Líbil se vám novoroční projev prezidenta Petra Pavla?Anketa
Ale celá porevoluční léta to platilo, což je hodně podobné s Bohumilem Pečinkou, který se navázal na ODS. „A když byl předsedou ODS Klaus, tak z Pečinkových článků kapaly slzy sympatie a potlesk. Když se stal předsedou Topolánek, našel pochopení pro něj a spolu s ním začal nacházet chyby na Klausově éře a tak dál až po dnešního profesora Fialu. Vůči Fialovi má už přece jen jistý odstup, protože kdyby ho neměl, tak by se zřejmě vystavil velkému posměchu, neboť Fialova veřejná vystoupení už jsou za hranicí estrád, které na jeho kontě přibývají, a už to přestává být možné brát vážně. Tak jsem porovnal dva Pečinkovy články v Reflexu. Jeden se týkal Petra Pavla a druhý Andreje Babiše jako šéfa nejsilnější opoziční politické síly. Kdo sleduje Pečinkovu práci, já už přes třicet let, tak je překvapen tím, jak radikálně se Pečinka stal antipropagandistou. To bych u něj jako u člověka, který si vždy dával pozor na jazyk, nečekal,“ přiznává mediální analytik.
Hlava státu by měla být vzdálenější oficiální politice
Proto ho překvapil článek hodnotící projev Andreje Babiše, který už od titulku „Neurotické spílání o zkáze Česka. Babiš přednesl svůj novoroční projev“ zcela jasně identifikuje Pečinkův názor. „Jasně sděluje, co si máme o projevu a jeho řečníkovi myslet. Článek o Babišovi je skrytě ironický. Cituji: ‚Andrej Babiš zopakoval svůj základní příběh o kvetoucí zemi, kterou v posledních dvou letech postihla katastrofa v podobě vlády Petra Fialy‘ a tak dále. Vyčítá mu, že brutálně vydělává na svých potravinářských podnicích a jejich spjatosti s veřejnými financemi a víceméně opakuje stejné mantry, které opakují mnozí novináři už mnoho měsíců, že Babiš je v politice jen kvůli Agrofertu, což pravda není. Má pravdu v tom, že některé Babišovy výroky nelze brát příliš vážně, speciálně jeho stávající boj proti Green Dealu, neboť jako předseda vlády mohl právě on Green Deal zastavit vetem při rozhodování v unijních orgánech, což se nestalo,“ uznává Petr Žantovský.
Ale to je asi tak jediná věc, ve které by dal Pečinkovi za pravdu, jinak ten zbytek textu není dle něj Pečinkovy novinářské prestiže hoden. „Článek o projevu prezidenta Pavla mě zaskočil z vícero důvodů. Jednak bych očekával od Pečinky trochu větší odstup vůči prezidentovi, který sice – pravda – je marketinkovým produktem sil, které řídí naší stoosmičkovou koalici a určují politiku naší země od voleb v roce 2021, nicméně hlava státu by měla být poněkud vzdálenější té oficiální politice tak, jak ostatně byli i předchozí prezidenti. Vzpomeňme si, jak si Václav Havel velmi dal záležet na tom, že nepodepíše každou věc, kterou mu předloží jakákoli vláda, že není kladeč věnců a podpisovač zákonů, a posiloval svůj kredit a neformální pravomoc o nějaké své iniciace a inspirace. V podobném duchu pokračovali i Klaus a Zeman,“ připomíná mediální odborník.
Vystrčil i Fiala bez myšlenky, u Babiše i Pavla nějaká padla
Navzdory tomu, že se Pavel tu a tam na jeden den distancuje od nějakého podpisu zákona, ale druhý den ho stejně podepíše, z čehož byl zjevný záměr se zalíbit části veřejnosti oddálením platnosti zákona o jeden měsíc, je soužití prezidenta a vlády velice idylické. „To si nejsem jistý, že je úplně rozumné, protože by přece jen měla probíhat větší vzájemná inspirace. Problém je možná v těch lidech. Že by Petr Fiala nebo Petr Pavel dokázali kohokoli k čemukoli přednesem přesvědčit, si umím těžko představit. Možná tak k rychlejšímu večernímu spánku. Ale to berte jen jako bonmot. Mě u Pečinkova hodnocení zaujalo, jak vychvaluje a vynáší do nebe pana prezidenta Pavla za to, že vypustil jakoukoli zmínku o seniorech a zaměřil se výlučně na mladé lidi, na příští prvovoliče. Opakoval, jak je třeba jejich problémy sledovat a vycházet jim vstříc. Jako kdyby ty ostatní generace, a to nemusí být senioři, ale ta nejproduktivnější kolem čtyřicítky, padesátky, neexistovaly,“ diví se Petr Žantovský.
