„Vzpomínám si, že první věc, kterou jsem si uvědomila, bylo: tyto sestry jsou oblečené jako typické sestry z hororových filmů. Umístili mě na pokoj a položili na tvrdou dřevěnou lavici, ačkoliv v pokoji byly také klasické postele,“ píše Runová.
Celý text je ZDE
„Nějaký čas jsem ležela na oddělení sama. Pak jsem slyšela, jak se otevírají dveře, a někdo vstoupil. Bez jediného slova mě převrátil na bok, shrnul mi oděv a zabodl injekci do hýždí. Měla jsem pocit, že mě nebodl tenkou jehlou, takovou, jaká se používá na Islandu, ale opravdu silnou jehlou.”
Injekce bez vysvětlení
Jak píše Hanna na své stránce HannaRun.is, umí trochu rusky, ale v nemocnici byla zcela zmatená. Vůbec nepochopila, co to bylo za lékaře, který vstoupil do pokoje a bez vysvětlení jí vpíchl injekci. Zeptala se sester, ale ty neměly ponětí, o jakém úkonu nebo lékaři Hanna mluví. V nemocnici začali hledat tajemného doktora, který, jak se později ukázalo, opravdu Hanně podal přípravek, který rozšiřuje cévy.
„Ani jsem se nestihla vzpamatovat a už jsem se ocitla v sanitce, která mě vezla do jiné nemocnice. V sanitě mě položili na tvrdou kovovou postel bez jakýchkoliv popruhů. Během jízdy jsem se musela držet stěn, abych neupadla. Jeli jsme asi 20 minut. Řidič jel jako šílený, několikrát jsem málem spadla dolů, neměla jsem se čeho držet. Silnice, po kterých jsme jeli, byly hrozné. Asi jako venkovská silnice někde daleko na farmě na Islandu. Sanita neustále divoce poskakovala,“ říká Hannah.
Zdravotní sestry křičely na sebe navzájem
Příjem v další nemocnici, kam se Hanna dostala, začal hlukem a nadávkami. Nikitovi a jeho rodičům nedovolili Hannu doprovázet.
„Jedna zdravotní sestra křičela na každého, kdo kolem ní prošel. Křičela na ostatní sestry, a ony křičely na ni. Byla jsem v šoku z toho, jak pracovníci nemocnice jednali mezi sebou. Nikita a jeho máma mně vysvětlili, že tam je to normální a že si toho nemám všímat.“
Hannu posadili do vozíku a vezli někam po chodbách nemocnice. Neměla tušení, kam a proč ji vezou. Má-li se psychicky připravit na to, že ji teď nějaká zdravotní sestra nebo lékař opět bez varování něco píchnou.
Zatímco Hannu vezli po labyrintu chodeb nemocnice, uvědomila si, že potřebuje na záchod. Požádala tedy sestru. Zdravotní sestra naštvaná jejími vrtochy ji s rámusem vstrčila na záchod.
Záchod zacákán močí a výkaly
„Když jsem se ocitla na nemocenské toaletě, ztratila jsem řeč. Podlaha byla zbarvená močí, všude kolem se válel použitý toaletní papír, sedátko od záchodu viselo na nějakém potrubí podél stěny. Sám záchod byl zacákán močí a výkaly. Přetáhla jsem svetr přes nos a snažila se nedýchat, abych se nepozvracela. Snažila jsem se v žádném případě ničeho nedotýkat. Umyvadlo bylo zaplaveno krví, takže umýt ruce po wc nebyl dobrý nápad. Chtělo se mi utíkat, kam mě nohy ponesou.“
Neměla si čím otřít rozkrok
Hanna už nechtěla nic jiného, jen se vrátit domů. Lékaři ji ale vzali na ultrazvuk. Vedli ji do jakési čekárny. Tam jí řekli, aby si sundala kalhoty a spodní prádlo, že jí vyšetří pochvu, aby vyloučili vnitřní krvácení.
„Svlékla jsem se do půl těla a lehla si na lehátko. Svetrem jsem se kryla, abych nebyla úplně nahá,“ píše Hannah.
„Když dokončili prohlídku, řekli mně, že mohu jít. Požádala jsem o ubrousek na otření gelu v rozkroku po ultrazvuku, ale bylo mi řečeno, že žádné ubrousky nemají. Musela jsem spodní prádlo obléci tak, jak jsem byla. Gel se okamžitě prosákl přes oblečení.“
Pokoj páchnoucí plísní
Dále následoval spor s lékaři, kteří se rozhodli ponechat Hannu v nemocnici pro další podrobnější vyšetření. Lékaři trvali na tom, aby Nikita a jeho otec odjeli domů. Dovolili, aby zůstala pouze Nikitova maminka, která ale nemluví anglicky, a nemohla tak pomoci s překladem.
„Mě dali na pokoj, který strašně páchl plísní a výfukovými plyny, protože přímo pod oknem stála nastartovaná sanitka. Měla jsem pocit, že stojím na benzince. Sedla jsem si na postel, ale bylo mi odporné na ní spát, protože můj polštář byl celý pokrytý žlutými skvrnami a postel hrozně páchla. Nikitova máma rozprostřela své sako přes postel, abych si mohla lehnout.“
Do pokoje vstoupila zdravotní sestra. Gumové rukavice na rukách. S někým telefonovala. Pak ve stejných rukavicích, v nichž držela mobilní telefon, vytáhla jehlu a zavedla Hanně kapačku.
Injekce za injekcí
Hannu i nadále drželi v uzavřeném pokoji. Neustále jí podávali nějaké injekce. Bylo jí řečeno, že stráví v nemocnici tři dny a celou tu dobu bude muset hladovět.
„Byla jsem z toho šílená. Chtěla jsem se rychle dostat ven. Prosila jsem Nikitu, aby mě odvezl, byla jsem si jistá, že mě dříve nebo později rozřežou na orgány.“
Z početných vpichů už Hannu bolelo celé tělo. Nechápala, co se děje a co může očekávat. Na nemocniční chodbě byl neustálý hluk a řev. Buď se lékaři a zdravotní sestry hádali mezi sebou, nebo pacienti křičeli bolestí. Když neutichající hluk naplnil pohár trpělivosti, Hanna přesvědčila Nikitu, aby jí pomohl utéct.
„Na cestě ven jsme viděli nějaké lidi ve špinavém oblečení, kteří leželi nebo seděli na podlaze přímo v chodbě nemocnice. Sledovali nás, jak odcházíme. Bylo zřejmé, že jim je velmi zle,“ popisuje Hanna Runová.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vam
