Podle lidovců by bylo nejlepším řešením sporný zákon stáhnout a vést znovu debatu v koalici a na vládě. KDU-ČSL tím chce uklidnit spor mezi Babišem a Šinclem. V nastalém politickém zmatku se ale ztrácí hlavní otázka, totiž proč je vlastně potřeba regulace provizí a proč v tomto případě nestačí trh. Je to také častá otázka našich čtenářů na diskusních fórech. Proto jsme připravili vysvětlení toho, proč jsou sociální demokraté a někteří další přesvědčeni o nutnosti regulace.
Hlavním argumentem přitom je, že podle kritiků současného stavu nefunguje tržní prostředí ve vztahu mezi pojišťovnou a klientem, ale ve vztahu mezi pojišťovnou a finančním poradcem. Proč tomu tak je?
Poslanec ČSSD Ladislav Velebný, který se ve sporu o regulaci silně angažuje, říká: „Jde o perverzní systém. Když nyní pojišťovna připraví životní rezervotvorné pojištění velmi výhodné pro klienta, není možné ho doprovodit takovým návrhem provize pro poradce, aby bylo zajímavé i pro něj. Poradce tedy raději prodá mizerný produkt, ze kterého má ale 200 procent roční platby, než aby se zabýval nějakým pojištěním, u kterého by dostal třeba platbu za devět měsíců. Takže výsledkem je, že celá ta armáda 30 nebo 40 tisíc poradců působících v naší zemi se snaží několika milionům lidí prodávat co nejhorší produkt, ze kterého ale mají tito tak zvaní poradci největší zisk.“ O perverzitě systému hovoří i další lidé s tím, že bez zásahu zvenčí není z této situace východisko.
Specialista na životní kapitálové pojištění, který nechtěl být v této souvislosti uveden, tvrdí: „Stejně jako není možné, aby žena byla zároveň těhotná a zároveň těhotná nebyla, tak neumí nikdo postavit takové pojištění, které se bude dobře prodávat a přitom nabídne klientovi maximum. Týž specialista zároveň dodává, že situace je naprosto absurdní, protože podle jeho názoru je kvalita finančních poradců většinou dost nízká a jsou vycvičeni pouze k tomu, aby prodali určité typy produktů. „Ve skutečnosti nemají o finančnictví a o osobních financích ani ponětí. A my se s nimi musíme bavit, protože jinak bychom prodali desetinu nebo možná třetinu toho, co prodáváme nyní,“ vysvětluje.
Z výše řečeného tedy plyne, že pojišťovna (nebo jiná společnost nabízející finanční produkty) musí primárně uspokojit požadavky finančních zprostředkovatelů na jejich výdělek, teprve potom přemýšlí o tom, co nabídnout klientovi. Poslanec Velebný ale velmi rozhořčeně říká: „Ani toto právo první noci u korýtka těm lidem nestačí.“
Podobně se vyjádřil již dříve v rozhovoru pro Parlamentní listy: „V této zemí je několik desítek tisíc lidí, kteří se živí jako finanční poradci. Ti si jen za posledních šest let mezi sebe rozdělili více než 40 miliard na provizích a to pozor: Jenom na případech, kde přemluvili klienta, aby vypověděl starou pojistku a založil si novou. Těch 40 miliard vytáhli poradci a prodejci právě z kapes těch lidí, které takto přemluvili, nikdo jiný to totiž zaplatit nemohl. Velmi jednoduše pro příklad. Kdyby těch poradců bylo 40 000, tak za těch zmíněných šest let připadl každému z nich jeden milion korun na naprosto zbytečně vyplacených provizích. Tu sice formálně platí pojišťovna, ale ve skutečnosti jí hradí klient.“
Většina ekonomů o problému hovoří klidnějšími slovy, ale převládá představa, že nějaká regulace je potřebná. To ostatně připouštějí i samotní finanční poradci, kteří také vidí, že doba neustálých žní končí. Tak se vyjádřil i Jiří Šindelář, jinak předseda představenstva a výkonný ředitel Unie společností finančního zprostředkování a poradenství. On a jeho lidé samozřejmě regulaci provizí jednoznačně odmítají a chtějí raději jiné varianty. V tomto směru podporují makléři a prodejci pojistek návrhy z ministerstva financí, které přišly po zveřejnění pozměňovacích návrhů Ladislava Šincla.
A proč se tedy nedomluví pojišťovny mezi sebou a nezatlačí na prodejce? Zde je odpověď naprosto jednoduchá: Pokud by to udělaly, šlo by o takzvanou kartelovou dohodu a hrozily by jim stomilionové pokuty. Tím se bludný kruh provizí uzavírá.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tomáš A. Nový
