HELENA HULEJOVÁ přináší fascinující příběh o lidské povaze, který by mohl inspirovat nejen takzvané preppery, tedy lidi, připravující se na blízký kolaps extrémně nebezpečné fáze naší civilizace.

Někteří z nás - ač je jich málo - si mohou gratulovat, že alespoň ještě umějí lovit (případně zahradničit) či se vyznají v lese. “Divočiny” je u nás (naštěstí či naneštěstí) také málo, takže se zdánlivě nic neděje. Přesto se fantazie některých “prepperů”, tedy lidí připravujících se na neodvratný konec křehké moderní civilizace, ubírají tím směrem. 

To je náš svět?

V Amerických podmínkách ukázal podobné uvažování nedávný, velmi sporný film Capitain Fantastic (jeho název byl do češtiny podivně, avšak možná správně, přeložený jako Tohle je náš svět), který posbíral hromadu festivalových cen včetně karlovarských. Jeho protagonisté kvůli vlastním dětem utečou do americké divočiny - ovšem nakonec shledávají svůj “experiment” z řady důvodů neudržitelným.

Proč, to by vydalo na samostatný článek. Co je však pozoruhodné, je, že na druhé straně světa, v “poslední velké divočině”, narazili ruští geologové na něco, co připomínalo film Capitain Fantastic - jenže bez hollywoodsky manipulativních kulis. A rozdíl rozhodně nespočíval (jen či především) v tom, že protagonisté filmu mohli po natáčení skočit do teplé sprchy a do postele. 

Kniha, kterou o “incidentu” sovětských geologů na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století napsal spisovatel Vasilij Peskov, podává fascinující svědectví o lidské povaze a schopnosti přežít. Především nám však tato kniha může dát jedno důležité - a možná zásadní - vodítko pro přežití podobných extrémních situací, pokud by někdy potkaly nás. 

Je to přesně ono vodítko, které chybí rodině z filmu To je náš svět. Spočívá ve třech slovech, vyřčených jednou pozoruhodnou ženou. Stalo se tak poté, co sama pohřbila na úbočí hory vlastního otce, jediného přeživšího člena “výpravy”, jež začala o celé půlstoletí dříve.

Abychom ta slova pochopili, musíme se ovšem nejprve vrátit na samotný počátek příběhu.

“Noví přátelé” a odjištěná pistole 

Na dalekém jihu Sibiře, zhruba 160 kilometrů od hranic Mongolska, hledala v létě roku 1978 helikoptéra bezpečné místo k vylodění skupiny geologů. Ti v odlehlé oblasti pátrali po nalezištích ropy a vzácných minerálů. Geologové a “zlatokopové” jsou v podstatě - kromě lidí, kteří žijí v hrstce měst - jedinými obyvateli sibiřské tajgy, poslední velké divočiny na světě, táhnoucí se tisíce mil od arktických ruských regionů až na jih k Mongolsku a od Uralu k Pacifiku.

Helikoptéra se náhle zanořila do údolí jednoho z asi stovky dosud nepojmenovaných přítoků řeky Abakan. Pěnící bílá stužka dole protékala nebezpečným terénem. Stěny úzkého údolí svíraly často téměř pravý úhel a borovice a břízy, kymácející se v náporech větru hnaného z rotoru stroje, rostly tak hustě, že nebylo kde přistát. Pilot, napjatě zírající skrz přední sklo, ovšem po chvíli uviděl něco, co na místě vůbec být nemělo: mýtinu.

Ležela osmnáct metrů vysoko na svahu hory, vmáčknutá mezi houštiny borovic a modřínů a pokrytá něčím, co dost připomínalo brázdy na poli. Zmatená osádka helikoptéry několikrát zakroužila kolem, než se rozhodla, že skutečně jde o lidské osídlení - přesněji řečeno o zahradu, navíc zřejmě velmi starou.

Hora, na níž byla vysázena, přitom ležela přes dvě stě čtyřicet kilometrů od nejbližšího lidského sídla v dosud naprosto neprozkoumaném terénu. Vědce, kterým piloti helikoptéry svůj nález ohlásili, tato zpráva zmátla a znepokojila. V tajze je bezpečnější potkat divou zvěř, než cizince. Než aby vyčkávali na své vlastní základně patnáct kilometrů daleko, rozhodli se celou věc prověřit. Galina Pismenskaja, velitelka malé výpravy, vzpomíná, jak si nandali do batohů jídlo a dárky pro “budoucí přátele” - ačkoli také říká, že si pro jistotu zkontrolovala pistoli u pasu.

Musíme odsud vypadnout. A rychle!

