„Když mongolské hordy zlikvidovaly nejstarší tripolskou civilizaci v dnešní oblasti Ukrajiny, to je relativně málo známá historie o původu těch, z nichž pak povstalo i Zakarpatí a Rusíni, jakožto specifický národ v rámci Ukrajiny. O tomto se již nepíše. Tato kultura byla podle některých předchůdkyní Slovanů a dokonce podle některých vědců byl z nich praotec Čech, který se zastavil na hoře Říp,“ uvedl na začátku svého vystoupení Milan Syruček a připomněl pro většinu z nás neznámé historické souvislosti.

Policista je pánem

„Moje Zakarpatí začíná mnohem později. Vztah k tomuto ukrajinskému kraji se formuloval od roku 1956, kdy jsem se seznámil s mou budoucí manželkou, která byla z Užhorodu. Vzali jsme se a pak jsme společně pěšky poznávali Poloniny. A také autem, které nám zapůjčil její otec, jsme objevovali tento podivuhodný a v mnohém záhadný kraj. Zamiloval jsem se do něj i proto, že jsem se tam seznámil s neobyčejnými lidmi. Třeba s malíři, s umělci, kteří pocházeli ze zcela osobité umělecké školy z Užhorodu i z jiných oblastí Ukrajiny. A tu jsem za 18 let svého působení v této zemi poznal. Mým hlavním posláním tam bylo založení nakladatelství Dělo a uvádět tam české, slovenské i německé firmy a hledat jim partnery a pomáhat jim při akreditaci. Někdy to bylo velmi složité. Například Zmijov, který se svého času jmenoval Gottwaldov a bylo to první velké město, které osvobodila Svobodova armáda na Ukrajině. Byla tam továrna, která vyráběla cigaretový papír. V devadesátých letech tam byly takzvané zaměstnanecké akcie a 300 pracovníků se rozhodlo, že tuto německou firmu převezmou. Jenže za rok zkrachovala a nakonec ji koupil ruský podnikatel a udělal z ní skladiště pro své zboží,“ vzpomínal Milan Syruček.

Milan Syruček s novou knihou Zakarpatí. (FOTO: Václav Fiala)

„Nemohu si nevzpomenout na další historku, která něco vypovídá. Jezdil jsem do Kyjeva autem takzvanou starou varšavskou cestou, což je stokilometrový úsek, kdy se jede lesem bez jediné vesnice. Jednou mne v polovině této cesty zastavili dva policisté. Rychlost jsem nemohl překročit, protože ta silnice byla velmi rozbitá, že kdybych jel osmdesátkou, tak bych rozbil auto. Prý jsem přejel nepřerušovanou bílou čáru uprostřed. ‚Ale vždyť tady žádná není,‘ namítl jsem – a oni na mne: ‚Ale bude!‘ A že ‚každému z nás dáte po deseti dolarech, jinak si napíšeme hlášení, jaké chceme, a protože jsme dva a vy jeden, tak my si to vzájemně dosvědčíme‘,“ vyprávěl pobavenému auditoriu Syruček.

Geniální lidé

„Nemohu se samozřejmě nedotknout rusko-ukrajinské války, která v současné době probíhá. Tím spíš, že se domnívám, díky mému bádání a setkávání se s mnoha lidmi, tak si myslím, že mohu dost oprávněně hovořit o jejích kořenech. A jedním z těch kořenů je Alexandr Solženicyn, hlavně svojí knihou Rusko v troskách. On tam píše – Bůh žehnej Ukrajině, ale její největší chybou bylo, že chtěla svou samostatnost a nezávislost. Protože vždy existovaly a existují tři Rusi – Velká Rus, Bělorus a takzvaná Malá Rus, což je Ukrajina. To je třeba mít na paměti, když hovoříme o vzniku této války a proč se Putin a celý jeho štáb rozhodl vzít zpět její nezávislost a znovu udělat Malou Rus nedílnou součástí Ruska. Ne jako ukrajinský stát, ale jako oblast, která tam patřila,“ konstatoval Syruček.

Následoval dotaz z publika: „Nevíte prosím něco o prvním československém filmu, točeném na Zakarpatské Ukrajině? Ten se ztratil, financovala jen nějaká zakarpatská banka. Bylo to v roce 1921.“

„Bohužel nevím,“ konstatoval smutně Syruček.

Psali jsme:

Rusové nemají sílu bleskově ukončit válku, Ukrajina nemá sílu je zastavit. Takže... Syruček aktualizoval svou knihu

Voják, vězeň, disident, kardinál... Nová kniha o Dominiku Dukovi. Co o něm nevíte?

Abychom nezničili svět, je třeba udržet dialog. Vzpomínka na Henry Kissingera

„Ukrajina nemá právo na samostatnou existenci.“ Co chtěl Putin udělat? Milan Syruček ví

Koho? Čeho?

Další pobídkou k povídání byl názor či až prognóza, jak si Maďarsko, ale i Rumunsko uzurpují kus Ukrajiny.

