V srpnu 1990 neměl prezident tehdejší ČSFR Václav Havel dobrou náladu. Daniel Kaiser ve své knize Václav Havel Prezident připomněl jeho střety s poslanci nově zvoleného Federálního shromáždění, kteří nebyli ochotni akceptovat Havlovu stěžejní roli v československé politice, na kterou si zvykl v první polovině roku, kdy se klíčová politická rozhodnutí dělala mezi Havlem a jeho poradci při poradách v restauraci Na Vikárce.
Michael Žantovský, ředitel Havlovy knihovny, v „oficiálním“ prezidentově životopise zase připomíná, že Havlovi zkazila náladu i nepovedená dovolená na Bermudách na začátku srpna, ze které jej vyrušily státnické povinnosti.
Jenže 21. srpen byl v letech 1969-1989 největší příležitostí, aby lidé dali najevo svůj názor na tehdejší režim. Dvacáté druhé výročí vstupu vojsk proto bylo jako první svobodné očekáváno. Československý prezident výročí oslavil výstupem, který Kaiser ve své knize označil za „jeden z nejbouřlivějších projevů své politické kariéry“.
Do dějin vstoupil především Havlovým adresným útokem na JZD Slušovice, jež si vzal jako příklad normalizační mafie, která musí být zlikvidována.
JZD Slušovice bylo již od šedesátých let podnikem, kterému se neobyčejně dařilo. Jeho rozkvět byl spojen s osobou předsedy Františka Čuby, který se stal jeho předsedou v 27 letech v roce 1963. Postupně zaváděl opatření, která motivovala lidi k práci a ke snaze být úspěšný, a dařilo se mu to. Jak vzpomínali pamětníci například v dokumentu Roberta Sedláčka, základem úspěchu byl „podnikatelský duch“, který oprášil některé osvědčené postupy Tomáše Bati a zaváděl další, které byly průchodné v rámci centrálně plánované ekonomiky. Přesto byl kritizován, že zavádí do ekonomiky „kapitalistické prvky“.
Růst, který byl někdy nazýván „slušovickým zázrakem“, měl samozřejmě za následek zájem z nejvyšších míst. Jak vyplývá ze Sedláčkova dokumentu, podporu měly Slušovice například u premiéra Lubomíra Štrougala; jiní, například Miloš Jakeš, ale i první tajemník Gustáv Husák, je ale moc v lásce neměli.
Čuba jako předseda JZD samozřejmě musel fungovat v tehdejším politickém systému. Ale dokázal jej také využít ve prospěch družstva. Půvabná je historka, jak ovládl podnikovou organizaci KSČ, když do funkce předsedy prosadil svého osobního řidiče, který měl náhodou shodné příjmení s vlivným funkcionářem ÚV KSČ.
Osmdesátá léta představovala vrchol, kdy se obraty podniku počítaly v miliardách, a zaměstnával po celé republice sedm tisíc lidí. V časech perestrojky byly ukazovány jako příklad, že i v Československu se věci mohou měnit. Na krátkou dobu se tedy Slušovice staly prezentovanou výkladní skříní československého socialismu.
Odpůrci režimu byly vnímány jako „komunistický podnik“. Navíc jim u opozice nepomohlo, že v osmdesátých letech ve Slušovicích vyhodili z JZD pracovníka Stanislava Devátého (kterého už jako signatáře Charty 77 předtím několik let zaměstnávaly), velmi vlivnou osobu tehdejšího disentu.
Jakkoliv v disentu byly Slušovice, jak v Sedláčkově dokumentu vzpomínal Petr Pithart, předmětem častých debat, většina je vnímala jako komunistický podnik a podle toho se s nimi v jejich představách mělo nakládat. Václav Havel se navíc o ekonomiku nikdy příliš nezajímal, takže měl svůj obrázek daný.
VZPOMÍNKY A PERLY: CELÝ SERIÁL PL.CZ
Kaiser ve své knize na str. 61 připomněl debatu o Slušovicích, která probíhala již po Listopadu 1989. Odehrála se u Václava Havla na Hrádečku, kam si v březnu 1990 pozval ekonomické experty k debatě o hospodářské reformě. Mezi jednáním si venku u cigarety povídala skupinka, jejíž debatu natočila jedna z přítomných kamer.
