Jan Opravil: Šopa na střeše

Uprostřed brněnského Mendlova náměstí se tyčí dům. Budova prý památkově chráněná, dílo stavitele a architekta Václava Dvořáka (1900-1984), významně dokumentující funkcionalistickou etapu vývoje brněnské, české, československé, evropské, a tedy i světové architektury 20. století. Chápu, že čistý a vlastně trochu strohý funkcionalismus každý z nás na první pohled neocení, ale mělo by nám stačit už jen to, že v takových domech zůstal pro nás, prosté barbary dneška, jaksi uložen, konzervován a uspán budovatelský duch První československé republiky. A že to tehdy nepochybně bylo jedno z nejlepších období naší národní historie, byť trvalo velmi krátce!

Dům stál a přežíval všechny okolní surové demolice válečné, komunistické i „novokapitalistické“ v 90. letech a později. Postupně se z něj stávala ohyzdná troska, na což jsou Brňáci naprosto zvyklí i na nejfrekventovanějších místech svého města, takže jim to bylo celkem jedno. Zvykli jsme si. Hnusné tak zvané Mendlovo náměstí s obludnou ruinou uprostřed, tož co. – Pro nebrňany, neznalé situace, ještě dodám, že dominantním prvkem tohoto zrůdného areálu je na jedné straně jakási chorobná tramvajová smyčka, na druhém pólu pak cosi jako nádraží dopravního podniku, změť sloupů, nástupišť, trolejů a značek, reklam, rozježděného asfaltu a všudypřítomných mastných fleků. Na to navazuje zaplivaná loučka, kde se válí skupinky bezdomovců. Bangla či sibiřské prostředí, jak chcete, atrocity exhibition, ostatně stejnojmennou píseň od skupiny Joy Division si zde často připomínám.

Nedávno se přihodil jakýsi malý zázrak. Přece jen se našel investor – prý zahraniční a ne hudební, ale finanční skupina, asi „Joy Division Financial International“ – ochotný do opravy Dvořákova domu vložit prostředky. Přišli, budovali, sanovali, potom jim to stejně ruplo, takže pod plachtami nenápadně ubourali celý rožek a postavili jej znovu. Neodolal jsem a začal jejich snažení sledovat; někde přece musí být nějaký háček.

Na střeše vyrostl vřed

A taky, že ano! Na střeše, rozumějte na zcela ploché, hladké, direktivně funkcionalistické střeše domu, vyrostl vřed. Šopa. Nadstavba. Hnus, který jednak plně likviduje mistrem Václavem Dvořákem záměrně ideově koncipovanou hladkost a přímkově pravoúhlou přehlednost stavební koncepce, za druhé nám zcela zastíní výhled na dominantu hradu Špilberku právě z nejfrekventovanějších pozic Mendlova bangla-placu. Jediný jakž takž pěkný prvek tohoto místa, jímž bývala tyčící se panoráma „Špilasu“, je teď fuč.

Na chvíli se zdálo, že přece jen pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Kdosi se zřejmě vzpříčil. Snad obětavý památkář, možná někdo odvážný ze stavebního úřadu. Dokončení střešní šopy, jež byla vybudována pochopitelně zcela bez stavebního povolení a v rozporu se záměrem rekonstrukce, se jaksi zaseklo. Dělníci tu věc zakryli plachtami a pracovali na jiných částech objektu.

Věděl jsem, jak to dopadne. Strýček zedník kdysi na takovéto případy užíval pořekadlo: „Je to, synku, ošklivé, ale chvílu to tu necháme tak, a zvykneš si. Ono sa to ohledí!“ A většinou se ohledělo a strýc měl pravdu, praktik, zkušený stavař. Pocházel ovšem ze Zlína, což možná ani nemusím dodávat, k jakékoli šopizaci měl tedy poměrně vstřícný vztah.

Věděl jsem, jak to dopadne. Investor také. K výsměchu všem dal na nejvyšší místo své střešní šopy postavit stožár s anténami: „Tahle kóta hned tak nepadne, milánci!“ Když slovenský výtvarník Tomáš Džadoň nechal v rámci doprovodných akcí Košice - Európske hlavné mesto kultúry umístit v roce 2013 originální dřevěné stodoly z Liptovské Tepličky a oravské Párnice na střechu paneláků tamního sídliště Dargovských hrdinů, považovali jej mnozí za extrémistu. Jenže život ukázal, jak hluboko Džadoňova zdánlivě přemrštěná umělecká demonstrace sahá, jak mnoho má společného s (určitě ne jen brněnskou) každodenní realitou. Stodolu, a zdaleka ne tak pěknou jako by byla ta z Liptova nebo Oravy, budeme mít na střeše hodnotného funkcionalistického domu. Totiž dříve hodnotného, teď už ne. Ta věc tady u nás bude, pokud dobře vidím, černá, z kouřových skel, jaká se v předválečných časech nevyskytovala ani náhodou. Po elegantní tramvajové zastávce Oskara Pořísky další zničená funkcionalistická památka v krátké době po sobě. Ahoj Brno!

