Jan Opravil: ODS – zastávka v sebevraždě. Část 5. Na našem dvorku | ParlamentniListy.cz

Ještě jeden problém v oblasti voličské důvěry byl vytvořen za vlády Nečasova kabinetu. Původní heslo a zároveň víra příznivců strany, podle níž občanští demokraté nepodporují zvyšování daní, tehdy padla. Ne, že by pravice nemohla zvýšit berní zátěž. Jen jejím sympatizantům musí být jasné, jaké že jsou důvody a o co vlastně v celkovém společenském měřítku jde. Všeobecný pocit ohrožení finanční krizí tu bezesporu působil, jenže ten nemůže ospravedlnit cokoli, zejména ve vztahu k tradičním voličům.

Petrem Nečasem a Miroslavem Kalouskem byl nešťastně a nutno říci také nepravicově přesunut důraz jednoznačně k zajištění potřeb státu. Občan je v tomto pojetí chápán primárně jako kdosi, kdo je povinen zajistit centrální moci její fiskální potřeby. Až toto splní, „může si“ podnikat, být zaměstnán, činit cokoli ekonomického či neekonomického, co jej zajímá… Jenže „konzervativní a reaganovské“ je považovat občanovy samostatné hospodářské činnosti za zcela jeho věc, svobodný projev nesvazované vůle na hospodářském poli. Homo economicus si zajišťuje své živobytí a howgh. – Pokud člověk kdysi zjistil, že ve společnosti nemůže fungovat sám, osamocený a nezávislý na ostatních, pochopil takový jedinec, že existuje polis a že fungování této polis jest mu (i ostatním) ku prospěchu. Jen do té míry, do jaké takovou platonovskou myšlenku přijal, vzdává se subjekt svobody a volnosti svých činů a bývá ochoten na svou obec (stát) přispívat a podporovat ji. Postupně se ustaví obecně sdílená – a oprávněně pak mocensky sankcionovaná – míra odvodů respektive povinností vůči společnému celku. Jinak to ve skutečném životě prostě nejde…

Toto a jen toto je základem pravicového pojetí politiky. Jde tu o společnost svobodných lidí, kteří se sami i se svými širšími rodinami uživí, avšak jsou v zájmu „společné věci“ ochotni uvědoměle se vzdávat části ze „svého“ proto a jenom proto, aby širší celek, zajišťující jisté kolektivní potřeby, mohl existovat a účelně naplňovat svůj smysl. Věříme-li, že potřebujeme správu měst a obcí, obranu, policii, různé zdravotní a sociální služby, tedy také souhlasíme, že je třeba je nějak financovat. Daně a jiné formy berní platíme právě na tyto sdílené potřeby a ne kvůli čemukoli jinému. Pravicový občan musí cítit, že uvedené základní a podstatné premisy jeho strana respektuje, chápe, uvádí je do života. V krizi z nich může slevit, avšak co nejméně a s výslovnou, politicky garantovanou, výhradou dočasnosti.

Opakem je pojetí, v němž se člověk ve společnosti cítí jako primární výrobce daní a odvodů, které jsou z něj vydírány, protože vláda disponuje silou a donucovacími prostředky, jež jí umožňují, aby to bez jakéhokoli studu dělala. Imperátorský, a do značné míry levicí přejatý koncept, rozumí společnosti jako souboru povinných poplatníků, které ten, kdo drží ústřední moc, má právo „skřípnout“, aby z nich vytlačil další peníze. Ty budou v levicovém státě cestou úplatků („cukrátek“, „sociálních balíčků“), použity k posílení volební pozice centrální politické struktury. „Půlnoční království“, jež ale voličům nepřipadá nepřitažlivé: Cukrátka vypadají tak sladce a jsou jako taková propagandisticky podávána!

