Původně jsem, na jeho řádky, nechtěl reagovat. Nicméně ve stejném periodiku byl publikován také článek Lékařky nerozpoznaly infarkt. Za smrt pacienta je soudí (25. května).
Tady jsem si asi uvědomil, že máme lékaře (těch je spíše málo) a pak doktory, od kterých by Hippokrates křečovitě stahoval i jen svůj stín.
Nechci po panu Holubářovi, ani po jiných, aby zdůvodňovali, proč to pozdní prozření a vychýlení od oboru směrem do politiky? Patrně to bude tím, že jejich pacienti dost rezolutně trvali na tom, že lidé tak schopní zvládnou tyto dva téměř protichůdné obory, zejména, co se týká etiky.
Znal jsem před pár lety jednu doktorku (ODS), která pravidelně nebyla v práci v pátek. Na sekretariátu starosty mi tehdy řekli, že si paní doktorka musí udržovat odbornost a rada obvodu nic nenamítá… Jen mi přišlo na mysl, zda tu cca pětinu platu věnuje na charitativní účely? Při její (snad až letargii) nehrozilo, že by tu ztrátu napracovala přes týden, nebo dokonce o víkendu.
Pokud si ještě dnes někdo vzpomene na případ jistého neurochirurga z ministerstva obrany, který zde zastával čelné funkce, tak bude mít také o čem přemýšlet.
Etika se zalyká
Ale dejme ještě slovo doktoru Holubářovi, ať není krácen ve svých právech, alespoň ne nadobyčej. Praví: Až kritický nedostatek lékařů a sester ve všech odbornostech napříč republikou a neviditelná ruka trhu zastavily nadšení politiků a manažerů z našeho podfinancovaného, ale přesto skvělého zdravotnictví.
O tom, že máme skvělé zdravotnictví, se dovídám obvykle v souvislosti s akutní medicínou, ale budiž, třeba má ten člověk svou pravdu.
Ještě však jednou onen „H“ v bílém plášti (bez zášti). To (zdravotnictví) bez strašení pacientů funguje. Proč? Protože na léčbě se podílí přes 2 000 lékařů ze zahraničí, v některých případech se spornou kvalifikací.
Ano, většina lékařů nestraší, ale jděte si sednout do čekárny, když jste objednáni na určitý čas! Raději to nebudu ani rozvádět; snad jen to, že čas pacienta se nepočítá, jde do kolaterálních ztrát. Jeho denní program a závazky z toho plynoucí jsou silně fakultativní.
Jako člověk ze sídliště si také kladu otázku, jak je možné, že lékaři ze zahraničí mají (v některých případech) spornou kvalifikaci a neméně, jak je možné, že doktor Holubář toto toleruje – sám zastánce odbornosti a práva pro všechny? Takový přístup by se mohl velmi nevyplatit občanům a i TOP 09, v případě, že se tento kandidát stal přece jenom senátorem. Jeho případná benevolence by mohla poškodit celou řadu zájmů ztvárněných do podoby zákonů.
Senát přece má působit jako pojistka či ochranný filtr před nekvalitními normami z Dolní komory, které mohou být poznamenány spěchem nebo lobbismem.
Peníze, peníze, peníze
Středová část jeho článku se zabývá penězi v různých podobách. Jedná se o zvýšení platů lékařů, zvyšování plateb za pojištěnce atd. Traumatolog také hovoří o přijatelné spoluúčasti pacientů, tedy poplatcích, které údajně prokázaly svoji funkčnost? Jak definuje tento bodrý muž přijatelnou spoluúčast? Jak zná majetkové poměry invalidů a seniorů? Nejedná tento moralista až příliš z pozice člověka vyšší střední třídy, který díky oboru, ve kterém se nachází, ztratil i tu špetku solidarity?
Pokud hlavní financiér naší vlády Andrej Babiš hovoří o resortu zdravotnictví jako o černé díře, pak ty informace má zřejmě podložené. Někdo by mohl také uvažovat tak, že kdyby se pan Holubář už necítil doktorem, a ještě není senátorem, pak by mohl nastoupit třeba na Homolce jako krizový manažer. Podobných příkladů, včetně zdravotních pojišťoven je celá řada a trasování těchto finančních cest je v desítkách miliard… A to včetně spekulativních prodejů léků do zahraničí.
Dělená pozornost
V případě, že by se traumatolog „H“ dostal do Senátu, pak by z toho mohl někdo mít trauma. Kdo zajistí, že v Senátu nebude myslet na chirurgický sál a na sále (nedej Bože) na Senát a předsedu TOP 09.
Nepřejícní lidé dokonce mohou zajít ve svých úvahách tak daleko, že si budou klást otázku: Proč dotyčný šel studovat medicínu, když se potom tlačí do politiky?
Kolik takové studium a následné vzdělávání stojí? Máme snad na rozhazování? Před kterým tak varuje?
A ještě jedna věc, nikoli nepatrná. V předposledním odstavci své beletrie onen nabádá: Kromě peněz bude jistě nutné prosadit další kroky. Zajistit spravedlnost v úhradách zdravotních služeb od pojišťoven, zvýšit počet studentů na lékařských fakultách…
Do jaké míry ale zvyšovat počet studentů, když si tito adepti uvědomí, na „dobrých příkladech“, že politika vynáší více. Včetně ne/statistického, tedy reálného, tedy mocenského statusu.
Dobrý příklad ze včerejška
V historicky nedávné době, kdy lidé ještě nebyli mateni výroky (bezradných ošetřovatelů), že oni postupují podle lege artis (uznaných postupů), žil – byl primář MUDr. Petr Artner. Poznal jsem ho v malé podnikové nemocnici na Lešetínské v Ostravě-Kunčicích. Měl velké zkušenosti a hlavně intuici. A tak nebylo divu, že za tímto internistou jezdili pacienti až z Vídně.
Nikdy jsem se nedoslechl, že tento uznávaný lékař aspiroval do Národního shromáždění. Patrně by mi to potvrdil i prof. Rajko Doleček.
Autor je doktorem filosofický věd a zabývá se managementem sociální práce
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