Václavu Dvořákovi je to naštěstí jedno

Morový dýměj, luxusní šopa, černota zřejmě na oslavu dokonale „bílého“ dodatečného stavebního povolení, které na tuhletu opuchlinu získali. Václavu Dvořákovi je to naštěstí jedno, firmu mu dávno sebrali, zemřel na počátku 80. let 20. věku hluboko vprostřed éry „reálného socialismu“, takže jistě už ani nečekal, že by se snad ještě někdy vrátil do oficiálních stavebních dějin svého rodného města. My ostatní budeme se místo na opršelou ruinu koukat z hnusného tak zvaného Mendlova náměstí na hezky opravenou fasádu, podpírající lesklý výrůstek, střechovřed, drevenicu či spíš „sklenenicu“, demonstraci povýšené arogance naší doby v kombinaci s neschopností autorit cokoli řídit, regulovat, vykonávat své pravomoci, kvůli kterým údajně všechny ty – všem nám velmi „drahé“ – orgány byly zřízeny a existují.

K čemu vlastně potřebujeme stát, jehož stavební úřady nakonec vždycky a cokoli povolí každému, kdo si přinese mošnu dostatečně plnou peněz? Takhle, ve výsledku naprosto stejně, by to přece mohlo dopadnout i tehdy, kdyby žádné stavební orgány, řízení, papíry a povolení neexistovaly. Pokud investor vždy prosadí svůj názor, pak je jakékoli „hraní si na stavební řízení“ jenom fraškou. Platíme si stát, ale platíme jej zbytečně. Nic kloudného nedělá, jen každého prudí, o podstatu věci mu nejde, chce na vás prostřednictvím úředníků pouze ukázat svou moc; pokud ovšem nemáte mošnu dostatečně plnou peněz.

Mé rozhořčení však není na místě, protože v Brně je všechno jedno. „Pro Brno dobrý,“ slyšel jsem ironickou průpovídku, dobře ilustrující tento přístup… Jeden pitomec odtud se ostatně nedávno nechal zbičovat v ukrajinském bordelu, hýkaje přitom „aj vont mór“. Tenhle masturbant asi nezná jiné, ještě v časech oné naší krásné a budovatelské První československé republiky často používané, pořekadlo: „Slovan všude bratry má.“ Náhodou je to náměstek primátora města Brna, populární politik, má na starosti kulturu, sociální záležitosti, dopravu a – památkovou péči! Tak jo. Pro Brno dobrý. No, pane óbrlajtnant, von, bratr Slovan, moh přece s tou kurvou mluvit aspoň rusky, když ukrajinštinu jako že nevovládá. Ono by se to hodilo, tohle: „Bóleje, bóleje, ja chačů bóleje,“ však chtěl, aby to víc „bolelo“ ne? A jmenuje se „holan“, jakože u toho chtěl bejt holej, žejo. Tak nám to dává, což často říkal jistej vzdělanej bezdomovec z Mendláku, pěknej smysl. Hnus, atrocity exhibition, platíme si je zbytečně.

Pro Brno dobrý. Voličům se náměstek sebeukáječ jistě bude líbit, takového politika máme rádi a důvěřujeme mu, protože je často na Facebooku. Geniální prozíravost (cimrmanovsky: prosíravost) však projevil předseda brněnské organizace TOP 09 (tradice, odpovědnost, prosperita, 09), jehož jméno jsem si nezapamatoval, ale jistě je neméně populárním politikem. Ten na novinářskou otázku, jestli prý se neobává nebezpečně nízkých preferencí v průzkumech před blížícími se krajskými volbami, odvětil hrdě, že na číslech se ještě nestačil projevit kladný vliv nově uzavřené koalice s „Žít Brno“ náměstka Hollana. – Tak jo, blahopřejem, pro Brno dobrý. Pane Kalósek, bóleje, bóleje, tak tohleto že má být ta vaše ideově pevná, zásadová, konzervativní alternativa?

Má ještě smysl psát pravdu?

