„Naší zvláštností je, že po celé tisíciletí řešíme problém přežití malé země, která je sousedem kontinentálního hegemona, Německa. Něčím navíc je to, že v současnosti tento problém řešíme v éře našeho členství v Evropské unii, ve specifickém konstruktu, který stále více potlačuje evropské národní státy a usiluje stát se jejich alternativou. Proto bývá nastolení otázky českých národních zájmů v situaci dnešního uspořádání EU považováno de facto za otázku špatnou, za otázku politicky nekorektní, otázku nepatřičnou,“ uvedl Klaus.
Který premiér země Visegrádu je nejlepší?Anketa
„Zásadním dilematem přetrvávajícím již od svatého Václava je, jak se má malá země chovat vůči velkému sousedovi, o jaké institucionální (či smluvní) uspořádání má usilovat. Řešíme to – s různým úspěchem – po celých tisíc let. Existují minimálně tyto varianty,“ doplnil. Podle jedné by Česká republika měla fungovat „jako samostatný, suverénní stát, který nemá sebemenší ambice se uzavírat a izolovat, a proto chce na smluvní bázi hledat přátelské a kooperovat ochotné partnery“. Podle druhé pak by měla Česká republika fungovat jako „satelit či v extrémní verzi součást Německa, hledající ve vztahu tohoto typu šanci na své přežití“. Klaus uvedl i další tři možné varianty:
„Česká republika jako členský stát celokontinentální instituce (či organizace), která by byla založena na rovnováze, na rovnocenném postavení všech členských zemí (tedy bez jakéhokoli hegemona). Česká republika jako člen dnešní reálné, nikoli jakési hypotetické Evropské unie, která se vyznačuje stále se zesilujícím hegemoniálním postavením našeho souseda, Německa. Česká republika jako člen jiné, neceloevropské, určitě volnější organizace, složené z menšího počtu zemí (typu V4, Mitteleuropa, v minulosti Rakousko-Uhersko atd.).“
- Původní článek čtěte ZDE.
„Česká politika se musí demokraticky rozhodnout, o kterou z těchto variant usilovat. Některé jsou snadné a dosažitelné, jiné jsou zcela nerealistické, ne-li utopické!“ uvedl Klaus. „Zcela nerealistická je představa Evropské unie založené na rovnocenném postavení členských zemí, což by umožnilo tzv. vyvažování Německa a zrušení jeho přirozeně vzniklé hegemoniální pozice. To by mohlo eventuálně být přijatelným řešením, to však realitou není a všechno nasvědčuje tomu, že ani být nemůže. Dnešní Evropská unie je nerovnovážným seskupením. Představa, sen či iluze, že členství v Evropské unii zlikviduje náš problém, problém malé země nacházející se vedle země velké, a argumentace, že vstupujeme do Evropské unie právě proto, abychom tohoto dosáhli, se ukázaly být zcela mylné. Přesto se představy takovéto idylické Evropy (či EU) mnozí lidé u nás nechtějí vzdát,“ vysvětlil.
„Relevantní otázkou se dnes stává, zda být, či nebýt v tzv. tvrdém jádru EU, což není nic jiného než varianta stát se satelitem, či dokonce součástí Německa. Je třeba jasně říci, že otázka naší účasti v tzv. tvrdém jádru EU je otázkou bytí a nebytí České republiky, resp. smysluplnosti či nesmysluplnosti nastolení tématu českých národních zájmů. Ty se nebudou realizovat tím či oním dílčím hlasováním uvnitř EU,“ dodal.
„Mnoho lidí bude tvrdit, že první varianta, tedy úsilí o samostatný stát, je zcela nerealistická a že stejně povede ke sklouznutí do některé z dalších variant. Přesto by mohlo stát za to o ni usilovat. Její subvariantou je hledání nějakého seskupení zemí, s nimiž by bylo možné vytvořit menší než celokontinentální integrační seskupení. Je škoda, že před více než čtyřiceti lety zanikla EFTA (Evropské sdružení volného obchodu), která – zdá se – ani po Brexitu nemá šanci na znovuvytvoření. Nějaké menší seskupení však variantou určitě je,“ upřesnil.
A došlo i na Rusko. „Nutná, i když pro mne spíše ‚vynucená‘ či povinná odbočka k Rusku. Někteří posluchači či čtenáři budou mít pocit, že kritický pohled na všech pět předchozích variant vybízí k variantě s Ruskem, což je naprostý omyl. Nic takového mne ani nenapadlo. Už bychom se konečně měli začít chovat na základě vědomí, že těsná vazba k Rusku ve druhé polovině dvacátého století byla ojedinělou, neopakovatelnou epizodou našich dějin. Rusko není naším sousedem, nic si od něj není třeba slibovat, ale není třeba se ho ani bát (a už vůbec ne zneužívat tuto obavu k vnitropolitické manipulaci),“ elaboroval Klaus. Podle něj by všechny tyto varianty měly být veřejně diskutovány.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: maz