„Problém je, že po tisíc let to Zakarpatí, či jak se nazývalo Podkarpatská Rus, Zakarpatia, patřilo Uherskému království. A to je i tak trochu jejich mentalita, že si činí nárok. Maďarská menšina je tam velice živá. Například v Užhorodu jsem potřeboval k holiči a tam byli všichni Maďaři. A ti, ačkoliv žili v Užhorodě, nemluvili jinak než maďarsky. A protože moje žena byla z Užhorodu a znala maďarsky, tak to bylo vysvobození. V této oblasti všichni Ukrajinci hovoří maďarsky, ale Maďaři ukrajinsky mluvit nechtějí.“

To samé je podle Syručka s rumunskou menšinou. „A je tam ještě jedna národnost, o které se vědci přou, jestli je to národnost, nebo není. To jsou Rusíni. Jejich historie se táhne po celou dobu historie Zakarpatí a dodnes, ač jsem přečetl desítky vědeckých studií, nikde jsem nenašel, že by bylo jednoznačně vysvětleno a doloženo, že to je samostatná národnost, nebo že je to součást ukrajinské národnosti. Nenechejte se mýlit, že Rusíni jsou něco jako Rusové. Zakarpatská Rus je podle Putinova okolí brána za ruskou oblast. Přitom ta Zakarpatská Rus je pojmenovaná podle jedné říčky, která tam teče. Zakarpatská Rus, tak jako Ukrajina, začínala nástupem Variagů, a to je severský národ. Ti potřebovali kolem Kyjeva obchodní základny pro cesty do Orientu. Ono je to prostě v historii složitější,“ poznamenal Milan Syruček.

…a zase osvobození Prahy

Následoval dotaz na generála Vlasova.

„Vlasov nesouhlasil s tím, aby Buňačenko zasáhl do pražské operace. Chtěl, aby ty jednotky okamžitě přešly do amerického zajetí. Buňačenko si myslel, že tímto činem si vykoupí beztrestný návrat do vlasti. Já už jsem dvaadevadesátiletý stařík, a proto pamatuji, že jsem se s tím Buňačenkem setkal. Celé velení se rekrutovalo na Zbraslavi u mostu, který už dnes nestojí. Tam byla taková plošinka a tam jsme bydleli. A já jsem se spustil dolů a hovořil jsem s nimi německy, jak jsme se učili ve škole. Buňačenko se díval do Prahy a zajímal se o to, když půjdou po obou březích Vltavy směrem na Prahu, že potřebují zlikvidovat německé palposty v Ruzyni, a na Pankrác, kde byla silná německá dělostřelecká posádka, jestli mohou přes Modřany, jestli je to tam průchozí. Mně bylo 13 let a tak si dost na tuto rozmluvu pomatuji. Překvapilo mě, že byli oblečeni v carských uniformách. Zajímalo mě, odkud je sebrali, a prý jim to shodili z letadla. My jsme byli skauti a dělali jsme pro partyzány spojky. Takže to je mé autentické svědectví,“ vzpomenul Syruček.

Národnosti a církve

Přítomná paní, Rusínka, poté uvedla: „Chtěla jsem řici, že to máme jak v české, tak ve slovenské ústavě, že Rusíni jsou národnost a jsou uznávaní jako národnostní menšina, je to uznáváno v deseti státech Evropy, USA a Kanady. Takže jsou národnost. Vědci se mohou klidně dohadovat, ale my jsme prostě Rusíni.“

„I když na Ukrajině je několik církví, římskokatolická, řeckokatolická se dělí na tři další směry, nebo pravoslavná, tak tato víra lidem pomáhá překonat všechny těžkosti, s nimiž se tam potýkají. Nezapomeňme, že Zakarpatí do dnešního dne není nijak významně industrializované. Také zemědělství, když si odmyslíme povodí Tisy, kolem Berehova, kde jsou výborné vinice a ovocné sady, tak tam lidé dodnes žijí ve velmi složitých podmínkách. Je velkou zásluhou Masaryka, že se tam budovala infrastruktura,“ zdůraznil Syruček.

Češi a Slováci mají Zakarpatí v srdci

„Když jsem poprvé jel s manželkou v roce 1957 do Koločavy, tak tam nejezdil žádný autobus. Seděli jsme na korbě náklaďáku, na naloženém dřevě. Takto jsme museli urazit pětadvacet kilometrů. Přes veškeré úsilí je to tam stále ještě poměrně zaostalý kraj. Tím spíše, že za sovětské éry se tam budovaly spíše vojenské základny, protože to byla nejzápadnější výspa Sovětského svazu. Je až neuvěřitelný zájem Čechů, hlavně těch starších, jet na Zakarpatí. Do Koločavy ročně přijíždí 85 tisíc Čechů. Dřív tam byla jen jedna krčma, kde jste nedostali ani jídlo... a dnes je tam veliká možnost ubytování,“ podotkl Syruček.

Politici se nezajímají? Masaryk by zaplakal

„Je škoda, že česká vláda se o Zakarpatí moc nezajímá. Ale to můžete vidět na trendu, kdy poradci řady politiků jsou neuvěřitelně nekompetentní, neznalí situace. Politik si vybírá povětšinou ty, kteří jsou vědomostně i praktickými zkušenostmi, kontakty nevyjímaje, slabší než oni sami, a potom to takto vypadá, “ řekl na závěr dne pro ParlamentníListy.cz Milan Syruček.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

Líbil se Vám tento článek?

---

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

131-981500247/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.