Když se plahočila nahoru na určené místo, začala výprava nacházet známky lidské činnosti: hrubou stezku, hůl, kmen položený přes potok - a nakonec malý přístřešek plný nádob z březové kůry, napěchovaných plátky sušených brambor. Pismenskaja vzpomíná:

“Pak jsme našli chatrč. Byla zčernalá časem a deštěm a na všech stranách zahrabaná do smetí tajgy - kůry, kmenů, větví. Kdyby nebylo okna, velkého jako kapsa mého batohu, těžko by se věřilo, že v ní žijí lidí. Ale žili - a navíc si našeho příchodu všimli.

Nízké dveře se se zaskřípěním otevřely a vynořila se postava vetchého starce jak z pohádky. Byl bos, měl stokrát záplatovanou halenu i kalhoty, obojí z pytle. Plnovous měl nečesaný. Vypadal vyděšeně a ostražitě. Museli jsme něco říct, tak povídám: ‘Zdravíme, dědoušku! Přišli jsme na návštěvu!’ Stařec hned neodpověděl. Nakonec pravil tiše a nerozhodně: ‘No, když už jste cestovali takovou dálku… tak byste asi měli jít dál.’”

Geologům se uvnitř chajdy naskytl pohled zpět do středověku. Chata byla vystavěna ze všeho, co zrovna přišlo pod ruku, zčernalá časem a studená jako sklep, s podlahou pokrytou slupkami od brambor a piniových oříšků. Byla těsná, podpíraná vetchými trámy, prolezlá plísní a nepředstavitelnou špínou - a kupodivu sloužila jako domov hned pěti lidem.

“Ticho najednou přerušily vzlyky a nářek. Tehdy jsme teprve zahlédly siluety dvou žen. Jedna se hystericky modlila: ‘To je za naše hříchy, za naše hříchy.’ Druhá se snažila skrýt za trám, ale nohy jí vypověděly službu. Klesla na kolena a zírala na nás široce rozevřenýma, vyděšenýma očima a nám došlo, že odtamtud musíme vypadnout. A rychle.”

Antikrist Petr a šestadvacet pudů brambor

Geologové si však jen pár metrů od chaty rozbalili zásoby a začali jíst. Asi po půl hodině se k nim jejich “hostitelé” přidali, nyní spíš zvědaví, než vyděšení. Odmítali všechno jídlo s tím, že ho “nesmí”. Jak se ukázalo, ženy chleba nikdy nejedly. Stařec prý ano. Jemu rozumět bylo, děvčata spolu ale mluvila řečí, která zněla jako pomalé, rozmazané vrkání a vůbec nepřipomínala řeč lidí. 

Po několika podobných návštěvách se geologové dopátrali příběhu podivné “rodiny z tajgy”. Stařec se jmenoval Karp Lykov. Byl to Starověrec, stoupenec větve ruského křesťanství, která se od ortodoxní církve odštěpila po polovině 17. století. Starověrci byli pronásledováni už od časů cara Petra Velikého - o čemž Lykov hovořil, jako by to bylo včera a Petr byl jeho osobní nepřítel, “antikrist v lidské podobě”, což, jak říkal, dokázal car tím, jak násilně se snažil modernizovat Rusko a “useknout křesťanům plnovousy”. Staletí staré spory se míchaly s novějšími - stejně mluvil i o kupci, který někdy v roce 1900 nechtěl prodat starověrcům šestadvacet pudů brambor.

S nástupem bolševiků se situace Lykovovy rodiny samozřejmě dále zhoršila. Za sovětských časů se izolované vesnice Starověrců stáhly hlouběji do divočiny. Ani tam ale nebylo bezpečno. Během čistek ve třicátých letech, kdy byl veden frontální útok na křesťanství jako takové, zastřelili na kraji vesnice Lykovova bratra. Sám Lykov přitom musel klečet na zemi vedle něj. Vyvázl, sebral rodinu a vyrazil do lesů.

Podívej, tatínku, oř!

Tehdy se rodina skládala jen ze čtyř členů - Karpa, jeho ženy Akuliny, devítiletého syna jménem Savin a dvouleté dcery Natalie. Sbalili si svůj majetek a trochu semen a prodírali se hlouběji a hlouběji do lesa. Než došli do místa, které se stalo na dlouhá léta jejich útočištěm, bydleli v několika podobně jednoduchých stavbách. V divočině se také narodily dvě další děti - Dimitrij v roce 1940 a Agafija v roce 1943. Ani jeden z nich až do objevení geologů nespatřil lidskou bytost, která by nebyla členem jeho rodiny.

