Vážení přátelé, milí rozhlasoví posluchači, ze školy si asi všichni pamatujeme alespoň přibližně definici demokracie jako účast na moci, na rozhodování. Často také slýcháme, že přes všechny problémy zatím v dějinách nikdo nic lepšího nevymyslel, co se týká způsobu vlády. A k tomu z hodin dějepisu či občanské výchovy míváme zafixované přesvědčení, že reprezentantem skutečné demokracie je republikánské zřízení. Jako příklady nedemokratické vlády bývaly uváděny monarchie.
Myslím, že tohle černobílé dělení dnes neplatí. Karel Čapek už před válkou napsal, že hranice demokracie jsou shodné s hranicemi britského impéria. Přesto, že Velká Británie je monarchií, nikdo jistě nepochybuje o demokratickém způsobu vládnutí, právním státě, chartě práv občanů platící již staletí.
Ukazuje se, že v evropských monarchiích, jakými jsou Španělsko, Holandsko, Švédsko a podobně, jistě není méně demokracie než v republikách. Nerad bych, aby mě někdo podezříval, že horuji pro obnovu monarchie v Čechách. Chci totiž spíše upozornit na zvláštní efekt současného arabského světa.
Zatímco v Marockém království nebo ve Spojených arabských emirátech je klid, Egypt a další arabské země jsou zmítány nepokoji. Je to spíš námět k zamyšlení a nějaké politologické analýze, které jako neodborník nejsem schopen.
Demokracie má dvě polohy. Jednou je etická a morální úroveň společnosti, která se projevuje v oslabování demokracie. Druhou je náročnost moderní společnosti s nově definovanými problémy, které se nedají řešit pouhým hlasováním.
V mé glose je dnes více otázek než odpovědí, ale budu rád, stanou-li se právě otázky námětem k zamyšlení. Jen z bolestných pokusů o odpovědi můžeme dnes žít v naději, že „zase bude líp“.
Komentář zazněl v pořadu Glosa Dominika Duky | Stanice: ČRo Radiožurnál
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