Masaryk, ač se sám považoval za celoživotního socialistu, rozměr občanství chápal. Rozčilovalo ho, že obyvatelstvo nové ČSR nebylo schopno a ochotno brát republiku coby svůj projekt, v němž „si sami dáváme práva a ukládáme povinnosti“. Lidé mu stále ukazovali, jak hluboko v nich zůstalo zažité pojetí, v němž císařská moc (jen tím, že je imperátorskou Mocí s velkým „M“) stanovuje povinnosti a je oprávněna jejich neplnění s libovolnou tvrdostí sankcionovat. Obyvatelé – psychologicky nevolníci – pak povinnostem všelijak uhýbají, švejkují, podvádějí, přikrádají si. Necítí se být „podílníky státního celku“, nýbrž jen povinnými ubožáky, kteří celou tu nádheru musí financovat, ale v podstatě by to nejraději nedělali a ušetřené peníze by projedli. Vědomí společné „polis“ neexistuje. – Mimochodem, nenacházíme pod oním antiobčanským konceptem i podpis „Ano 2011-16“?

Komunistický režim, v němž bylo teoreticky takzvaně „všechno všech“, uvedenou antiobčanskou psychologii v české společnosti dále posílil. Pravicové NENÍ se tomu přizpůsobit a vzít toto na vědomí jakožto normální součást psychologie průměrného Čecha! Pravicové JE to odmítat, bojovat s tím, dávat lidem vědomí, že jsou víc než jen poplatníci, nesoucí v podstatě odpovědnost jen za blahobyt ústřední moci. Kde se však uvedené pojetí projevilo v praxi ODS? Václav Klaus je určitě nerazil. Petr Nečas se do té míry soustředil na záchranu rozpočtu, až cítil oprávnění takovouto „filosofií“ se vůbec nezanášet.

Mirek Topolánek zase souhlasil s hloupou praxí, při níž rétorika občanských demokratů namísto lákání voličů leckdy vytvářela dojem hrozby: „Až ODS zvítězí, bude vše fungovat možná o něco lépe, služby budou odstátněny a provozovány zdatnými soukromníky, ale vy budete rozhodně za všechno možné ba i nemožné platit a platit a platit.“ – Velmi krátkozraké!

Pozornost, řádně přiživovaná levicovou opozicí, se soustředila na v podstatě bezvýznamnou otázku zdravotnických poplatků. Ty měly regulovat využívání zdravotních služeb, ale stal se z nich politický prubířský kámen. Občanská demokratická strana v tomto souboji naprosto a na všech frontách prohrála. Nedokázala obhájit společenskou užitečnost „regulačních poplatků“, selhala dokonce i v rovině zcela jednoduché argumentace, jež by na základě statistik mohla dokázat efektivnost (či naopak neúčinnost) poplatkových opatření. Politicky ztratila všechno, co se jen dalo.

Samozřejmě, znovu se projevil „prvotní hřích“, nedůvěra občanů, zda opatření iniciovaná stranou jsou skutečně obětována na oltář obecného dobra. ODS opět narazila na „meze své špatné pověsti“, na pocity, že se asi snaží veřejnost nějakým způsobem obelhat. Projektu neprospěla rozhodně ani jeho nedostatečná transparentnost – zbytečná – ani určitý nádech neférovosti: Kterémupak podnikateli stát zajišťuje příjem z jakéhosi poplatku kdykoli, když nějaký zákazník jenom navštíví jeho prodejnu či kancelář? Lékaři, jako vždy dobře zorganizovaní a lobbisticky úspěšní, byli na myšlenku poplatků navnaděni tím, že jim zaplacené třicetikoruny měly padat prakticky bez kontroly do kapsy. Pacientům se tohle (přes všechen ten podivný, česky přemrštěně uctivý postoj k „polobohům v bílých pláštích“) nelíbilo. Resort zdravotnictví s ministrem z ODS se do té míry obával bojkotu své poplatkové strategie, že byl ochoten nad lecčím zamhouřit oko. – Jenže cosi podobného už jsme tu kdysi měli, vzpomínáte? No ano: Kupónová privatizace a tichá podpora investičních fondů, které měly svým marketingem pomoci politickému úspěchu a „za odměnu“ jim nebyla kladena legislativní omezení.

