Ostatně pachatel přepadení židovského obchodu v telefonickém rozhovoru s novináři potvrdil, že jeho volba nepadla na toto místo náhodou. Byla to zatím poslední kapitola konfliktu, kde jsou obětí francouzští židé a pachateli francouzští muslimové.
Do médií se dostávají jen ty největší a nejtragičtější útoky, jako byla střelba v židovském muzeu v Bruselu, spáchaná francouzským občanem, nebo útok na židovskou školu v Montaubanu, při kterém zahynuly tři děti a jeden dospělý.
Takřka pozapomenutý je případ Ilana Halimiho z roku 2006, kterého skupina výrostků unesla a umučila.
Kromě toho však jsou židé ve Francii vystaveni řadě jiných útoků, od urážek a postrkování na ulici až po žhářské útoky na synagogy a školy.
V roce 2010 v Sarcelles u Paříže stovky mladíků z přistěhovaleckých rodin rabovaly a vypalovaly obchody patřící židům (a křesťanským přistěhovalcům z Iráku), což už mělo rozměry malého nekrvavého pogromu. Rozbuškou nepokojů byla válka v Gaze.
Právě odvolávání se na situaci na Blízkém východě je často příčinou, nebo možná jen záminkou pro řadu těchto incidentů. Jde vlastně o jakési přenášení izraelsko-arabského konfliktu do evropského prostředí, přičemž francouzští nebo jiní židé jsou považováni za legitimní terč.
Pro nezúčastněného pozorovatele je těžko představitelné, že židovský život v současné Evropě připomíná neustálou protiteroristickou operaci spíše než život náboženské komunity.
Žádná židovská akce nebo instituce se neobejde bez policejní nebo jiné ochrany a návštěva židovské komunity připomíná letištní kontrolu. Tomu odpovídá i mentální naladění lidí v neustálém ohrožení a obležení.
Problémem, který leží v pozadí, přitom není izraelská politika, ale logika, podle které je možné legitimizovat tento druh nenávisti. Ta zevnitř ani není nahlížena jako nenávist, ale jako konstanta uvažování o světě.
Francie je nejen sídlo největší, asi půlmilionové židovské komunity v Evropě, ale také největší muslimské komunity, jež je zhruba desetkrát větší než ta židovská.
Nejde jistě tvrdit, že všichni francouzští muslimové jsou automaticky antisemité. Je ale pravda, že muslimská komunita je vůči židům mnohem nepřátelštěji zaměřena než ostatní francouzská společnost.
Více než tragické události na Blízkém východě je motivem pro tuto nevůli směs jiných aspektů. Například nedokonalá integrace muslimů a jejich nedostatečné ekonomické úspěchy, ale také import pověr a předsudků z původních severoafrických společností, a také víra ve všudypřítomná spiknutí, v nichž obvykle nějakou roli hrají židé.
Teorie, že střelbu v redakci Charlie Hebdo mají ve skutečnosti na svědomí „židé“, aby poškodili obraz islámu, už je v oběhu a není zcela okrajová. Židé jsou také viněni i za neradostný úděl muslimů ve Francii. Velmi nedokonalé vzdělání mladých lidí z předměstí a neexistence kultury kritického myšlení tento problém dále násobí.
Z hlediska francouzských židů je tedy dělení francouzských muslimů na mírumilovnou většinu a zlomek radikálů málo pochopitelné. Vedle zlomku radikálů je v přistěhovaleckých komunitách mnohem větší okruh lidí, kteří židy považují za své nepřátele.
Právě existence relativně rozšířených nepřátelských emocí vytváří podhoubí, v němž je možné přimět malou menšinu k tomu, aby vzala zbraň do ruky a šla zabíjet.
Kontroverzní francouzský komik Dieudonné, který na facebooku vyjádřil sympatie k vrahovi z košer obchodu, nepochybně věděl, proč a na jakou strunu u svých fanoušků zahrál.
Ve Francii nyní panují obavy, aby se celá věc neobrátila v útoky proti muslimům a že „pravou obětí posledních událostí jsou umírnění muslimové“, kteří nyní budou čelit islamofobii a rasismu. To ovšem není závěr zrovna citlivý k těm, proti kterým jsou fyzické útoky vedeny už dávno.
Pokud totiž současná situace připomíná houstnoucí atmosféru 30. let, jak se opakovaně tvrdí, pak se tento příměr nehodí ani tak pro hrozící násilnosti nemuslimské většiny proti muslimské menšině, ale již probíhající násilnosti páchané opět proti židovské menšině.
Do Francie – navzdory ekonomickému znevýhodnění a snad i rasismu francouzské společnosti – budou i nadále přicházet muslimové ze severní Afriky a považovat to za zlepšení svého života. Mezi tím z Francie židé odcházejí do zahraničí, každý rok jich je několik tisíc.
Ne proto, že by nebyli patrioty, ale možná právě proto. Nejde jen o rychle mizející pocit bezpečí, ale také bolestné seznání, že jejich francouzská vlast je v zájmu „udržení klidu“ nechala napospas.
Většina francouzských židů ve své rodné zemi nakonec i nadále zůstane, ale pro mnohé platí, že místo „Je suis Charlie“ napsali na své byty „Je suis parti“ – odjel jsem.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