Psali jsme:
Bohumil Pečinka v té souvislosti tvrdí, že akcent na penzisty, který provozovali někteří minulí politici, ať už to byl Babiš nebo před ním Bohuslav Sobotka a s nimi paralelně Miloš Zeman, bylo vypočítavé, protože tím podlézali vlastní voličské skupině. „Ale vzápětí dodá, že to, že Pavel začal oslovovat mladé lidi, je dáno mimo jiné tím, že právě mladí byli hlavní voličskou skupinou Petra Pavla. Takže to je taková Pečinkova osobní drobná vlastní branka. Je těžké recenzovat tyto projevy, protože třeba ten nejdelší, Vystrčilův, byl opravdu zcela prázdný, tam nezazněla jediná myšlenka. U Babiše i Pavla tu a tam nějaká myšlenka padla, u pana premiéra byla absence myšlenek podobná jako u pana Vystrčila. Snažil jsem se ty projevy nakoukat a musím říct, že to bylo vcelku souhrnně utrpení. Psát o tom dlouhé články jako Pečinka obdivuji, protože to je odvaha. Ale výsledek z toho je jen ten, že byl zaplněn nějaký prostor na webu nebo papíru a Pečinka si odškrtl další povinnost,“ míní mediální analytik.
V českém prostředí se angažoval ve prospěch Němců
Lidové noviny přinesly nečekaně zajímavý rozhovor s bývalým předsedou české vlády a Senátu Petrem Pithartem. „Ten byl dlouhou dobu synonymem neúspěchu. Vzpomeňme si na Občanské hnutí, které vzniklo po rozpadu Občanského fóra, kdy zářila ODS vedená Václavem Klausem. Zato Občanské hnutí se ani nedostalo do Parlamentu, protože mělo punc bývalých Obroďáků, tedy komunistů z osmašedesátého, kteří tehdy prohráli svůj boj o moc s těmi stalinistickými a lépe připravenými komunisty vedenými Husákem. To bylo stigma, které tyto lidi provázelo. U Pitharta navíc ještě doplněné stigmatem člověka, který má až příliš blízko k rozmanitým německým strukturám. Psal o vztahu Čechů a Němců jak za dob samizdatu, tak později. Angažoval se ve prospěch různých úliteb německému živlu v našem prostředí. Byl to on, kdo za vládu podepsal smlouvu s Volkswagenem na převzetí mladoboleslavské Škody a ještě mu nadělil desetileté daňové prázdniny,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Považuje ho za velice rozporuplného pána, který ovšem v žádném případě není hloupý a v žádném případě nedává smysl ho ignorovat. „Přidám malou osobní vzpomínku. Byl jsem v Českém rozhlase hostem pořadu ‚Pro a proti‘, který moderovala Renata Kalenská a který se týkal xenofobie, o níž jsem tehdy vydal knihu. A proti mně byl ve studiu posazen Petr Pithart. Musím říct, že jsme si v 99,9 procenta otázek velmi rozuměli. A když to živé vysílání skončilo, tak nám paní Kalenská v podstatě vynadala, proč jsme se víc nehádali, že nečekala, že my dva – lidé jako voda a oheň – můžeme mít na nějaké téma shodné názory. To je velmi ukázkový příklad toho, jak přemýšlí český novinář. Ten rozhovor v Lidových novinách je protkán něčím, co by člověk od Pitharta rozhodně nečekal. A sice, že na několika místech podrobil kritice některé kroky a názory Václava Havla,“ upozorňuje mediální odborník.
