V říjnových volbách letos zvítězily strany a hnutí, které odmítají polistopadový vývoj české společnosti a požadují změnu politického systému. Identický volební výsledek zaznamenaly všechny české kraje s jednou jedinou výjimkou, kterou je hlavní město Praha.
Komunistická strana Čech a Moravy byla v Praze dokonce pod pětiprocentní hranicí, nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny, a Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury ji v Praze jen těsně překročila. Strany, které se hlásí ke kontinuitě polistopadového vývoje, tak v Praze nad „celorepublikovými“ vítězi parlamentních voleb drtivě vyhrály.
Aspoň v něčem jako Němci
Praha má šestý nejvyšší hrubý domácí produkt na obyvatele v porovnání jednotlivých regionů zemí Evropské unie. Je tak přibližně na 180 % průměru regionů zemí EU a její HDP se rovná tomu v oblasti kolem bavorského Mnichova.
Mimopražské české regiony se pohybují přibližně okolo 75 % průměru regionů zemí EU, a jsou tak srovnatelné např. s nejbohatším bulharským regionem, regiony Estonska, Litvy či Portugalska. Ústecký a Karlovarský kraj jsou na tom ještě hůře. Pražský hrubý domácí produkt na obyvatele je tak více než dvojnásobný ve srovnání s mimopražskými regiony.
Je však nutno konstatovat, že pozici Prahy mohou ovlivňovat lidé, kteří do ní dojíždějí za prací (Stejně zkreslené jsou dlouhodobě třeba statistiky Bratislavy). Bohatství Prahy je tak podle statistických údajů vyšší než ve skutečnosti, zatímco v regionech kolem hlavních měst je podceněno.
Stejně tak mzdy jsou v Praze o více než 40 % vyšší než v mimopražských regionech. Není to však tím, že by byli pražští zaměstnavatelé štědřejší. Tento rozdíl je z poloviny způsoben vzděláním a profesní skladbou pražské pracovní síly a z poloviny vyšší cenovou hladinou v Praze.
Proč je Pražákům hej?
Daný pracovník si tak v Praze vydělá reálně stejně, jako si v průměru vydělá obdobný pracovník ve zbytku země, nicméně v hlavním městě jsou soustředěni vzdělanější pracovníci, vykonávající lépe placené profese.
V důsledku vyšších příjmů si může více pražských žen dovolit starat se pouze o domácnost, kdežto v mimopražských regionech je více žen, které jsou plně zaměstnány, a k tomu musí pečovat o domácnost a rodinu.
V mimopražských regionech se také ženy vracejí daleko dříve z mateřské a rodičovské dovolené zpět do pracovního procesu.
Pražané mají také v průměru nesrovnatelně vyšší vzdělání než obyvatelé mimopražských regionů. Podíl absolventů univerzit, vysokých škol a vyšších odborných škol na celkovém počtu obyvatel dosahuje téměř čtyřiceti procent.
Tento podíl je třikrát vyšší, než je podíl vysokoškoláků v Karlovarském a Ústeckém kraji, a přibližně dvakrát vyšší, než v dalších regionech.
My ne, to ti druzí
Růst životní úrovně obyvatelů mimopražských regionů po roce 1989, který je nesporný, tak zřejmě nesplnil očekávání, která po pádu železné opony panovala.
Pro tuto skupinu obyvatel není zachovávání statu quo přitažlivé, protože na něm nemají co získat. Daleko přitažlivější jsou pro ně koncepty, které nabízí změnu v krátkodobém horizontu.
Pražanům se v kontrastu s tím po roce 1989 mimořádně daří, a tudíž o zásadní změnu nemají zájem.
Navíc se nezdá, že by se rozdíly mezi Prahou a zbytkem republiky snižovaly. Zřejmě nás tedy i do budoucna čeká to, že mimopražští voliči budou nevěřícně kroutit hlavou nad volebními výsledky v Praze a Pražané zas vyjadřovat nespokojenost nad tím, jakou vládu jim voliči odjinud ustavili.
(autor je advokát a přednáší na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách)
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