V kuřáckém kroužku byl kromě Václava Havla také Miloš Zeman, tehdy poslanec z rozpočtového výboru parlamentu. Havel rozmáchle gestikuloval a vykládal, že Devátý mu vyprávěl, jak „ve Slušovicích probíhá rozprodej majetku družstva“, a jak Čuba a další předáci „prodávají svým členům tak, aby je měli absolutně v hrsti“. Pak to Václav Havel rozvinul, že to souvisí s temnou minulostí Slušovic před listopadem, kdy si „hráli na podnikatele a platili daň v podobě spiklenectví s StB“, a doplnil to bulvárními historkami, jak ze Slušovic vozili „vagony whisky“ na OV KSČ a v Praze si přízeň předsedy vlády kupovali „za kožichy Štrougalce“.
Miloš Zeman v tu chvíli nevydržel a povídá: „Ale pane prezidente, ve Slušovicích se lidé neodnaučili pracovat, na rozdíl od jiných družstev.“ Václav Havel ale stále opakoval své teze, že bez spolupráce s režimem by toto JZD nikdy neuspělo, a že mu to říkal Devátý.
Není proto nejspíš až tak překvapivé, že si právě známý a úspěšný podnik zvolil Václav Havel jako exemplární příklad „komunistických mafií“.
Ve výroční den tehdy prezident nejprve položil věnec k soše svatého Václava. Poté se přesunul na balkón nad náměstím, odkud ke shromážděnému davu pronesl připravený projev.
V jeho úvodu připomněl historické události Pražského jara, utnuté „v noci z 20. na 21. srpna, kdy pět armád Varšavského paktu, spojených s několika zdejšími spiklenci, přepadlo naši zemi, aby proces, který tehdy začal a který byl výrazem probouzejících se nadějí našich národů, krutě potlačily“.
Normalizační „fízlovský režim“ podle Havla napáchal ve společnosti nezměrné škody, stali jsme se „ostrovem ticha, bezpráví, soustavné demoralizace a zločinného vykořisťování budoucnosti“.
Pak prezident rychle přešel k aktuálním událostem. Výročí se, podle něj, odehrávalo „v atmosféře všeobecného neklidu, všeobecné nervozity, všeobecné nespokojenosti s tím, že proces rozbíjení starých totalitních struktur, které vesměs získaly své pozice právě díky srpnové invazi, pokračuje pomalu“.
Máme prý sice vládu vzešlou ze svobodných voleb, ale nevyrovnali jsme se s „tíživým dědictvím totalitního systému“.
„Stále existují a působí mocné struktury bývalého režimu, které vznikaly po dlouhá desítiletí a především právě v oněch posledních dvaadvaceti letech. V mnoha obcích vládnou titíž lidé, kteří v nich vládli dříve. Jsou propojeni s vedoucími pracovníky hospodářských podniků,“ tepal z balkónu Václav Havel.
Konkrétně jmenoval „mafie mamutích podniků bytového hospodářství“, nebo že „naše restaurace nejsou přívětivými místy pohostinství, pohody a přátelských setkání, ale nebezpečnými džunglemi, kde se naši i cizí hosté setkávají s neochotou a šlendriánem a jsou často i okrádáni“.
A pak se rozhodl, že bude ještě konkrétnější: „Za tím vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.“
Pak se zaštítil hlasy ze všech stran, které prý volají po nápravě. „Znovu a znovu se tím potvrzuje, že naše revoluce není dokončena. Naopak: to hlavní se musí teprve stát. Není pravda, že tato revoluce selhala. Ona prostě jen neskončila,“ pronesl varovně.
A pak vyzval, aby lidé začali neprodleně a energicky jednat. „Musíme opět postupovat nenásilně a tolerantně, ale rozhodně a rychle, tak jak jsme to dokázali koncem minulého roku, kdy se dosud všemocná strana vzdala z vůle lidu během několika dní své vedoucí role,“ vyzval.
Občany vyzval, aby vytvářeli tlak na parlament i vládu, ale aby se ani sami nebáli riskovat a využít „všech právních a politických možností, které mají k dispozici“. Lidé by se podle něj neměli bát uplatnit svůj vliv na to, kdo bude v čele jejich podniku, nebo upozorňovat na zastaralé normy.
Rovněž podle Havla bylo třeba se „cílevědomě připravovat na podzimní volby do orgánů místní samosprávy a nedovolit, aby se do nich vrátili představitelé starých struktur, byť jakkoli maskováni“. V tom spoléhal na čerstvý vítr mladé generace.
„S těmi, kteří nás tady doma trápí a ničí, kteří se obohacují na účet druhých, záměrně zdržují změny, nenápadně vyvolávají beznaděj a apatii, aby si mohli dál žít tak, jak byli zvyklí, a kteří se dnešnímu demokratickému vedení jen tiše posmívají, si dnes můžeme a dokonce musíme poradit sami,“ vyzval nakonec, s tím, že lidé v listopadu 1989 nechodili na náměstí proto, aby totalitní mafie dál devastovaly republiku. Doslova vyzval k „úspěšnému dovršení díla“.
