Vy jste se vrátil z Norska. Jak jste tam byl dlouho?
Sedm let. Ve fantastickém týmu, který, když jsem odjel, obdržel Nobelovu cenu. Tam jsem se naučil to, co dnes dělám, a navazuji na výzkum. Jsem tu již třetím rokem a už laboratoř v Biomedicínském centru LF UK v Plzni začíná „šlapat“.
Jaký je váš pohled na norské zdravotnictví a výzkum, když nyní můžete srovnávat?
Z pozice pacienta nebo občana je pohled na zdravotnictví takový, že v Čechách nevíme, pakliže nevyjedeme do zahraničí, co máme. Zdravotnictví tady funguje fantasticky. Za našimi hranicemi, pokud nekrvácíte z tepny nebo pokud to není něco emergency, čekáte týdny, měsíce, než se necháte vyšetřit – třeba u dermatologa, když má dítě bradavici. Tady zajdete k doktorovi a jste vyšetřeni. A dobře, kvalitně. To je světový unikát i v rámci nejen Skandinávie, která leží poněkud mimo Evropu, ale i v EU. Samozřejmě pokud tam máte dobré pojištění, tak je všechno super, ale to má poměrně malé procento lidí. Takže tady je to opravdu fantastické, pokud jde o přístup k systému a pacientovi.
Když srovnáváte jednotlivé lékaře, tak přístup doktorů k pacientovi je „venku“ kultivovanější. Třeba v tom Norsku. Napřed si podáte ruku, on se vám představí a je to na jiné úrovni. Tady po vás občas šlehne pohledem... A to si myslím, že je naše práce na fakultě lidi lépe vychovávat. Vždy se dá samozřejmě něco zlepšovat, ale základ je v Čechách skvělý.
… a výzkum?
V Čechách se dá dělat dobrý výzkum. Peníze tu moc nejsou, ale jsou výzkumy, které nejsou drahé, a přesto se dají dělat na špičkové úrovni, protože tam jde o nápady, o lidskou stránku věci. Některé výzkumy jsou extrémně drahé a ty se tu dělat nedají, ale takových, řekl bych, zase až tak moc není. Myslím, že to zde „jede“ slušně. Největší problém jsou, myslím, platové podmínky. Ty sem nepřivádějí lidi ze zahraničí. Česko jako destinace pro nějakého zahraničního vědce, který obhájil doktorát a chce do nějaké laboratoře to, co já jsem se naučil třeba v Norsku a potom si založil například vlastní laboratoř, tak ten se o Čechy primárně zajímat nebude. Kdyby to zkusil, tak by zjistil, že plat je tu o hodně menší než na západ od nás, ale zase jsou životní náklady srovnatelně menší. Takže by to asi stálo za to. Ale na první pohled to atraktivní místo není. Na druhou stranu, ono stejně chytrých lidí je na Západě i na Východě, takže nejde o zásadní problém.
Samozřejmě to už je pak specifikum mého oboru, který se na východ od nás nedělá, takže já zkušeného vědce z východu nezískám a musím si někoho vychovat. A ten z toho západu sem nepůjde. Naše země je malá, grantových žádostí je hodně a posuzovatelé se navzájem znají. Takže se to takříkajíc mele nejen v objektivním, ale i subjektivním duchu. Ale to asi jinak v malé zemi ani nejde.
Jaká je tedy vaše výzkumná činnost ve zdejším Biomedicínském centru?
Snažíme se zjistit, jakým způsobem se z archivu uložených vzpomínek vybírá ta pravá, kterou v daný čas chceme aktivovat. Všechny pokusy děláme na laboratorních zvířatech. Z Norska máme jakési know-how, které jsem tam vyvíjel s norskými kolegy. Poznatky se snažíme aplikovat na lidskou neuropatologii, Alzheimerovu chorobu, která postihuje paměťový systém a tam především začíná. Nyní začínáme pracovat i se schizofrenií.
Říká se, že Alzheimer je civilizační choroba. Jde podle vás skutečně o „civilizační“ nemoc nového věku?
Tato nemoc přichází ve stáří, kterého se dříve lidé příliš nedožívali. Tady v tom smyslu jde o chorobu, která se hodně objevuje v posledních padesáti letech, kdy se skutečně dožíváme vyššího věku, a tím může být i častěji diagnostikována. Její základ je stále neznámý. Je Alzheimer, který je do jisté míry dědičný, ale toho existuje malé procento. Nejvíce je toho, který se prostě v dané rodině objeví a neví se proč. Je jednoduché jej nazývat civilizační chorobou, i když možná to i tak bude. Jen těch zdrojů, proč by to tak mělo být, je takové množství, že vlastně nedokážeme zdroj identifikovat – zdali jde o znečištění přírody, autoimunitní proces či něco jiného. Žijeme v nezvykle čistém prostředí v porovnání s podmínkami, jakými jsou naše organismy nastaveny. Tím pádem imunitní systém, když to řeknu velmi eufemicky, může být až takový „znuděný“, takže nalézá nepřítele i uvnitř. Máme mnoho autoimunitních chorob, u kterých nevíme, proč tak jsou – roztroušená skleróza, diabetes prvního typu. Kdy tam prostě zevnitř není nějaký patogen a jde o reakce našeho imunitního systému na naše vlastní tkáně. Taková jakási sabotážní činnost. A Alzheimer má výraznou imunitní složku. Možná že by do skupiny civilizačních chorob mohl spadat.
Já hlavně sázím na podchycení příčiny, aby se nemoc nemohla rozvinout. Ale pak tu bude stále velké množství pacientů, u kterých nemoc již začala, a musíme se s ní nějak vypořádat a potom třeba vnitromozková stimulace by mohla být cesta. Podobně jako je vnitromozková stimulace u Parkinsonovy choroby, což je dlouho známá metoda, která se ale příliš nerozvinula. Ten jednoduchý recept často narazí na spoustu jednoduchých, velice prozaických překážek, které házejí klacky pod nohy pacientům i terapeutům.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