Erik Tabery rozvíjí na stránkách Respektu (12. 7. 2016 – Jsme odsouzeni ke lhaní?) bystrou a aktuální úvahu k osudu soudobé žurnalistiky: „Má ještě smysl psát pravdu, když mezi mediálním obrazem pravdy a lži, krásy a hnusu, neexistuje bezmála žádný čtenářem – voličem – rozpoznatelný rozdíl?“ – Hmm, žijeme ve složité éře, v níž lze i z vlastní perverze či nezodpovědnosti učinit výhodu. Ne náhodou Taberyho článek provází fotografie Borise Johnsona, také údajně konzervativního politika. Jistý britský analytik sice napsal, že odjakživa jde v podstatě o prospěchářského zbabělce, výhradně soustředěného na zvládání marketingové komunikace na politickém trhu, ale, jak vidět, Borískovi vše pěkně vychází. A nemusel ani cestovat do Lvova za sado-maso exekutorkou, s níž by zřejmě dokázal komunikovat hezkou, ušlechtilou angličtinou bez jakéhokoli brněnského přízvuku: „I want more.“ TOP 09 by tuhle dosud neprávem anonymní dámu měla vyhledat a nabídnout jí odpovídající funkci na české veřejné scéně. Bylo by hezké, kdybychom měli konečně dominantní ženu na Pražském hradě, prezidentku, navíc naturalizovanou imigrantku ze staroslavného Lvova. Vtip. Pro Brno dobrý, ne?

Na taberyovské sebezpytné filosofování bezděky odpovídá producent Jakub Horák (ba dokonce s předstihem několika dnů, ta témata zjevně visí ve vzduchu! – 7. 7. 2016, ihned.cz – názory: článek „Vzpoura gerontů: Koncerty vám zakážou, místo nich dostanete referendum o vystoupení z EU“). Autorovo poselství by se zhruba dalo shrnout takto: „V zemi, kde stát neváhá vydávat rozkazy k ukončování koncertů a tancovaček v určitou pevně danou hodinu, a to přímo z centrální mocenské úrovně, nemá smysl normálně žít.“ Horákův příspěvek a zejména jeho závěry se jistě nebudou líbit každému, avšak podstata je dost přesná. Parafrázuji a doplňuji: „Pokud státní moc každému movitému investorovi povolí cokoli, co on chce, a potom se jde represivně vyžívat na nějakých děckách, které si chtějí poslechnout pár písniček, což místnímu odpovědnému starostovi nevadí, pak ten stát nestojí za nic a nezaslouží si ani pozornost – natož podporu – svých občanů.“

I když, ne ve všem má Jakub Horák pravdu. Mladí lidé, jakkoli proevropští, se ve skutečnosti na brexitové referendum prostě vykašlali. Z toho se nevykecají, účast právě těch nejmladších voličů byla tragická. Já vím, pane Tabery, mediální realita… snížená schopnost rozpoznávání… spousta kluků a holek si asi opravdu myslela, že postačí, když budou místo cesty do volební místnosti celý den lajkovat příspěvky proti odchodu Británie z EU kdesi na Facebooku. Ale takhle to nefunguje. Ani v Brně, ani ve Zlíně, ani ve Lvově, ani v nějakém tom jejich britském „X-hamu“.

Jistě, je-li člověk celoživotním konzervativcem, těžko jest mu souhlasiti s anarchistickým „kašlete na to všechno“. Jenomže čas nám již pomalu dozrává. Takže do nich, pár aktuálních hesel pro pouliční nepokoje, nastalé v důsledku předčasného ukončení hudebních produkcí: „Každá ukrajinská prostitutka bude lepší prezidentkou, než tenhle!“ „Vepři všech úrovní, dolů z hrušky!“ „Čápe, uleť do Lemberku i se svým hnízdem!“ „Stop šopám, dřevěnici na Tugendhat!“ „Aj vant bóleje tradicii, odpovědnosti, 09 a prosperity!“ „Hollane a Horáku, zmrskáme se spolu!“

Jakýsi podělaný poslanecký fuck otevřeně hlásá, že tu chce pořádek a ne svobodu. Tak prrr, úplně nejprovařenější pořekadlo, jaké jsme věčně slýchávali, a které nás pěkně iritovalo, znělo: „Národ, který nezná vlastní historii, je odsouzen k tomu, aby ji opakoval znovu.“ Přišlo nám to coby nesmysl, přece máme paměť! Ale ti pitomci už neznají ani tohle! Aj vont mór frídom! Vím jakou má hodnotu a kolik práce, strachu (někdy dokonce krve) stojí, než se jednou lehce ztracenou svobodu podaří získat zpět.