CELÝ TEXT PROJEVU VÁCLAVA HAVLA
„Naši zdejší spiklenci se už nemohou opřít o mocné cizí armády. Necháme-li se jimi i teď přelstít, bude to už jen naše vlastní vina. Ztratili jsme dvacet let a už si nemůžeme dovolit ztratit ani den,“ rozloučil se s publikem.
Po tomto projevu se ve společnosti opět vybičovala trochu utlumená vlna antikomunismu. A pro Slušovice to znamenalo otevřená stavidla pro všechny, kteří cítili potřebu si s podnikem vyřídit nějaké účty.
Hlavním tahounem pomsty Slušovicím byl právě Stanislav Devátý, v té době poslanec bezpečnostního výboru Federálního shromáždění.
Druhou politickou veličinou, která pojala zničení „slušovické mafie“ jako věc své osobní cti, byl ministr zemědělství v tehdejší české vládě Petra Pitharta Bohumil Kubát. Tento zootechnik patří k největším kuriozitám české polistopadové politiky. Ministerstvo řídil jako zástupce Občanského fóra, po jeho rozpadu vstoupil do ODA. Lubomír Kopeček jej v knize Éra nevinnosti označuje za nejproblematičtějšího ministra celého Pithartova kabinetu.
Kubát se verbálními útoky na „komunistické mafie“ zviditelňoval již od svého nástupu na ministerstvo a projev o temných slušovických žilkách mu dodal další odvahu.
Osobnostně navíc byl zcela neřiditelným cholerikem, který bez okolků napadal i svého nadřízeného. Podobným způsobem vyjednával i se zemědělci, které si velmi rychle poštval proti sobě. Navíc jako značný chaotik nebyl dlouhé měsíce schopen předložit ucelenou koncepci rozvoje českého zemědělství, což byl v čase bouřlivých změn a reforem dost zásadní problém.
V této situaci a po několika dalších výstupech začal premiér Pithart tlačit na Kubátovu rezignaci, ovšem jen do chvíle, než Václav Havel veřejně prohlásil, že pan Kubát má „sympatické názory“ a jeho energie je velmi záslužná. Tím debaty o výměně skončily.
V červnu 1991 tak působení ministra Kubáta gradovalo prvním porevolučním protestem zemědělců před úřadem vlády. Suverénní ministr o tom vůbec neinformoval své vládní kolegy ani premiéra, kterému pak s mávnutím rukou oznámil, že jej informace o demonstraci zemědělců nezajímala, protože „takových dopisů dostává mraky“.
Kopeček v knize dokonce uvádí neuvěřitelný příběh, který se odehrával ve chvíli, kdy zemědělci demonstrovali před úřadem vlády a přivedli si s sebou pro větší efekt dokonce krávu. Premiér Pithart narychlo vyjednával s delegací demonstrantů, zatímco resortně příslušný ministr Kubát v jednacím sále svým vládním kolegům s hurónským smíchem vykládal, že „krávu praští do hlavy, nůž nosí vždycky s sebou, bachor a střeva hodí do kanálu a nabídne čerstvé hovězí“.
Podpora Václava Havla a ODA ovšem i po tomto výstupu udržela svérázného ministra v křesle až do konce Pithartovy vlády v červnu 1992. Václav Klaus, který sestavoval vládu novou, si jej pak už do svého kabinetu raději nevzal.
Slušovická mafie se stala trvalým tématem debat o zemědělství, kam ji ministr Kubát neustále zanášel. „Ti lidé se ve Slušovicích skutečně bojí, protože tam byli řadu let vystavováni teroru a ten teror tam stále pokračuje,“ vykládal například do televize.
Pro Slušovice to znamenalo trvalý a mnohaletý zájem tajných služeb i orgánů činných v trestním řízení, dokonce se podle Sedláčkova dokumentu uvažovalo, že by Slušovice obsadila speciální jednotka z vrtulníků, aby zajistila převzetí Čubova impéria. Tento tlak zásadně přispěl k faktickému rozpadu družstva na několik celků, kterým se dařilo střídavě, ale spíše hůře než předtím.
Předseda František Čuba v průběhu devadesátých let čelil několika trestním stíháním, zatímco jeho někdejší dílo chátralo. Později začal spolupracovat s Milošem Zemanem a po jeho zvolení prezidentem se stal členem jeho poradního týmu. V roce 2014 se mu dostalo satisfakce zvolením do Senátu Parlamentu ČR.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
