Úsměv, ohled, pochopení pro druhého. Slovní termíny, které se pozvolna vytrácejí z našeho slovníku. Prožíváme krizi v mezilidské komunikaci a s postupem let se absence vzájemného chápání se, stále prohlubuje. Mezi lidmi stoupá nevraživost, netolerance, chybí respekt k bližnímu. Navrch získává snobský styl života. Ve vzájemné komunikaci prosazujeme vlastní úhel pohledu a nepřipouštíme si názory druhých. Nejhorší je, když máme na věc jiný pohled než je názor většiny ve společnosti. V takovém případě se z člověka pomalu stává nepřítel. Tyto tendence, kdy člověk je ve vztahu k člověku spíše vlkem než ovcí, můžeme pozorovat téměř ve všech sférách společenského života. Prožíváme jakýsi vnitřní boj o své místo na slunci neboli ve společnosti. Ne každý jedinec je schopen pojmout život tak, jak mu velí současná doba. Doba plná agresivity ve vztahu k nám lidem.
Mluvíme dnes o globalizaci čili sbližování národů, kultur, politiky, ekonomiky. Jde o fenomén posledních let, ale ruku na srdce, člověk se musí nejdříve vyrovnat s vlastními vnitřními pocity, až potom může uvažovat o nějakém sbližování s jinými kulturami, či národy. Lidé spíše bojují se svým vlastním egem a měřítkem hodnot. Každý z nás má stavidlo svého vlastního já nastaveno jinak. Stejně tak postoj ke světu. Řada z nás neumí téměř čtvrt století od „sametu“ čelit nárokům doby, kterou přinesl demokratický kapitalismus. Lidé nebyli na nástrahy tohoto systému připraveni. V osmdesátém devátém jsme byli vhozeni do vody, kdo se nenaučil rychle plavat, dnes se topí.
Lidé se před 27. lety těšili na svobodu, která jim byla 40. let upírána. Kolik z nás se dnes cítí opravdu svobodně, zvláště když jsou stále zřetelnější tendence tuto svobodu opět omezovat? Našli se v této společnosti tací, kteří využili nástupu demokracie k tomu, aby využili všech svých schopností projevit své lidské vlastnosti podobné už zmíněné vlčí povaze. A nebylo jich málo. I proto se vytratil ten vzájemný respekt, slušnost, lidské pochopení pro druhé. Projevuje se to na úřadech, u soudů i v rodinných vztazích. Ani politické kroky našich elit nepřispívají za poslední roky k vzájemné sounáležitosti mezi lidmi. Spousta z nás se řídí heslem „urvi, co můžeš“. Občané pociťují v nemalé míře frustraci z vlastního bytí. Cítí, že jejich životy řídí někdo jiný, že nemají osud ve vlastních rukách. Uzavírají se znovu do sebe, žijí s pocitem strachu, zda přežijí každý jeden den. Ztráta iluzí je v mnohých případech patrná. Demokracie je systém, ve kterém vládne většina menšině.
Kroky našich politiků často tuto definici obracejí. Oni totiž nežijí v reálném světě. Jsou uzavřeni ve svém vlastním světě plném výhod a vysokých platů. Nemají představu o životě běžných občanů. Vstřícnost a hlavy plné nápadů uplatňují pouze před volbami, kdy jim jde o každý hlas. V okamžiku zvolení už je občané nezajímají. Oni mohou ve velké míře za „blbou náladu“ ve společnosti, jak už před lety prohlásil Václav Havel. Demokracie je nikdy nekončící proces, lepší systém dosud nikdo nevymyslel. Nezbývá než věřit, že naše budoucí generace se dočkají lepších zítřků.
Antonín Moulis
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