Občanští demokraté souběžně oslabovali na komunální bázi, ztráceli město za městem. Pro mnoho chytráků se strana stala jakýmsi servisem, jenž jim měl zajišťovat soukromé zakázky v oblasti údržby, úklidu, stavebnictví, třeba jen v rámci výběru parkovacích poplatků. Obyvatelé se příliš nezanášeli hodnocením skutečné práce lidí z radnic, zato byli odrazováni zase spíš přihlouplou rétorikou. Lokální politikové ODS řečnili na téma, co všechno bude zprivatizováno – a zpoplatněno – či naopak velkoryse postaveno za komunální peníze všelijakými firmami. Na radnice se zavěšovali dodavatelé pomyslných i reálných služeb. Bylo otázkou času, kdy se probudí média a s obvyklou přehánějící senzacechtivostí vše rozmáznou tak, až občanští demokraté nedokáží situaci ustát. Jména jako Janoušek, Rittig se stala senzací. Kdesi jsem zaslechl hroznou větu: „My máme starostu ódeesáka, ALE je to slušný člověk.“

Není v silách kohokoli, není-li policejním vyšetřovatelem, státním zástupcem anebo soudcem disponujícím informacemi o jednotlivých případech, rozpoznávat, kdy skutečně došlo k nelegálnímu „vysávání“ komunálních či státních peněz, a kde jde jenom o přemrštěné „kauzování“ médií. Politicky je to ale tak jako tak jedno, následná volební prohra se v demokracii skoro nedá odvrátit. Samočistící mechanismy zafungují, ať už spravedlivě anebo s větší či menší mírou křivdy. Opozice vyhraje a ujme se pák moci. Pochopitelně si také řádně přisadí.

Kde však při tom všem zůstaly srozumitelné a „pravicově přitažlivé“ ideje? Komunální politika, coby jistá filosofická forma dohody občanů na způsobu správy obce, v praxi ODS selhala. Strana, dominující na důležitých radnicích v ČR, se až na výjimky (včetně Prahy i s „klausovskou raketou“) ocitla jen v opozici. Nešlo o taktické prohry lokálního rozměru; cítíme tu strategickou, ideologickou a definiční chybu v oboru „komunál“. Zastupitelé ODS drželi radnice, ale jaksi nebylo poznat, že je řídí pravice… Ano, strana, zastávající čitelné názorové postoje, může projít nějakou krizí, a poté se znovu postavit do výchozích pozic a s novými lidmi se ucházet o důvěru ve svém tradičním politickém oboru či segmentu. Kde však chybí principy, není o čem mluvit a lidé (plus média) registrují pouze to, co někdo – prý – ukradl.

Baví se tím.

Přitom obecní úroveň politiky je „běžným“ lidem vlastně nejsrozumitelnější a nejbližší. Každý chápe, že kdosi má organizovat opravy ulic, úklid, dopravu. Radnice tak bývá velmi srozumitelným a „uchopitelným“ fenoménem. Lidé rovněž vědí, že na financování svého města přímo (přes poplatky) a nepřímo (podílem z daní) přispívají. Nemají s tím problém do té míry, do jaké kolem sebe vidí, že obec a starosta „se starají“. Míru toho, co je povinností a závazkem místních činovníků vůči občanům, stanovuje dlouholetý zvyk. Očekáváme, že bude zajištěna průjezdnost ulicemi, ale nedomníváme se, že by parkování mělo být všude zadarmo. Platíme bez námitek za lístek v městské dopravě, přestože hromadný transport je typicky komunální funkcí a službou. Dokonce hradíme poplatky za odpady, přestože bychom mohli tvrdit, že odstranění špíny je základní funkcí města, a že tedy musí být kryto z daňového podílu. Rozsah je dán jednak finančními, jednak opět „regulačními“ potřebami. Kapacity nejsou nekonečné, bylo by třeba krásné jezdit městskou dopravou zdarma, ale kdo by ji ufinancoval a jak potom zajistit dostatečné zdroje pro zvýšení přepravních výkonů? I proto existují placené jízdenky coby brzdný mechanismus poptávky a zároveň zdroj peněz.

