Řeč je samozřejmě o lodi, která minulý týden dorazila k italskému pobřeží s živým nákladem stovek uprchlíků – ovšem bez posádky.
Pašeráci včas zmizeli i se ziskem a na palubě zanechali jen své pasažéry. Bez ohledu na to, že neřízená loď se mohla snadno potopit nebo srazit s jiným plavidlem.
Počty zoufalců, kteří se snaží dostat do Evropy, se neustále zvyšují, a bude tedy i více podobných případů. Kromě chudáků ze subsaharské Afriky nebo jižní Asie totiž přibývají obyvatelé blízkovýchodních zemí.
Arabské jaro a jeho následné otřesy totiž stojí v pozadí jedné z největších migračních vln, které se od 2. světové války v blízkosti Evropy odehrály. O své domovy přišly už desítky milionů lidí, zejména v Iráku, Sýrii a Libyi.
Ti, kdo se vydávají na riskantní cestu přes Středozemní moře, ať už ze severní Afriky nebo z tureckého pobřeží, jsou ovšem jen zlomkem celkového množství.
Svůj život při pokusu přeplavit se do Evropy riskovalo vloni asi 45.000 lidí a 700 jich zahynulo. Je skoro jisté, že oba údaje letos vzrostou.
Vůbec největším zdrojem uprchlíků je momentálně Sýrie, která už dávno přestala existovat jako skutečný stát a zůstává hlavně geografickým celkem roztrhaným na několik částí. Vedle asi 7 milionů uprchlíků, kteří zůstali v Sýrii, se více než 3 miliony dostaly za hranice.
Konkrétně asi 600.000 Syřanů žije v Jordánsku a 1.700.000 v Turecku. Jsou to obrovská čísla, ovšem jde o relativně velké země a běženci jsou donuceni zůstávat z velké části v izolovaných táborech.
Vůbec největší počet syrských uprchlíků našel útočiště za západní hranicí, v Libanonu. V tomto státu do nedávna žilo 4,5 milionu Libanonců. K nim během posledních tří a půl let přibyl asi 1.600.000 Syřanů.
Každý třetí člověk, kterého je možné nyní potkat v libanonských ulicích, je tedy syrský běženec, a to je opravdu obrovské číslo.
Syřané zde navíc často žijí rozptýleni ve městech, což má další negativní dopady. Jejich kontakt s Libanonci je častější, jsou vystaveni ústrkům, vykořisťování, nebo dokonce fyzickým útokům.
Mimo jiné proto, že snižují cenu práce pro ostatní Libanonce a zvyšují ceny bydlení i jídla. Libanon navíc nemá infrastrukturu ani zdroje na to, aby dostatečně chránil jejich zdraví, natož společenské a ekonomické postavení.
Už vloni proto začali Libanonci omezovat přísun syrských uprchlíků a nyní přišli s vízovou povinností a zajištěným ubytováním, což znamená, že se ze Sýrie přes hranici mohou legálně dostat jen lidé, kteří pravděpodobně uprchlíky nebudou.
To kritizuje Úřad vysokého komisaře pro uprchlíky, podle kterého zákon neponechává pro potřeby alespoň těch nejohroženějších uprchlíků alespoň nějaké východisko. UNHCR ovšem nemá vůči Libanonu žádné pravomoci.
Libanon má navíc své legitimní bezpečnostní zájmy. Přítomnost velkého množství uprchlíků není hrozbou jen sama o sobě, ale také vzhledem k napětí mezi sunnity a šíity, které je nyní zásadním tématem celého regionu.
Už delší dobu se na syrsko-libanonských hranicích odehrávají boje, jichž se účastní libanonská armáda, libanonské šíitské hnutí Tálibán a ozbrojenci z An-Nusry, hlásící se k Al-Káidě i konkurenční bojovníci z Islámského státu. Tyto radikálně sunnitské oddíly se navíc se šíity z Hizballáhu setkávají i přímo na syrském bojišti.
Libanon tedy hned dvojnásob žije na okraji propasti. Je ohrožen vnitřním rozvratem, způsobeným masami uprchlíků, a zároveň mu hrozí, že bude zatažen do syrské občanské války.
Opatření navíc nezabrání rozvoji pašeráctví a zesílení vlivu organizací, které mají své kanály, kterými se přes hranice už dávno pašují zbraně, zboží i lidé.
Zavedení vízové povinnosti pro uprchlíky v tomto kontextu je jako zkoušet uhasit požár hrnkem vody.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
