Oběma se podařilo na české poměry něco unikátního: ačkoliv jsou výsledky jejich práce sporné či žádné, přestože se oba vyznačují vyvinutým smyslem pro politikaření a schopností vystoupat po zádech druhých, které pak bez milosti zatratí, když se to hodí pro jejich kariéru a ačkoliv oba mají své zákulisní kmotry, mediální dav je opěvuje jako symboly pracovitosti a zásadové politiky. Oba jsou vnímáni jako naděje na očistu české politické scény.
Považte, když třeba Jiří Pospíšil odvolával pražského vrchního státního zástupce Vlastimila Rampulu, z něhož mediální dav vytvořil skoro zemského škůdce, nikdo se pana ministra nezeptal, zda to nevnímá jako své osobní selhání. Byl to totiž právě Jiří Pospíšil, který Rampulu do funkce jmenoval. Ten samý Jiří Pospíšil také odvolával z funkce olomouckého vrchního žalobce Ištvána, aby jej pak s velkou pompou a aureolou člověka, očišťujícího soustavu státního zastupitelství od pohrobků „justiční mafie", dosadil zpět do funkce. A nikomu to nepřipadalo divné, pokrytecké, nikdo z mediálního davu se nad tím nepozastavil. Stejně tak nese Pospíšil plnou odpovědnost za bizarní situaci dvojvládí na ústeckém krajském státním zastupitelství, která nemá v české justici obdoby. Nejabsurdnější však je jeho vymezování se vůči tzv. justiční mafii. Kdyby byl osobností v čele svého resortu, plnohodnotným ministrem a tím zásadovým politikem, za kterého je pokládán, nebyl by za Topolánkovy vlády jen „offrecordovým hrdinou", co pláče na ramenou novinářům a novinářkám po pražských kavárnách s tím, jak to má těžké, jak by chtěl zasáhnout, ale jak mu to zlý Topolánek a jeho lidé nedovolí. Před tím samým Topolánkem však hrál divadlo na toho nejloajálnějšího, a když se na přelomu let 2008/9 vyrojily spekulace, že by jej mohl premiér vyměnit, nutil justiční autority, ať se za něj u Topolánka přimluví. Číst pak po volbách 2010 jeho rozhovor pro Právo, v němž s vážnou tváří Pospíšil říká, že kdyby dostal od Topolánka znovu nabídku na ministra v jeho vládě, tak by jí nepřijal, bylo pro mnohé možné jen po požití notné dávky cholagolu, tišícího náhlou žaludeční nevolnost.
Jeho mise v čele Právnické fakulty Západočeské univerzity se samozřejmě jen náhodou kryje s dobou předvolební a dnes si již nikdo nevzpomene, jak se tehdy Pospíšil dušoval, že dokud nebude právnická fakulta v pořádku, dá jí před politickou kariérou přednost. A ejhle, fakulta je nad propastí, ale Pospíšil si díky děkanátu zajistil mediální slávu a podporu ve volbách, kterou mu nepokazilo ani to, že tak nějak pokryl podivné studium svého politického kmotra Jurečka. Hlasy jeho tehdejších spojenců, třeba předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy o tom, že Pospíšil mění ostudně názory a negativně do chodu fakulty stále zasahuje, mediální dav tak nějak nechce slyšet.
Za největší úspěch považuje Pospíšil přijetí trestního zákona, který byl ovšem připraven již za jeho předchůdců a Pospíšil oproti návrhu, který do poslanecké sněmovny přinesl Pavel Němec, neučinil žádné významné ani převratné změny. Nový občanský zákoník se připravuje více jak deset let a zdá se, že Pospíšil hrubě podcenil veřejnou diskusi, protože pro mnohé poslance je jeho přijetí v současné podobě tabu. A když nedávno Pospíšil triumfálně obhajoval trestní odpovědnost právnických osob a v médiích to dával za důkaz protikorupčního tažení vlády, připomenul mu Jeroným Tejc jeho vlastní slova z roku 2004, když přijetí nemlich stejného zákona odmítal přesně opačnými argumenty.