Stát se rozběhl špatným směrem

Český stát se rozběhl evidentně špatným směrem. Náš český národní a státní projekt se nedaří, pomalu ztrácí vůbec nárok na svou existenci, zahájenou kdysi hrdým masarykovským: „A budeme dělat všecko líp, než za starého Rakouska.“ A dělali, dvacet let, jako Václav Dvořák a tisíce dalších… My k tomu dnes přidáváme jenom ty šopy.

No a co s moderní žurnalistikou? Pan Tabery najde inspiraci ve starých knihách, výborná je třeba Wickham Steed: Třicet let novinářem. Masarykův dobrý známý a tehdy prominentní anglický novinář přiznává, jak čas od času po vážné poradě s vedením Timesů přece jenom využili (či zneužili) svého postavení k tomu, aby britské vládě zabránili udělat nějakou hloupost. Ne, ne, nelhali, jen naprosto výjimečně konkrétní zprávičku opozdili, odsunuli, mírně upozadili nebo naopak zdůraznili a vhodně okomentovali… Jemné způsoby. Ale za nimi vysoká profesionalita a odpovědnost!

Cestou vpřed je možná ukončení té pekelné „vyváženosti“. Když zločinci někoho zabijí, pozveme v zájmu balance před kameru zástupce truchlící rodiny a tiskového mluvčího Cosy nostry, přičemž sami budeme vystupovat coby nezávislá třetí strana, jež nehodlá naše diváky vůbec, ale vůbec nijak ovlivňovat v jejich nezkresleném úsudku? Kde bychom pak, prosím vás, brzy byli? Novináři dnes ani nenapíší, kterak nadpozemsky bohatou ropnou velmoc Venezuelu přivedly komunistické experimenty (zákonitě) zcela na buben, nýbrž se staví do „nezávislé role“, prý: „Spojené státy připisují hospodářské potíže státu jeho nekompetentnímu vedení.“ – Do háje, jsou tam bolševici, ti vždycky prodělají kalhoty, protože jejich systém nefunguje! Tohle my přece víme, u nás to bylo v bleděmodrém to samé!

Pokud nebudeme mít už vůbec žádné žurnalisty, schopné totalitářům říkat, jací že jsou mizerní a podřadní gauneři, kdopak tady u nás bude za pár let ještě věřit demokracii, společenskému liberalismu a otevřenému tržnímu prostředí? Jestli oproti disidentovi, který se nějakým zázrakem dostal ven ze své diktátorsky řízené země a potřebuje upozornit na krutý osud svých druhů hnijících někde ve věznicích, posadíme vykrmeného a zpupného komunistu, abychom „dosáhli vyváženého pohledu“, pak ohromně pomáháme jen a pouze tomu totalitáři. Což se nám za čas – opět – vymstí. Konec konců česká levicová kulturní scéna kdysi před válkou svým způsobem mentálně připravovala Únor 1948, aniž tušila.

Nastává čas pro vědomou nevyváženost. Inklinace k hodnotám svobody a politické demokracie by měla být znovu vidět u osobností, které jakýmkoli způsobem působí na veřejnost. Cosi děláme špatně, protože situace ve světě se skutečně zhoršuje. Netýká se to jen České republiky, podivné věci vidíme i na scéně nejstarších demokratických států. Aktuální preference „většinových voličů“ se stávají čím dál podivnějšími. Demokratický volební mechanismus je znovu schopen vyzdvihovat různé šílence, dávat jim nebezpečně silnou moc a prostor k jejímu dalšímu zneužívání, nadřazenosti, aroganci. Sdělovací prostředky se do té míry stávají pouhým marketingovým nástrojem pro kohokoli, kdo přijde s mošnou plnou peněz, až lze jejich chování, působení a impakt na „masy“ doslova cíleně programovat. Jestli tohle není společenské riziko první kategorie, pak opravdu nevím.

Jenže my, a nejen my, Češi, raději stavíme své šopy. Strkáme hlavu do písku. Neděláme si starost s domýšlením svých činů. Bereme demokracii jakožto nezávaznou mediální hru a nikoli jako něco, co bude určovat naše osudy i budoucnost těch, které přivádíme na svět. Nechápeme státní autoritu coby řád, jenž nám má sloužit, a který byl kdysi dobrovolně vytvořen proto, abychom spolu dokázali žít, koexistovat bez krutých konfliktů a jiných ošklivostí. I ty stavební úřady sem patří. Totiž měly by patřit.