Po šedesát let se Evropská unie (dříve Evropské společenství) integrovala téměř lineárním způsobem. Z evropské šestky se v pravidelných vlnách rozrůstala až na osmadvacítku. Zdálo se, že se celý kontinent od Uralu po portugalský Finnis Terra sjednotí ve „stále těsnější unii“. V pátek 24. června 2016 výsledky britského referenda o vystoupení z EU integrační pochod lumíků zastavily. Začala éra dezintegrace.

Právě tento zlom reflektuje nová monografie Marka Loužka Evropská integrace z pohledu teorie veřejné volby. Celou knihu předznamenává na první pohled samozřejmá věta z úvodu: „Evropská integrace není a priori nic dobrého ani špatného. Jde o výsledek střetávání různých zájmů“ (s. 11). Teze, kterou zcela korektně použije akademik, je v současné Evropské unii, která samu sebe považuje za „velkolepý evropský projekt míru“, téměř rebelským výrokem hodným kostnického koncilu.

Chladná analýza evropského náboženství

Loužek ve své studii hledá kořeny dezintegrace, kterou má EU zakódovanou ve svém genomu. Sleduje historické a politické vztahy, důkladně se zabývá ekonomickou a migrační krizí i propracovanými matematickými modely hlasování v rámci Rady a Evropského parlamentu. Spolu s Henrym Kissingerem shrnuje pozitiva Vestfálského mezinárodního systému, který už od poloviny 17. století stojí na suverénních národních státech a kde „může být každý stát uznán za člena mezinárodního společenství, a přitom si zachovávat vlastní kulturu, zvyky, politiku a náboženství“ (s. 21).

Pravidla hry však pro ekonoma Loužka nepředstavují teorie mezinárodních vztahů, ale ekonomické zákonitosti. Na ně nahlíží prizmatem teorie veřejné volby, která je ekonomickou analýzou politiky. Veřejná volba nevnímá jednání politických aktérů – voličů, tvůrců politik či národních států – jako chaotické výsledky „vrhu kostkou“. Naopak, díky ekonomickým nástrojům posuzuje politické jednání jako výsledek jednání racionálních aktérů usilujících o maximální užitek. Umožňuje tak mimo jiné oproštění od líbivých frází mezinárodních kongresů a ukazuje, že jednotliví hráči neusilují o stále větší obecné dobro, ale o své zájmy (či zájmy svého národa).

Druhá část Loužkovy monografie, Dějiny evropské integrace, není ani v nejmenším standardní historickou procházkou od Kalgeriho k Delorsovi (či vlastenecky od Jiřího z Poděbrad k Lisabonu). Loužek vychází z hledání kořenů pečlivě pěstovaného evropského mýtu a z role jedince v evropské integraci. Altiero Spinelli tak před čtenářem povstává nejen jako otec myšlenky evropského federalismu, ke kterému se s úctou odkazuje Jean-Claude Juncker, ale také jako bytostný bojovník proti kapitalismu a pravověrný komunista volající po vzniku společné evropské armády. Robert Schumann není jen vlídným otcem zakladatelem, ale také nadšeným tvůrcem centrálního plánování v rodné Francii.

Jak Loužek ukazuje v kapitole Integrační rétorika, z evropské integrace se během uplynulých šedesáti let stala víra. Sekulárním náboženství, které má své světce (Schumanna, Spinelliho, Monneta, Delorse) i své mučedníky – jednotlivé evropské národy, jimž tempo, cesta ani konečný cíl integrace nevyhovují. Součástí integrační rétoriky je i opatrné dávkování integračních kroků: Jean Monnet chtěl politickou unii, ale evropským národům nejprve nabídl cukrátko ekonomické integrace. Supranacionalitu zavedly dvě zdánlivě samostatné právní normy – Jednotný evropský akt (1986) a Maastrichtská smlouva (1992). Místo neprůchodné Evropské ústavy byla přijata Lisabonská smlouva, kterou žádný z nově ustanovených „občanů Evropské unie“ není schopen přečíst.

Příležitost pro potížisty

Problém integrace Loužek analyzuje pomocí ekonomických nástrojů neemotivně, bez politického podtextu, ale o to precizněji. Ukazuje, že supranacionalita většině hlavních aktérů vlastně vyhovuje: Dělba práce mezi evropskými institucemi umožňuje „vládám zakrýt náklady ústupků nátlakovým skupinám“ (s. 34), účast na summitech posiluje doma často pošramocenou prestiž a výsledky nadnárodních úmluv politik může doma vždy prodat jako své úspěchy (a nepopulární regulace zas jednoduše svést na „Brusel“).

Východní rozšíření EU bylo výhodné nejen pro východoevropské státy (pro něž bylo členství symbolické „získání občanského průkazu“ a zrovnoprávnění se Západem), ale především pro původní členy a unijní úředníky, kteří tak získali větší trh, větší moc a větší prestiž na mezinárodních fórech. Noví členové se však hrozili projevit jako potížisté. Svoji „suverenitu si vydobyli relativně nedávno, proto preferovali flexibilitu před konvergencí. Nechtějí přesouvat pravomoci na evropskou úroveň, protože si ještě pamatují rozhodování Moskvy v době komunismu“ (s. 83).

Inflexní bod ovšem integrace překročila až britským referendem o vystoupení. Brexit přitom má potenciál spustit řetězec dezintegrace. Umocňuje separatistické tlaky Skotska, Vlámska, Katalánska či italského Severu. A ze starých členských států se stále častěji ozývá volání po frexitu, nexitu či oexitu.

Marek Loužek píše, že se „ze zdánlivě nudného tématu evropské integrace stalo drama“ (s. 9). Jeho kniha umožní čtenáři zorientovat se v jednotlivých aktech integrační tragédie a frašky. Díky ekonomickému pojetí pak pozorný čtenář snáze pochopí, zda dezintegrační tlaky představují kolizi, krizi, peripetii, nebo snad katastrofu integrační hry.

Je dobře, že se knížka tohoto rázu a poctivého řemeslného zpracování objevila v českých knihkupectvích. A je dobře, že nejde o překlad studie zahraničních autorů, nýbrž o původní práci předního českého ekonoma.

LOUŽEK, M. 2017. Evropská integrace z pohledu teorie veřejné volby. Praha: Karolinum. 206 stran. Cena 250 Kč.

Hana Lipovská
Expertka Institutu Václava Klause, doktorandka na ESF MU

Zdroj: pravybreh.cz