Houževnatou vytrvalost prokázali na plynových komorách
Vzpomíná na celá ta léta po roce 89, kdy Pithart Havlovi odezíral ze rtů a opakoval jeho fráze. „Celá léta s ním byl identifikován. Dnes, mnoho let po jeho smrti, je velkým bojovníkem proti některým jeho chybám. To mi přijde hodně alibistické a hlavně nevkusné. A k té německé vlnce v Pithartově životě, co jsem zmínil. V jedné pasáži rozhovoru rozebírá právě vyrovnání Čechů a Němců a připomíná názory některých politiků minulosti, například Karla Kramáře, který o Češích, Moravanech a Slezanech konstatoval: ‚Jsme vznětliví a v neštěstí malomyslní. Nemáme metodické houževnaté vytrvalosti Němců.‘ To je při rozpuku nového roku ‚odvaha‘ takovou větu vůbec připomínat, protože Kramář to řekl dávno předtím, než v Německu zavládl nacismus a než náš světadíl prošel hrůznou zkušeností s tím, co Němci dokážou. Tu jejich houževnatou vytrvalost jsme viděli na těch plynových komorách. To je dost nešťastné vyjádření,“ myslí si Petr Žantovský.
arm. gen. v.v. Ing. Petr Pavel, M.A.
Ve svých odpovědích Petr Pithart řeší jako hlavní problém, co bude, nebo nebude, a zda se naplnilo něco z toho, s čím on a další přicházeli v 89. roce do vysoké politiky. „Říká o sobě, že je skeptik, a tudíž nečeká žádné zázraky a nebude tedy zcela určitě zklamán, když nepřijdou. To také není úplně státotvorné prohlášení od člověka, který je mnoha lidmi vnímán jako autorita a dlouhá léta byl v nejvyšších patrech politiky. Říkat, že máme před sebou budoucnost, od které nemáme nic moc očekávat, by spíš mělo znít z úst nějakého opozičníka, nikoli od člověka, který svůj život spojil s několika v té době vůdčími stranami od komunistické přes OF, OH až po lidovce. Vždy byl na straně vítězů, ale přesto skončil jako loser. To je velmi zvláštní osud, který by možná stál za psychologickou analýzu,“ podotýká mediální analytik.
Rozhovor je souborem zajímavých a rozporuplných údajů
K tomu německému se Petr Pithart vrací ještě v jedné odpovědi, kdy připomíná naše Národní obrození a říká: „Za národního obrození jsme neměli vedoucí vrstvu, která by nás politiku naučila. To byli všechno učitelé, spisovatelé, slovníkáři. Se šlechtou jsme se minuli.“ „To je další rys toho pithartovského oportunisticky zakrouceného světa, že z jedné strany šlechta, z druhé strany Němci, a tím vším prochází on jako domnělý vítěz a preceptor těchto pravd. Nevím, nevím. Je třeba říct, že Fialovu vládu podrobuje kritice, docela racionálně a po právu. Je zajímavé, že právě on není úplně konformní s tím, co se tady děje a co vychází z toho, jak ti Pithartové připravili půdu pro dnešní Fialy a jejich vlády. I když si samozřejmě nechtějí připustit, že to je důsledek jejich a Havlova úspěšného úsilí o změnu volebního zákona přes Ústavní soud na počátku milénia,“ poukazuje Petr Žantovský na to, na co už se zapomíná.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Zaujalo ho, že jedinou pochvalu na adresu Fialy a jeho vlády vynesl v tom smyslu, že ta koalice jakž takž drží pohromadě. „Důkazem toho je, že po skončení jednání vlády nevyjde nějaký zástupce tu Pirátů, tu STAN a nedá veřejnosti okamžitě diferentní stanovisko a udržuje se tím jakási omerta. Pan Pithart zapomíná na to, že to je přesně to, co dělal kdysi Josef Lux, jeho lidovecký předseda a ministr zemědělství za lidovce v Klausově vládě. Když přijala vláda nějaké usnesení, předneslo se médiím a půl hodiny poté si svolal Josef Lux novináře a přednesl jim svoje diferentní stanovisko, že lidovci vlastně s takovou věcí nesouhlasí, ať už se to týkalo čehokoli, to není podstatné. Jde o princip. Tady Pithart de facto trošku popírá sebe sama. Nicméně, pokud někoho zajímá česká politika a lidé, kteří ji tvarují nejpozději od listopadu 89, těm doporučuji rozhovor k pečlivému přečtení, protože je souborem opravdu mnoha zajímavých a rozporuplných údajů,“ dodává mediální odborník.