Kdo chce vítězit v komunálních volbách, těžko může uspět s vizí, v níž občané tuší pouze zdražení, případně zavedení nových poplatků a placených činností. ODS si v minulosti ke své škodě vysloužila pověst agentury zajišťující příjmy spřáteleným firmám. Pro konkurenční socialisty a všechna ta různá, jako houby po dešti u nás vznikající „sdružení pro město XY“, snadný terč: „To, co vám dosud město zajišťovalo bez řečí a zadarmo, chtějí vám ódeesáci odepřít, jen aby mohli živit kmotry.“ Nesetřást ze sebe špatnou pověst je krátkozraké. Politický disaster nutně následuje.

Zas a znovu cítíme především argumentační slabost a ideové nezvládnutí fenoménu „komunální politika“. Od municipalit ovládaných pravicí by obyvatelé, zejména ti aktivní a podnikající, přece měli očekávat, že se na jejich území budou moci cítit principiálně lépe, než v obcích pod levicí. Mělo by tu být kladeno méně překážek, omezení, regulací, povinností. Reaganovské řešení: „Dej lidem prostor a sniž jim náklady. Oni pak zakrátko, ve výhodných podmínkách, do té míry zvýší své aktivity i profit, až v konečném důsledku odvedou víc, než kolik by bylo možné od nich dostat nyní.“ Jednoduchý recept, jehož aplikace samozřejmě není snadná. Jenže jde o princip a v úrovni místní politiky se skutečně jedná o vzájemnou dohodu „politikové+občané“. Tedy jasná řeč, srozumitelné poselství, věrnost pravicovým zásadám: „Jsem starosta z ODS, proto můžete věřit, že vám nebudu vymýšlet další zbytečná omezení a buzerace!“ – Copak tohle negeneruje budoucí volební úspěch?

Pravicí řízené obce by principiálně měly být svobodnější a progresivnější a mělo by to na nich být vidět. Ne „zpoplatněné, hůře fungující a špatně vnímané, nedůvěryhodné a uzavřené“, nýbrž naopak. Občané mají právo chápat své postavení v rámci konkrétního bydliště jakožto samozřejmé a zajištěné základními službami (pochopitelně v kontextu fungování celého municipálního organismu). Nelze jim dávat najevo, jakoby jim cosi bylo obcí poskytováno jaksi „z milosti“, „navíc“. Polis existuje jen proto, aby sloužila obyvatelům; jiný důvod není… zásada žel ne vždycky automaticky přijímaná. Základní veřejné služby mají být bezpečně a racionálně k dispozici. A volič musí vnímat, že to tak opravdu je.

Pochopitelně bývá relativně složité definovat přijatelný komfort života. Patří do něj parkování jednoho či dvou aut na ulici v blízkosti obydlí, nebo ne? Hmm, a co když občan, dejme tomu v rámci péče o stárnoucí rodiče nebo z pracovních důvodů, musí pravidelně jezdit do jiné části města, případně i do centra? Jaká by měla být jeho práva? A za co je morálně a politicky únosné zatížit jej poplatky, povinnostmi, papírováním? Otázky, které často vůbec nejsou diskutovány. Za nedůvěru projevovanou občany skoro každému novému záměru si politikové mohou sami. Umění přesvědčit a nadchnout přece k politice odjakživa patří. – A už vůbec chybí uvědomění, jak hluboko souvisí zdánlivě zcela praktická opatření a přístupy s ideovými a politickými postoji. Chce ODS opět prohrávat kvůli „zdravotnickým poplatkům“, nebo se už naučí důvěryhodně zdůvodňovat o obhajovat svou pozici akceptovatelnými, dlouhodobě obhajitelnými a zásadními argumenty?

