Pravda o poměrech na obou stranách Donbasu. Ale jen pro otrlé

02.04.2015 11:23

Zahraniční korespondent The New York Review Tim Judah se vypravil na hranici území ovládaného Kyjevem a proruskými separatisty. Jeho reportáž ukazuje, že zdejší obyvatelé jsou názorově rozděleni a k možnosti setrvalého míru se staví se značnou skepsí.

Pravda o poměrech na obou stranách Donbasu. Ale jen pro otrlé
Foto: repro youtube.com, tan
Popisek: Ukrajina

„Čekají na nás?“ ptá se mě starostka města Pervomajsku, které je ovládáno proruskými separatisty, Olga Isčenková. Právě jsem totiž přijel z Popasné vzdálené asi 13 km, jež je stále součástí Ukrajiny. Starostku zajímá, jestli touží být tamější obyvatelé osvobozeni separatisty. Před válkou mělo hornické město Pervomajsk 39 000 obyvatel, kteří se dle sčítání lidu z roku 2001 ve většině hlásili k ukrajinské národnosti. Popasná se svými 22 000 převážně ruskými obyvateli byla zase spíš průmyslovým a zemědělským centrem. Dnes jsou obě města zničena a většina obyvatel uprchla pryč.

Starostou Pervomajsku byl původně manžel paní Isčenkové Jevgenij, který byl ovšem 22. ledna letošního roku zavražděn. Před tím mimo jiné působil jako vůdce milice, jejíž síly se staly součástí armády Luhanské lidové republiky. „Bylo nutné zaujmout jeho pozici, aby se ve městě zabránilo ozbrojeným loupežím a rabování,“ říká sedmatřicetiletá matka dvou dětí ve věku devět let a devět měsíců. Sama neví, kdo mohl manžela zabít. Ze smrti Jevgenije obvinil vůdce Luhanské lidové republiky Igor Plotnickij ukrajinskou stranu, ale všeobecně se má za to, že jej zavraždil někdo ze separatistů. Jen několik dní před svou smrtí se totiž Jevgenij zle pohádal s Plotnickým, kterému vyčítal podpis mírové dohody, jež nebyla dodržována. Vyhrožoval mu rovněž fyzickým atakem.

Po podepsání druhé mírové dohody v Minsku panuje v regionu přece jenom klidnější atmosféra. Počet obyvatel při nejtvrdších bojích klesl až na 8000, ale nyní se již někteří z nich začínají vracet zpět. Většina zdejších lidí se však obává, že jde jen o ticho před bouří. Rebelové nemohou přežít bez podpory Ruska a Ukrajinci zase nemají dostatek sil, aby je porazili. Obě strany mluví více o vítězství než o sjednání míru. „Chceme získat naši zem do svých rukou,“ říká odhodlaně starostka Pervomajsku a na mysli má přinejmenším celou Luhanskou oblast, včetně sousední Popasné. Podle jejího názoru by se Luhanská lidová republika měla stát součástí Ruska.

celou reportáž v angličtině si můžete přečíst ZDE

Poblíž zničeného bloku domů v Pervomajsku jsem potkal jednačtyřicetiletou lékařku Nataliji Sokolikovou. Říká, že z původního počtu dvou stovek místních lékařů již zde zůstalo asi jen pětadvacet. Natalije bydlí v bloku domů, kde před válkou žilo asi 250 lidí. Dnes jich zde ve špatných podmínkách přežívá jen asi třicet až čtyřicet. „Včera jsem dostala svůj první plat po osmi měsících. Bylo to 120 dolarů,“ hlásí Natalije s náznakem úsměvu. V Pervomajsku nyní nejsou prakticky žádná pracovní místa. Některé obchody sice mají otevřeno, ale jídlo v nich je příliš drahé a málokdo si je může dovolit koupit. Východní oblasti kontrolované rebely jsou totiž odříznuty od finančního a bankovního systému Ukrajiny.

Většina těch, kteří v Pervomajsku zůstali, jsou důchodci. Je pro ně stále obtížnější zajistit si alespoň základní potraviny pro přežití. Natalije Sokoliková přiznává, že neví, jaká budoucnost její město čeká. „Uvidíme. Ale myslím si, že lidé už nechtějí být po tom všem součástí Ukrajiny.“ Na území ovládaném kyjevskou vládou je situace jen o málo lepší. Jsme na cestě do Popasné a náš průvodce Gnone nám v obrněném autě doporučuje, abychom si pro poslední úsek oblékli neprůstřelné vesty. Říká, že před několika dny mu separatisté střelili do pneumatiky. Gnome je lékař a je členem dobrovolnické skupiny johanitů.

