlickou krizi. Já jsem jako ministr vnitra vpouštěl v roce 1994 do této země desítky tisíc bosenských muslimů. Když skončila válka, tak se polovina z nich vrátila domů, čtvrtina se integrovala tady a čtvrtina odešla dál na západ,“ připomněl Ruml. Tehdy prý lidé ještě cítili určitou sounáležitost s těmi, kdo potřebují pomoc. Dnes se tento pocit sounáležitosti vytrácí. Jan Ruml je toho názoru, že muslimové mohou žít i v Evropě, jen musí akceptovat zákony země, ve které chtějí žít. Jinak to nelze.
Podle názoru hosta by Havel požadoval, aby společnost zaujala nějaké rozumné stanovisko, ne tak radikální, jaké vidíme dnes, a šel by velmi důrazně proti dnešnímu často až radikálnímu názoru na muslimské uprchlíky. Velmi jasně se Ruml postavil proti návrhu prezidenta Miloše Zemana, podle něhož by uprchlíci měli být přesídleni na pusté řecké ostrovy. „Já si myslím, že je to úplnej nesmysl, to je jen snaha zaujmout za každou cenu,“ konstatoval.
Nakonec všem divákům doporučil aby se dívali spíše do budoucnosti než do minulosti. „Mně trošku vadí ty oslavy nedožitých osmdesátých narozenin. Nejenže by si to Havel nepřál, ale my pořád žijeme z té retrospektivy. (...) Havel už nežije a my bychom se měli postavit na vlastní nohy,“ uzavřel Jan Ruml rozhovor.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: mp
