„Sbohem, Turecko? Asi ano. Sbohem Turecko, jak jsme tě znali!“ podotkl úvodem svého textu na serveru SvobodnéFórum.cz orientalista a sociální antropolog Václav Hubinger.
Foto:
hns
Popisek: Pokus o puč v Turecku, ilustrační koláž
reklama
„Před pěti lety jsem byl na poradě velvyslanců dotázán na identitu a směřování tureckého státu. Odpověděl jsem, že ‚Turecko je zde, definovatelné, sebevědomé, demokratičtější než kdy v minulosti a připravené těžit ze svého geopolitického postavení a rostoucí síly. Turecko rozhodně nesměřuje na Východ, neodtrhává se od Západu, ale stává se sebou samým‘,“ říká Hubinger. Podle něj sice některé části onoho výroku již neplatí, poslední věta vedlejší však ano.
„Turecko je zde, je definovatelné, je sebevědomé a rádo by těžilo ze svého geopolitického postavení. Je sice demokratičtější, než tomu bylo za vojenské vlády, ale demokratické už není ani omylem. Na Východ nesměřuje, ale od Západu se odtrhává. V závěru je místo nedokonavého vidu třeba použít minulý čas: ‚Stalo se sebou samým‘,“ uvedl Hubinger.
Následně zmiňuje to, že Turci byli vychováváni k oddanosti Atatürkovu odkazu a k sekulárnímu republikánskému zřízení. Jak dodal, s demokracií to bývalo slabší. „Ale ta nikdy fundamentem tureckého státu nebyla,“ podotkl.
„Ranní vztyčování vlajky, zpěv hymny a citování Atatürka byly obligatorní rituály na základních a středních školách. Ve státní službě, ve státních budovách a pro uniformované občany – vojáky, policii, četnictvo, personál státních tureckých aerolinií, pošťáky, železničáře… Platil zákaz náboženských symbolů. Pilířem sekularismu byla armáda. Armádou a obdobou našeho někdejšího ‚politického školení mužstva‘ prošli všichni dospělí muži,“ zmínil Hubinger. Sekulární moderní Turecko bylo nejsilnější v Istanbulu, na západním a jižním pobřeží, v některých velkých městech – alespoň to ukazovaly výsledky voleb. A změny začaly právě po nástupu prezidenta Erdogana, podotýká Hubinger.
„V armádě se odehrává proces, který velice připomíná situaci v jiné zemi a v jiné době – Portugalsko na přelomu 60.–70. let 20. století. Probíhala koloniální válka, salazarovský režim potřeboval více důstojníků, a tak akceptoval i muže ze sociálně slabých poměrů, věc předtím nemyslitelná. Nechtěným efektem byla proměna mladého důstojnického sboru v sílu, která v dubnu 1974 smetla pohrobky Salazara a otevřela Portugalsku cestu k demokracii. V Turecku jde o něco podobného, ale v opačném gardu a s reverzním účinkem,“ sdělil. A to se právě podle něj pokusili změnit mladí důstojníci. Neuspěli.
„Nepodařený vojenský puč dal prezidentovi záminku a jeho pomsta je tvrdá,“ řekl Hubinger s tím, že jeho turečití známí s převratem nesouhlasili, ale s tím, co následuje, také ne. „Čeká je normalizace daleko tvrdší, než byla ta naše. Güle güle arkadašlari!“ uzavřel.
Dobrý den, zajímalo by mě, k čemu je dobrá důchodová reforma, na které nepanuje mezi vládou a opozicí shoda? Protože co když se nějaká schválí a jiná (další) vláda, ji zase zruší? Myslíte, že to prospěje něčemu pozitivnímu? Proč je takový problém se dohodnout? Vy jste sice opozici k jednání přizvali...
Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:
O tuto odpověď jste již vyjádřil(a) zájem. Děkujeme.