V současné době panuje v Popasné klid, stejně jako v Pervomajsku. V nemocnici potkávám vedoucího chirurgického oddělení Dr. Alexandra Kovalčuka. Odhaduje, že z původních 22 000 obyvatel ve městě zůstalo jen asi 5000. Lékařský personál je však dle jeho slov na 70 % předválečného stavu. Na rozdíl od Pervomajsku dostávají zdejší lékaři svůj plat pravidelně. „V Pervomajsku byla skutečně většina obyvatel prorusky naladěna. Když však nyní poznávají na vlastní kůži, co to obnáší, tak svých postojů litují. Mám na území ovládaném povstalci příbuzné a ti toho mají opravdu plné zuby. Je ovšem pravda, že i tady někteří lidé z chudších vrstev separatisty podporují. Válka bude trvat nejspíš ještě dlouho. My nemluvíme o tom, že bychom chtěli získat zpět ztracená území. Pouze bychom se rádi opět spojili s našimi příbuznými a přáteli,“ popisuje doktor Kovalčuk.

V nemocnici se dávám do řeči s dvaapadesátiletým Alexandrem, který se zde léčí kvůli žaludečním vředům. Popasnou neopustil zejména proto, že se musí starat o své staré rodiče. Jeho byt byl zničen. „Nevím, odkud ta bomba přilétla, ale nejspíš z Pervomajsku. V každém případě toho tady máme všichni až po krk. Chceme jednotnou Ukrajinu. Proto je nutné, aby spolu separatisté a Ukrajinci komunikovali,“ míní Alexandr. Muž ležící na vedlejší posteli se vměšuje do našeho rozhovoru a říká, že Ukrajinci si přejí mír. Vyjadřuje však značné pochybnosti nad tím, jestli si to samé přejí i vůdci země.

Centrum Popasné je rovněž poškozeno, ale ne v takové míře jako Pervomajsk. Dvaapadesátiletý Oleg právě sbírá věci v částečně zničeném domě, kde bydlela jeho bývalá manželka se synem. Ti se nyní přestěhovali do Charkova. „Zavolala mi a požádala mě, abych odtud vzal všechny věci, které tu zůstaly,“ vysvětluje Oleg, zatímco do auta přináší další a další drobnosti. V blízkém obchodě se mi jednačtyřicetiletá Oxana svěřuje, že její syn odešel do Ruska, stejně jako polovina jejích přátel. „Já osobně jsem tuto zemi podporovala od samého začátku. Je třeba říci, že mnozí ostatní nikoli. Město je rozděleno na dvě poloviny,“ přiznává Oxana.

Civilisté trpí ve všech válkách, v této to ale nejvíc odnášejí starší lidé. I když se do Pervomajsku vrátí mír, budou se muset zdejší obyvatelé potýkat s mnoha téměř nepřekonatelnými obtížemi. Město nebylo v nejlepší kondici ani před válkou a je těžké si představit, že by mohlo v dohledné době začít vzkvétat. Podobně jako na válkou zničeném Balkáně budou domy a další budovy v příštích měsících opraveny. Pokud tu ale nebude dostatek pracovních příležitostí, nebudou mít lidé důvod k návratu a život se už nikdy nedostane do starých předválečných kolejí.


 

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

Ukrajina (válka na Ukrajině)

Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.

Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.

autor: pro

Mgr. Lucie Potůčková byl položen dotaz

Jak je to s tou výjimkou?

I kdybysme pro teď měli výjimku z migračního paktu. Na jak dlouho by platila? Jak dlouho předpokládáte, že tu budou uprchlíci z Ukrajiny? Co když se z nich po čase stanou občané ČR? A proč bysme měli mít výjimku zrovna my, když uprchlíci (ne třeba z Ukrajiny) jsou i v jiných státech, ale třeba Ukraj...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

„Mladí si myslí, že všechno zachránili Američané“. Plzeňský památník obětí války se smutným osudem

21:38 „Mladí si myslí, že všechno zachránili Američané“. Plzeňský památník obětí války se smutným osudem

Zrezivělý památník; víc, než se na pohled zdá. Jména škodováckých obětí druhé světové války po necel…