K další revoluci, jako byla ta ze 17. listopadu 1989, může opět dojít. Na tom se shodli téměř všichni studentští vůdci, kteří se aktivně účastnili událostí sametové revoluce. ParlamentníListy.cz se jich zeptaly na tři otázky související s minulostí, současností a budoucností.
Bartuška: Pomocná ruka na rameni
Na dotaz, jaké bychom si měli z uplynulých let vzít hlavní ponaučení, odpověděl Václav Bartuška, který v roce 1989 studoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově v Praze a od roku 2006 je zvláštním velvyslancem Česka pro otázky energetické bezpečnosti, lakonicky: „Že se pomocná ruka nachází na našem vlastním rameni.“
Vlastimil Ježek, jenž tehdy studoval Filosofickou fakultu UK a nyní je ředitelem Obecního domu v Praze, na to konto sdělil: „Konečně snad platí, že lež ani nenávist válku nevyhrají, ačkoli úspěšných bitev od roku 1989 svedly desítky. Normální je nekrást, normální je – být normální. Adrenalin si můžeme užívat ve volném čase beztrestně, ne při producírování s miliony korun v krabici od vína.“
Zato Monika MacDonagh – Pajerová, která studovala před čtyřiadvaceti lety na FF UK moderní filologii a dnes učí na University of New York v Praze, byla mnohem sdílnější. „Doufám upřímně, že těch pár slušných lidí, které v každé demokratické straně ještě pořád najdeme, přesvědčí své kolegy, že toto bylo poslední varování. Pokud se do příštích parlamentních voleb tradiční strany nevzchopí, může tady příště vyhrát nějaká strana `NE`. To jsem bohužel nevymyslela já, ale přítel Jacques Rupnik, a považuji to za geniální zkratku. Normální politici a normální strany se musí vrátit ke svým základům. Zodpovědět si na otázky, proč existují, s jakým programem, pro koho chtějí co udělat, jakým způsobem chtějí program prosazovat, s kým ano a s kým ne, jaký mají názor na základní směřování země? Jestli s Evropskou unií jako kulturním a NATO jako bezpečnostním zakotvením a jak," chrlí ze sebe.
"Budou muset také dělat to, co drží na nohou politické strany v Německu, Francii nebo Irsku. Tam mají velkou členskou základnu, opírají se o širokou síť neziskových organizací, svoje cíle diskutují neustále s občanskou společností. Například francouzská Socialistická strana má aktivní mladé, studenty, zelené aktivisty, odboráře, inteligenci. Německá CDU živě komunikuje nejen s církvemi, ale také s kulturními nadacemi, ženským a prorodinným hnutím, provozuje charitu a péči o staré lidi. Dlouhodobě takové aktivity opravdu v terénu, mezi lidmi, mimo stranické sekretariáty, přinášejí podněty zvenčí a zajímavé osobnosti na kandidátky, když je potřeba. Nezdá se to, ale když zajímavý program nesou skutečné osobnosti, nepotřebují astronomické částky na zvolení do parlamentu. A, bohužel, i naopak, jak jsme teď viděli u ČSSD, chatrný program plus ochota vládnout s kýmkoliv včetně komunistů plus nezajímaví lidé rovná se dvacet procent v situaci, kdy měli mít pětatřicet procent,“ vysvětlila.
Psali jsme:
Ježek: Postkomunismus neskončil
Současné politologické úvahy o tom, že se uzavírá postkomunistická epizoda Česka a začíná jiná, kterou někteří nazývají „baťovstvím“, jiní nástupem schopných manažerů do politiky, považují za přehnané. „Konec postkomunistické epizody s Milošem Zemanem na Hradě? To sotva. Co nás čeká v době nejbližší, to uvidíme podle vývoje vyjednávání o nové české vládě. Zřejmě nepůjde o nic jednoduchého. A to, jakých vystoupení nyní už bývalých vrcholných politiků ČSSD jsme byli svědky v době nedávné, o konci `postkomunistické epizody` také příliš nesvědčí. Měníme se, to určitě ano. Ale pomalu. Léčba `bolševika v nás` podle mého soudu ještě potrvá dalších dvacet let,“ řekl ředitel Obecního domu v Praze.
Fotogalerie: - Zeman v Lánech sázel
Podle diplomata také žádná „epizoda“ neskončila. „Procházíme nepříjemným obdobím a potrvá ještě dlouho. Proto část lidí hledá spasitele. Tedy kohokoli, kdo jim slíbí, že líp bude rychle a snadno. Uvidíme, jak se manažeři osvědčí v politice. Říkat nepříjemné pravdy a nutit lidi do práce by měli umět. Otázkou je, zda tohle opravdu jejich voliči chtějí,“ dodal.
„Asi je přirozené, že čím dále jsme od toho zlomu v listopadu 1989, tím více si musíme připomínat, proč jsme tehdy do ulic vyšli. Jako se naše generace denně neradovala, že už není válka, lidé se dnes neradují, že máme svobodu a demokracii. Považují to za normální stav věcí. Na místě je ale ostražitost, protože jak vidíme třeba v Maďarsku, od zklamání z politických stran k upnutí se k velkému vůdci není tak daleko. Neříkám, že Miloš Zeman je Viktor Orbán, ale i my musíme bojovat o svobodu médií, o nezávislost soudnictví a hlavně – musíme rehabilitovat politické strany s tradičním obsahem na škále sociální demokracie – zelení – liberálně křesťanský střed – konzervativní pravice. Nástup arogantních bohatých lidí do politiky začal, byť neúspěšně, už Jiří Lobkowicz, takže se na něj zapomnělo. K dokonalosti to teď dovedl Andrej Babiš. Založil ANO jako odnož Agrofertu, zaplatil si několik sympatických tváří a teď je bude řídit jako firmu. Asi si tím musíme projít. Máme svého Silvia Berlusconiho a bude chvíli trvat, než pochopíme, že demokracie není na prodej, že ji musíme bránit,“ podotkla pedagožka.
Pajerová: O evolučním východisku
A může podle nich v konzumním Česku v budoucnosti dojít k takovému vzedmutí národa, jakým byla sametová revoluce? „Upřímně řečeno, z naší situace nevidím východisko revoluční, ale evoluční. Tedy dlouhodobou, mravenčí, každodenní práci na budování státu. Nic nového. Tomáš Garrigue Masaryk to po nás chtěl už v začátcích republiky a také nás vybavil slavným `Nebát se a nekrást!`. Mohli bychom k tomu dodat, že naštěstí máme formální demokracii, teď zbývá vlít jí krev do žil, oživit ten unavený organismus, najít demokraty, kteří mají schopnosti a trpělivost demokracii budovat krok po kroku, v dlouhodobém horizontu. Není to tak zábavné a vzrušující jako revoluční nadšení, je to ale v naší situaci nutné! Asi nemusím unavovat vysvětlením, že po další revoluci by přišla další restaurace a tudíž nakonec stejný úkol jako teď, a to v lepším případě. Pokud by změnu poměrů provedli populisté a extremisté zleva či zprava, ani bychom k tomu budování nedostali příležitost. Byli bychom v jiné formě totality,“ řekla MacDonagh – Pajerová.
„Kdyby bylo nejhůř, určitě ano. Co přesně znamená, že `je nejhůře`, ale dopředu – možná naštěstí – neví nikdo,“ zdůraznil Ježek. Ale Bartuška si je skoro jistý, když odvětil jednoslovně: „Samozřejmě.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