Nebýt Pospíšilova otálení s odvoláním Rampuly, byly by vztahy mezi ním a Marií Benešovou naprosto idylické. Památná je věta Benešové, tehdy ještě stínové ministryně spravedlnosti ČSSD, že by si Pospíšila přála - pokud by zastávala funkci ministryně reálné - za svého náměstka. Jejich televizní debaty by mohly sloužit jako námět pro slovník politické koketérie. Nepamatuji si z té doby ani jeden výrok Marie Benešové, který by byl kritický vůči Jiřímu Pospíšilovi a jeho působení v čele resortu. Když bylo potřeba Pospíšila kritizovat, jako na potvoru do toho Benešové vždy něco přišlo.
Ani za Benešovou není z dob jejího působení v čele nejvyššího státního zastupitelství, ani později ve funkci stínové ministryně, vidět nic konkrétního, plnotučně pozitivního, hmatatelného. Žádná velká korupční kauza po tandemu Svoboda-Snopková se - slovy Marie Benešové - „nedotáhla do konce". Touto optikou bylo její působení v čele nejvyššího státního zastupitelství érou státního zametačství. Benešová však ráda mluvila s médii, respektive s některými novináři a navíc lidovým, neotřelým jazykem, který - jak Benešová ráda říkávala - „citlivkové" přirovnávali k jazyku domovnice. Prostě Benešová ráda mluvila jako ozvěna novinářů a ti jí za to opláceli nehynoucí přízní. Výsledkem bylo, že si sice nikdo nepamatuje na to, jak to Benešová vlastně s těmi regionálními „Palermy" vyřešila, co konkrétního podnikla, jaká byla statistika žalob podaných v korupčních věcech za její éry, ale tak nějak si všichni myslí, že s korupčníky zametla. Přitom například letmým pohledem do statistik o trestné činnosti zjistíte, že Rampula s Veseckou by podle nich museli být, v porovnání s érou Benešové, přezdíváni jako čeští Cattaniové či Falconeové.
Když jsem popisoval vztah Pospíšil-Topolánek, pak podobně pružnou morálkou disponuje i Benešová. Když jsem začínal v ČSSD, narazil jsem na jednoho nejmenovaného právníka, který se Benešové vehementně zastával. V jeho očích jsem byl ztělesněním zla, protože mne vinil z odvolání Benešové z funkce nejvyšší státní zástupkyně, neboť jsem pracoval jako mluvčí pro Pavla Němce. Posléze jsem zjistil, že ten dobrý muž zaměstnal Marii Benešovou ve své advokátní kanceláři. Neměl jsem sílu mu odporovat, vysvětlovat janusovskou podstatu Marie Benešové, popisovat mu mimořádně výživné příhody z dob, kdy jsme spolu ještě mluvili. Jen jsem mu řekl, že přijde doba, kdy mne pochopí. Nemýlil jsem se. Trvalo to rok, než za mnou přišel, omluvil se mi a přiznal, že jsem měl s charakterovými dispozicemi Marie Benešové pravdu. Podle jeho slov mu totiž Marie Benešová z jeho advokátní kanceláře kde, jak on tvrdil, nedělala nic a byla jen mimořádně dobře placenou monstrancí, potají odloudila jeho nejlepšího klienta, ropného magnáta Komárka. A snad už tehdy měla i jiné „šolichy", o kterých tomuto dobrému muži, podle jeho slov, nic neřekla.
Komu jsou však oba, jak Pospíšil, tak Benešová, věrní, jsou jejich tzv. „kmotři". Zatímco Jiřímu Pospíšilovi je připisován plzeňský občanský demokrat Roman Jurečko, kterému se musel jet představit i nástupce Vesecké Pavel Zeman, o Marii Benešové se ví, že udržuje velmi dobré vztahy s Miroslavem Šloufem a chomutovským sociálním demokratem s pověstí mafiána, Romanem Houskou. Koneckonců, Houska a Šlouf jsou často po Praze vídáváni spolu a vzhledem k tomu, že Houska je životním partnerem ústecké hejtmanky Vaňhové, je asi zřejmé, o čem si tito dva muži, se vztahem k idejím v politice stejným, jako k obtížnému hmyzu, povídají.