Na místní úrovni se nelze vyhnout ani jistému experimentování. Také právo na omyly sem patří! Celostátní patro politiky musí zajišťovat, aby obce mohly rozhodovat samostatně a v co možná širokém demokratickém rozsahu. Zastupitelé si za svá rozhodnutí nesou odpovědnost vůči lidem v konkrétním místě. Udělat z nich kolečka v celostátním stroji, vystresované strachem ze státních zástupců kdykoli o čemkoli „samosprávně“ rozhodnou, je krok do temnoty a hřbitov demokracie.

Ústřední moc musí být maximálně vstřícná k místní politice. Zásadně a systémově, v legislativě i při výkonu veřejné moci v denní praxi.

Také profesionální veřejný činitel působící na lokální úrovni má znát elementární politologické základy, historii organizované lidské společnosti. Jinak si neuvědomí své postavení. Polis v principu nemá právo na úžasné a drahé úřední budovy, vysoké platy, pracovní podmínky: „Máme radnici, tak si to užijeme!“ „Platonovsky“ je radnice administrativním centrem, zajišťujícím svobodným občanům služby a životní podmínky. Ovšem komunální politika není jen technicistní aktivitou, úřadováním. Má širší kulturní rozměr, jsou-li tedy k činnosti magistrátu třeba nové stavby, mohou být odsouhlaseny a široce akceptovány. Ale mají mít slušnou architektonickou úroveň. Pokud je starosta představitelem obce, měl by ze svých příjmů být schopen komunitu skutečně reprezentovat; pyšní-li se město historií, tedy i v nákladně restaurovaných historických prostorách. Jenže stále je třeba mít na paměti, že žádná radnice, starosta, primátor, radní, se vším případným „komfortem“, nejsou smyslem, účelem a cílem. Pokud takové vědomí a poselství z místní reprezentace nevyzařuje, dojde nutně ke komunikačnímu zlomu a následné politické prohře. To je demokracie a je dobře, že je taková.

Občanští demokraté řídili řadu měst a obcí svého času velmi „prakticky“, avšak často až příliš intuitivně, „ležérně“. Omyly jim byly přičteny. Ani pravicově smýšlející voliči však necítili kontext: „Co to, prosím vás, vlastně je, taková p-r-a-v-i-c-o-v-á komunální politika? Čím se liší? Před čím nás chrání?“ Když pak selhávali jednotlivci, voliči se už neměli čeho chytit a ztotožnili „pravicovou místní politiku“ se „špatnými lidmi, odéesáckými kmotry“. Krátké spojení, příliš krátké spojení. Ale co proti němu dělala ODS? Co byla schopna udělat? Prakticistní antiideologičnost vypadá na první pohled skvěle, ale strategicky nefunguje, nevyplácí se. Nestačí.

Místní politika fungovala u nás dobře (zas!) během éry pozdní Rakousko-uherské monarchie. Konstruktivní (ideologicky motivovaný) zápas národních komunit se projevoval pozitivně. Takový Obecní dům v Praze, se vší svou uměleckou úrovní vystavovanou na odiv, je vlastně pozoruhodným dokladem onoho období. Česká reprezentace tehdy dokázala obhajovat před veřejností, v průměru mnohem ubožejší a ekonomicky slabší než dnes, výrazné náklady směřované k sebevyjádření národa. Všem viditelný a doslova impozantní výsledek ospravedlnil finanční nároky. Nedůvěra nekazila pozoruhodné projekty, jejich iniciátoři se naopak proslavili.

Jaký rozdíl oproti dnešku! Důvěra v politice je tím nejdražším statkem… Snad to teď konečně vidíme jasně. – Pokračování zase příště.