Všechno, co Agafija a Dimitrij věděli o světě, znali z vyprávění členů rodiny. Věděli, že existují místa, zvaná města, kde lidé žijí ve vysokých domech nacpaní jeden na druhého, ale nic konkrétního si pod tím neuměli představit. Nejoblíbenější domácí zábavou bylo vyprávění snů. Jediné čtivo sestávalo z modlitebních knih a staré rodinné Bible. Akulina je naučila číst a psát na Evangeliu - místo tužky používaly děti březové větévky, namočené do šťávy ze zimolezu. Když Agafije někdo z cizinců jednou ukázal obrázek koně, zvolala prý: “Podívej, tatínku, oř!” Znala ho totiž jen z Bible.

Drsné až k neuvěření

Život Lykovových byl drsný až k neuvěřitelnosti. Záviseli výhradně na vlastních zásobách - některé věci ovšem bylo těžké nahradit. Místo bot si postupně vyrobili galoše z březové kůry, šaty, sešívané až k rozpadnutí, nahradili lněnými oděvy vypěstovanými, upředenými a utkanými z donesených semen lnu. Přadeno a dokonce i rozebraný tkalcovský stav si odnesli do tajgy a cestovali s nimi. Neměli ovšem čím nahradit kov. Když se rozpadl zrezivělý pár kotlíků, které si přinesli, měli už nádoby jen z březové kůry - v nichž ovšem nešlo vařit. V době, kdy se setkali s vnějším světem, už tím pádem jedli téměř výhradně bramborové placky se žitnou moukou a konopnými semínky.

Tajga nabízela některých věcí hojnost - vedle chaty tekl chladný, čistý potok, dříví byl dostatek, stejně tak borůvek a malin, a pinie střásaly své oříšky přímo na střechu domu. 

Přesto žila rodina permanentně na pokraji hladu. Až v padesátých letech, kdy se Dimitrij přiblížil prahu dospělosti, začali lovit zvířata na kůže i maso. Neměli ale ani pušky, ani luk a šípy, a tak zbývalo buď vyhrabat past, nebo pronásledovat zvíře přes hory, dokud nepadlo vyčerpáním. Dimitrij vydržel neuvěřitelné věci a naučil se lovit v zimě, kdy bosý běhával ve sněhu a spával ve čtyřicetistupňových mrazech venku, aby se po pár dnech vrátil do chaty s mladým losem, složeným přes rameno.

Častěji ovšem maso neměli, než měli, a většinou jedli pořád to samé. Divoká zvěř jim zničila záhon mrkve. Agafija na padesátá léta vzpomíná jako na “hladovou dobu”. “Jídávali jsme jeřabinové listí,” říká, “kořínky, trávu, houby, bramborové slupky a kůru ze stromů. Pořád jsme měli hlad. Každý rok jsme drželi rodinnou radu, abychom rozhodli, zda sníst všechno, co máme, nebo nechat něco na příští setbu.”

V roce 1961 sněžilo ještě v červnu. Tuhý mráz zabil všechno, co zasadili v zahradě, takže už na jaře jedli vlastní boty a kůru. Akulina, která chtěla, aby se především najedly její děti, ten rok zemřela hlady. Zbytek rodiny zachránilo něco, o čem mluvili jako o zázraku: V záhonu hrášku se uchytilo jedno jediné zrníčko žita. Lykovovi kolem něj postavili důkladný plot a střežili rostlinku ve dne v noci, aby ji nesežraly myši a veverky. V době sklizně přinesl jediný klas osmnáct zrn, z nichž postupně obnovili žitné políčko.

Ohně, které se podobají hvězdám

Čím více se geologové s Lykovovou rodinou seznamovali, tím více chápali, že naprosto podcenili inteligenci a schopnosti “lidí primitivních”. Každý z rodiny měl vlastní a velmi zajímavou osobnost. 

Starý Karp byl obvykle nadšen posledními vynálezy, které výprava přinášela “z moderního světa” v základním táboře. A ačkoli zarytě odmítal uvěřit, že člověk kdy byl na Měsíci, idea satelitů mu byla blízká. Jak vysvětlil, už v padesátých letech si všiml, že “hvězdy začaly rychle létat přes oblohu” a sám si tento jev vysvětlil tak, že “lidé něco vymysleli a posílají nahoru ohně, které se podobají hvězdám”. 

“Nad čím ovšem nejvíc žasl,” vzpomíná jeden z geologů, “byl celofán. ‘Pane, co si to vymysleli,’ říkával, ‘je to sklo, a přitom se to muchlá!’” 

