Je však mnoho jiných, zcela zásadních každodenních problémů, které je třeba řešit. Jenže kdo, s kým, za jaké prostředky a v jakých termínech? Proto velmi farizejsky vyznívají obecné slogany typu Dejme světu naději a víru. Všichni ale nemůžeme být oligarchové nebo performeři.
O mnoha nedořešených záležitostech hovoří Lukáš Jelínek v článku Nemocná společnost (Právo 17. 9.). Divná to éra, jež vnímá lidské zdraví primárně jako ekonomický statek. Přesto v ní žijeme. Nepřekvapí tudíž spor, který opět vzplanul nad (ne)proplácením nemocenské zaměstnavatelem v prvních třech dnech nemoci. Na své smutné dokumentační pouti se nezastavuje a dostává se k dalšímu patníku, který je nejen pravicí do oranžova počůrán. Příbuzným námětem (uvádí Jelínek), o kterém by se měla vést debata, je žalostná hladina nemocenských dávek. Ta, jak setrvale upozorňuje předseda Senátu a bývalý odborový předák Milan Štěch (ČSSD), výrazně snižuje životní úroveň těch nejchudších, jež potká vážnější onemocnění. A uzavírá: Společnost, v níž se musíme handrkovat o každý den nemocenské a v níž je i lidské zdraví cynicky poměřováno tabulkami účetních, je nemocná sama o sobě. Frustrace, nedůvěra a nervozita v ní pak na sebe logicky nedají dlouho čekat.
Co by možná pomohlo: změna formulky
Velmi praktické jsou právní příručky pro krizové situace. Jednu takovou vydalo před lety hnutí ATHINGANOI (www, athinganoi.cz). Byla určena pro diskriminované Romy. Jako další pomůcka pro pohyb ve veřejném prostoru je Olomoucký průvodce pro lidi v sociální krizi a bez domova (2004).
Podobné příručky by mohly částečně ochránit různé vrstvy občanů, kteří přicházejí do styku s nekompetencí a nezájmem všeho druhu. Tedy s byrofobií na úřadech a institucích, nezájmem Policie České republiky (městské policie). Zároveň by mohly být účinným nástrojem proti lavírování sekretariátů politických stran a hnutí a především nekonáním ve věci z dílen „našich“ poslanců a senátorů a dalších zastupitelů.
Zkusme posunout tuto úvahu ještě dále. Po roce 1989 přibylo specifické pře/zaměstnanosti. Mám tím na mysli zavedení funkce tiskového mluvčího. Dříve hovořil k zásadním otázkám třeba ministr nebo jeho zástupce a přiměřeně i funkcionáři směrem dolů, v dané struktuře. Dnes hovoří (až se topoří) tiskový mluvčí, což jsou lidé trénovaní na to, aby vlastně nic podstatného neřekli, a to ještě mají velkou existenční pojistku typu: no comment.
Tato velmi oblíbená formulka (vč. soudců a státních zástupců) by byla nově nahrazena jinou, naprosto funkční: no cement. Tím by bylo jasné, že problém nebude zabetonován, to znamená: pohozen do prohlubně zapomenutí a zalit neřešením!
To no comment je společensky destruktivní, a proto nemůže zůstat bez komentáře, a hlavně bez řešení. Plytká zdůvodnění, že dotyčný - à la PR plní ještě jiné funkce pro styk s veřejností a směrem do infrastruktury, jsou často alibizační. Každý vedoucí pracovník je natolik dobře placen a má mít takovou zodpovědnost, jaká mu z logiky věci připadá. Nechce-li být řádně připraven na výkon funkce nebo na to prostě nemá, tak ať tu funkci položí a jde na Úřad práce. Šlo by se mu (jí) těžko, ale ptal se někdo u nás sklářů, tkalců, hutníků, strojařů a dalších?
Dnes je velmi rozšířené tolerování odborné ne/způsobilosti úředníků a pedagogů kategorie II. až III. Je to pro tuto společnost doslova likvidační, stačí se podívat na úroveň vysokých škol – někdy to až bolí. Jistou alibizaci těmto vyvoleným poskytuje VŠ vzdělání, ale na jaké politické úrovni a s jakými konexemi. Pád českých univerzit, podle Times Higher Education, snad ani nepotřebuje komentář. Jenže, to vakuum už tu latentně bylo, nyní nastal pouze průval hráze, kdy hráznou resortu školství je Kateřina Valachová. Grémium ČSSD a externista Bůh ať jí pomáhají.
V jaké jsme situaci?
Ne už v poListopadové, ale postErbenovské a přesto takoví Sobotkové vážou Kytice pro Angelu Merkelovou. Že přeháním? Potom přehání i renomovaná al Džazíra, viz Česká společnost je v rozkladu a z Prahy je obří herna, tvrdí al Džazíra (Právo 21. září).
Cesta politiků k úspěchu bývá klikatá, jako pod vlivem návykové látky, zde je to jiné médium - MOC a peníze. Sloužit občanům – kdo na takovou zhovadilost přišel? K reálné situaci v našem hutním průmyslu se radili nedávno i zástupci tří největších ocelářských firem v zemi, ArcelorMittal Ostrava, Třineckých železáren a Vítkovice Steel. Co bude následovat, to ví vládní zmocněnec Jiří Ciencala, vědí to odboráři, vědí to představitelé firem, ale i lidé v montérkách, kterých se to týká nejvíce.
Na co pozor!
V Mladé frontě DNES jsem se 27. 9. dočetl, že Češi nepohřbívají své blízké. Nechci se tu zabývat ciframi pohřbů na účet státu. Dost možná, že se nejedná o hyenismus pozůstalých, ale o nedostatek finančních prostředků ve společnosti, která je tou nejlepší z možných. Nechci tu citovat Ch. W. Millse ani Jana Kellera, je však naprosto jasné, že evropské „elity“ zcela selhaly. Jinými slovy, právě ony nás pohřbívají, snad každý den. A právě tito hrobaři mají být novými mesiáši, od Evropské unie až po radnice měst.
I proto je třeba být obezřetný při volbách do Senátu Parlamentu ČR. Před pár dny jsem vedl korespondenci se senátorem Jiřím Čunkem. Byla to pro mě lekce z arogance moci a snad nezájmu o Zlínsko. Jsem ale přesvědčen, že pana senátora nikdo nepodezřívá z politického podnikání, nebo ano?
Zlepší se to přístupem k mocenským koridorům nastaveným lidem jako Bělohradský, Harapes a jiných, s jistou pohybovou kulturou mysli anebo těla? Vím, ty dva nelze přímo srovnávat. Nicméně baletní piruety (ne myšlenkové) mi připadají daleko poctivější.
Kdo nevěří na italské duchy a ducháčky, ten si rád přečte článek Martina Zvěřiny v Lidových novinách (23. 9.). Je to krásná stať o tom, jak se zcela kuriózní a nepřijatelné stává „chutnou“ volební krmí až k přežrání. Takže pozor na trávení, nauzea je to nejmenší, co nás může v takových případech potkat!
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
-634986229041007099.jpg&id=10393)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