A tady se kruh nepřímých důkazů, jak říkají kriminalisté, uzavírá a tvoří logický obraz o ideálních politicích pro projekt velké koalice ODS a ČSSD. O Pospíšilově ambici být předsedou ODS se v kruzích bývalých Mladých konzervativců nepochybuje. Do pětatřiceti, jak se měl prý jednou vyjádřit, to už asi nestihne, ale do čtyřiceti to vzhledem ke stavu, v níž se ODS nalézá a podpoře mediálního davu, které se těší, stihnout mohl. Jeho nadstandardní vazby na Martina Romana jsou veřejným tajemstvím, což je bohužel v české politice něco jako v Británii povinný žaket na dostihy v Ascottu.
Benešová tento týden poskytla MF Dnes rozhovor, který - čte-li ho člověk Marie Benešové znalý - je vyhlášením kandidatury na předsedkyni. Těžce skrývané pohrdání už ne jen Bohuslavem Sobotkou, ale dnes už i Michalem Haškem, vyhřezlo. „Hoši" jsou slabí, „musí jít od válu", jako bych slyšel při čtení tohoto rozhovoru. Srandakandidáti, které Benešová vyjmenovala, jsou jen kouřovou clonou jejích vlastních ambicí a jejich výčet je zároveň dobře hozenou rozbuškou do obou táborů. Benešová má totiž nesmírně vyvinutý smysl pro klepaření a drby dokáže využít se zručností domovnice. Vždy měla přehled, co o ní kdo na ministerstvu spravedlnosti říká. Nebo si to alespoň myslela a autorovi tohoto článku svoje domovnické umění mnohokrát předvedla v praxi. Tu na mne vyrukovala s tím, že o ní říkám, že je paní „nejširší", tu zase že jí ministr říká v okruhu svých blízkých „ježibaba". Citlivka člověk pak hloubal, jak se to k ní jen mohlo donést a kdo že to je mezi nejužšími spolupracovníky ministra tím zrádcem, co donáší. Pracovní kolektiv to věru neutuží a to Benešová moc dobře ví.
Benešová i Pospíšil se ocitli v situaci, která jim nesmírně vyhovuje: jak z ODS, tak z ČSSD odpadly silné osobnosti, z nichž mají oba respekt a proti nimž by nikdy nekandidovali, neboť netrpí hrdinstvím, jako maso z malomocného. Oba se vezou na vlně personálního zoufalství a čekají na správnou chvíli, kdy z donucení, jako projev mimořádné osobní oběti, přijdou zachránit své strany.
A možná i vládu. Mnozí v ODS už mají plné zuby nejen Bárty a Věcí veřejných, ale i Kalouska. V ČSSD je zase příliš mnoho lidí s neukojenými ambicemi, kterým vidina osmiletého mocenského půstu rozhání poslední zbytky idealismu a trpělivosti s Bohuslavem Sobotkou, kterému navíc ani nerozumí.
Velká koalice ODS a ČSSD, v čele s Jiřím Pospíšilem a Marií Benešovou, je přitom přímo optimálním řešením pro všechny: obě strany budou mít médii milované předsedy, ODS zůstane ve vládě, ČSSD se otevřou dveře ministerských spižíren, všechno se to vysvětlí konsensem nad zásadními reformami, Kalouskovi se splní sen o dominanci TOP09 na pravici, Věci veřejné dostanou poslední šanci na záchranu v opozici vůči „kartelové vládě", lobbisté a byznysmeni budou mít konečně jasno, za kým jít a média budou mít svoje vysněné politiky ve vládě, která bude mít ambici někoho rychle a pro výstrahu zavřít, což se mediálnímu davu bude líbit tak, že oslepne vůči Šloufům v pozadí.
Takový typicky český politický Disneyland...
Vyšlo na serveru Vaše věc. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