Karp, ačkoli mu v době, kdy se setkal s geology, bylo dobře přes osmdesát, se také pevně držel v pozici hlavy rodu. Jeho nejstarší syn Savin potenciální konflikt vyřešil tím, že se stal rodinným arbitrem ve věcech víry. “Je silný ve víře, ale drsný člověk,” říkal o něm jeho otec. Zdálo se, že se obává, co by se s rodinou stalo, kdyby po jeho smrti převzal Savin otěže. 

Jistě by mu neodporovala Natalia, která se vždycky především snažila - ne zcela úspěšně - nahradit matku coby kuchařka, švadlena a léčitelka rodiny.

Dvě mladší děti byly kupodivu mnohem otevřenější změně, než ty starší. Nejmladší Agafija byla “překvapivě málo fanatická”, měla smysl pro ironii a uměla si ze sebe dělat legraci. Kvůli její podivné zpěvavé řeči s protahovanými samohláskami a jednoduchými slovy roztaženými do mnoha slabik ji nejprve pokládali za slaboduchou, ale nic nebylo dále od pravdy. 

Vzala na svá bedra i starost o čas a kalendář, což nebylo v primitivních podmínkách nic jednoduchého. Kromě toho byla neuvěřitelný dříč: když bylo potřeba vykopat v pozdním podzimu nový sklep, pracovala i v noci při měsíčním světle. Když se jí otázali, jestli se nebojí v noční divočině, překvapeně se otázala: “A co by mi tu mohlo ublížit?”

Nejoblíbenějším Lykovem byl ale jistě Dimitrij. Lovec, který znal všechny vrtochy tajgy, byl současně nejzvědavějším a možná nejpředvídavějším z rodiny. Sám postavil kamna i všechna březová vědra na vodu. Také trávil celé dni ručním opracováváním kmenů, které rodina porazila. Když mu ukázali “sovětskou pilu”, byl nadšený.

Pán se postará

Karp vedl dlouhou a neúspěšnou bitvu sám se sebou o to, aby všechny ty moderní “vynálezy” udržel dál od vlastního domu. Zpočátku rodina přijala od geologů jen jediný dar: sůl. (Karp prohlásil, že “žít bez ní čtyřicet let bylo opravdové mučení”.) Postupně si ovšem začali brát více. Přijali pomoc od vrtaře Jerofeje Sedova, který se stal blízkým přítelem rodiny Lykovových. Pomáhal jim sázet i sklízet, a nakonec si od něj vzali příbory, nože, obilí a po jistém váhání i papír, pero a elektrickou svítilnu. 

Většinu z moderních věcí přijímali neochotně. Ale hřích televize, kterou měli geologové doma v táboře, se ukázal naprosto neodolatelným. Karp se rovnou posadil před obrazovku. Agafija vykukovala zpoza dveří. Hned se snažila svůj přestupek napravit a pokřižovala se. Karp se dlouho modlil, až když televizi vypnuli.

Nejsmutnějším aspektem celé historie je ovšem to, jak rychle po setkání s moderní civilizací rodina zahynula. Na podzim roku 1981 následovaly matku do hrobu jen pár dní po sobě tři ze čtyř dětí. Savinovi a Natalii údajně selhaly ledviny - což mohlo být způsobeno léty podvýživy, ale také solí, na niž nebyli uvyklí. Dimitrij zemřel na zápal plic, který začal jako prosté nachlazení, jež chytil od svých nových přátel.

Jeho smrt geology otřásla. Snažili se ho přesvědčit, aby se nechal helikoptérou odvézt do nemocnice, ale Dimitrij nechtěl opustit ani svou rodinu, ani víru, které se držel celý život. “Tohle nesmíme,” zašeptal těsně před smrtí v odpověď na nabídky lékařské péče. “Člověk žije tak dlouho, jak Bůh chce.”

Karp a Agafija se ovšem nadále odmítali vrátit do civilizace - i kdyby “jen” do vesnice, kde stále žili jejich dávní příbuzní.

Karp zemřel v roce 1988, na den přesně dvacet sedm let po své ženě. Agafija ho s pomocí geologů pohřbila na svahu hory a obrátila se k domovu. “Pán se postará,” řekla. 

A zůstala. O pětadvacet let později jediné přeživší “dítě tajgy” stále žije na úbočí své hory.

Geolog Jerofěj vzpomíná: 

“Podíval jsem se po Agafije. Stála v ohybu řeky jako socha. Neplakala. Pokynula nám: Běžte, jen běžte. Ušli jsme další kilometr a já se znovu ohlédl. Stála tam pořád.”