Lidé od liberálně demokratického mainstreamu odpadávají
Třetí a poslední zastavení nad novinkami v českých médiích věnuje asi poprvé v této rubrice textu člověka, který se podepisuje jako Vidlák a začíná mít poměrně značnou odezvu u čtenářů. „Článek z blogosféry Litterate.cz je ze středy a vyšel pod titulkem ‚Je to vysloveně plýtvání‘. Zkusím stručně shrnout jeho hlavní myšlenku, která mě velmi zaujala. Na příkladu vyjádření Jakuba Vágnera, které vyšlo mimochodem i v Parlamentních listech, o tom, jak si představuje a nepředstavuje dnešek a zítřek v naší zemi a jaký má vztah k tomu, jak se tady dnes žije a vládne, demonstruje, jak od toho liberálně demokratického mainstreamu odpadávají různí lidé. Připomíná zpěváka Vojtu Dyka, režiséra Jiřího Stracha a další. Vyvozuje z toho, že ta liberálně demokratická věrchuška, ať už v médiích nebo v politice, vlastně vytváří kolem sebe jakousi zeď, skrze kterou nevidí na realitu, ale rozhoduje o ní, tedy špatně a diletantsky,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Miloš Vystrčil
Vidlák dochází k závěru, že dříve, či později, z téhle klauzury začnou odpadávat lidé, protože jim dojde, že už je to cesta marná, ztracená a do prázdna. „Nebo se začnou poohlížet po jiném chlebodárci či jiných zdrojích obživy, poněvadž ta liberální demokratická mafie se bude zmenšovat a zmenšovat se bude i její podpora ze strany finančních nebo vlivových kruhů. Samozřejmě že to bude běh na dlouhou trať a tahle – jak jsem ji nazval mafií – pracuje v žoldu a v zájmu zahraničních struktur, a ty budou ještě nějakou dobu asi nějaké peníze dislokovat. Na druhou stranu, podívejte se na mladého Sorose, který ohlásil, že stahuje své peníze z evropských neziskovek a chystá svůj vstup do amerických vnitropolitických struktur. Osobně odhaduji, že se bude snažit kandidovat za demokraty na prezidenta, ale to je jenom moje spekulace. Nicméně to, že stahuje otcovy peníze z Evropy, něco znamená,“ nepochybuje mediální analytik.
Kdo volil Fialu? Všichni. Kdo je spokojen s jeho prací? Nikdo
Z Vidlákovy úvahy doporučuje nepřehlédnout pasáž o pověstném pevném charakteru novinářů. „Tedy o tom, že až se režim trochu pootočí, jak budou všichni ti dnešní propagátoři a tlampačové vykládat, jak úpěli a trpěli za předchozího liberálně demokratického režimu. Jmenuje Šafra, Bartkovského, Šídla a Taberyho. To je samozřejmě úsměvné, ale dá se to očekávat. Když vidíte, jak někteří dříve velmi mainstreamoví novináři se přesouvají do takových zejména Španělových médií, jako je Echo24, a vytvářejí tam představu, možná falešnou, že tady vzniká alternativa v mezích zákona. Ta mediální alternativa samozřejmě není homogenní. Jsou tam bloggeři, jsou tam vysloveně šílenci, jsou tam seriózní akademičtí autoři, je to velice pestré. Ale aspoň na jednom se shodne, že je nutná změna tohoto liberálně demokratického nesmyslu, v němž žijeme a jež nám je vnucován, v nějaký demokratický bez toho přívlastku,“ zdůrazňuje Petr Žantovský.
Vidlákův komentář hodnotí jako nejlepší mediální text týdne. „Kéž by se naplnila alespoň část přání, která tam mezi řádky vyslovuje, i když je vzápětí jako realista popírá. Například ve větě ‚Trochu se obávám, že to dopadne jako vždycky, všichni už budou překabátění a za pár let zjistíme, že nám vládnou stejní lidé, jen mávají jinou vlajkou‘. Ilustruje to na osudu Fialovy vlády. Cituji: ‚Kdo volil Fialu? Všichni. Kdo je spokojen s jeho prací? Nikdo. Kdo ho ale přesto bude znovu volit? Všichni. Proč? Protože není možné setřást dvacet let liberální propagandy během krátké doby‘. To má pravdu. Ale ani tak bychom neměli ustávat a neustále se o to nepokoušet. I to, co se v jeden okamžik zdá být marností, může být v druhý okamžik realitou. Konec konců na listopad 89, jakkoli to byla výslednice mnoha vlivů, lze vzpomínat jako na příklad, že jakmile se to začne rozpadat, tak to jde velmi rychle. A na ten okamžik musíme být dobře připraveni,“ uzavírá mediální odborník.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
karelhrabě
