Jan Fischer navštívil například výrobní družstvo specializující se na šperky z českých granátů v Turnově či tradiční výstavu Květy 2012 v Lysé nad Labem. Zemanovci pro změnu pořádali petiční roadshow, při které desítka studentů objela všechna krajská a okresní města. A sám Miloš Zeman se chlubí tím, že si ho na návštěvu do Londýna pozval bývalý britský premiér Tony Blair. Další z kandidátů, Vladimír Dlouhý, pořádá běhy ve všech regionech naší země.
Zkrátka jednotliví uchazeči se začínají předhánět v tom, za kým vším přijedou a kde se nechají vidět. Působí to trochu bizarně a to jsme teprve na začátku. Žádný div, že nová kandidátka Táňa Fischerová se rozhodla vůči kampaním vymezit. Sama prý žádnou pořádat nebude.
Na otázku ohledně nákladů, které jí v souvislosti s kandidaturou vzniknou, v rozhovoru pro IHNED.cz uvedla: „Co by člověk hradil, když jedni lidé naplánují petici a další ji podepíší? Z těch lidí, kteří mě navrhovali, musí samozřejmě podle zákona vzejít zmocněnec, tedy někdo, kdo petici s podpisy odevzdá. Ale to je všechno, ty náklady jsou minimální. Pokud si někdo bude přát, abych někam přijela promluvit na besedu, pak přijedu vlakem. Ostatně tak to dělám celý život. Vlak si ještě uhradím. Pokud pak budou média plnit svou funkci a budou pořádat diskuse, kde budou kandidáty představovat, a ta veřejnoprávní to musí, tak co víc můžete chtít.“
Ve srovnání s absurditou předvolebního tyátru ostatních kandidátů, kteří se budou trumfovat v tom, kdo navštíví více výstav, hudebních festivalů či fabrik, působí postoj Táni Fischerové dost sympaticky a určitě jí získá řadu voličů. Přesto se nemohu zbavit dojmu, že v jejím přístupu je jisté nepochopení toho, co přímá volba prezidenta znamená. Opravdu je možné, aby proběhla bez toho zběsilého objíždění kdejaké vísky a vesničky a snahy kandidátů být za každou cenu veřejnosti na očích? Už dopředu se dalo čekat, že přímá volba bude vypadat právě takhle. Patří to k ní, a není možné to svést na to, že v České republice jsou lidé povrchní a hloupí. Podobně probíhá i v mnohem vyspělejších a kulturnějších zemích, než je ČR.
Proto kdo volal po přímé volbě prezidenta, přivolával tím i tohle předvolební šílení. Mnozí to možná nebrali vážně nebo se nechali zaslepit jinými výhodami, které si do přímé volby projektovali. Podle Táni Fischerové je smysl přímé volby tento: „Mám pocit, že přímá volba by měla umožnit lidem z občanské společnosti, aby kandidovali. Jinak to je vlastně úplně zbytečné, pokud by se o funkci ucházela pouze ta stejná jména, která kandidovala předchozí formou. Pak je to ztracená šance.“ Z výše zmíněného také pramení důvod, proč se rozhodla na prezidenta kandidovat: „Když jsem viděla, že kandidát občanské společnosti se zatím, alespoň podle mě, neobjevil, tak jsem si uvědomila, že je to asi úkol, nějaká hozená rukavice, kterou by měl člověk zvednout.“
Teze o tom, že přímé volbě dává opodstatnění až to, když umožní kandidovat lidem z občanské společnosti, stojí za hlubší zamyšlení. Nejprve ale uveďme na pravou míru tvrzení Táni Fischerové, že když by přímá volba nedovolila kandidovat lidem z občanské společnosti, tak by se o funkci ucházela stejná jména, která kandidovala předchozí formou. Připomeňme, že ze současných oznámených kandidátů se v nepřímé volbě objevil pouze Miloš Zeman. Jana Bobošíková sice byla nominovaná, ale z volby nakonec odstoupila.
Hlavní otázka však zní, koho je možné považovat za kandidáta občanské společnosti. Z toho, co říká Tána Fischerová, se zdá, že politické strany za součást občanské společnosti neuznává. A co třeba jejich mládežnické organizace? Byl Jiří Dienstbier jako předseda Mladých sociálních demokratů součástí občanské společnosti? A kdy jím přestal být? Když se stal členem politické strany anebo když byl zvolen senátorem? Opravdu se jedná o opačné strany barikády, které se navzájem neprolínají?
A co takový Jan Sokol, když se v roce 2003 ucházel o funkci prezidenta? Byl jako akademik kandidátem občanské společnosti nebo ne? Myslím, že jak přímá, tak nepřímá volba dokáže vyprodukovat zajímavé kandidáty. Ať už je to Táňa Fischerová, Jiří Dienstbier nebo Jan Sokol a Petr Pithart.
Soustředit se však na to, zda nějaký kandidát je či není z občanské společnosti, je podle mne slepou uličkou. Když vezmeme slova Táni Fischerové vážně, zjistíme, že její definice občanské společnosti je dosti omezená. Stačí si představit, zda by za kandidáta občanské společnosti považovala někoho z Klausova Centra pro politiku a ekonomiku.
Takže nakonec dojdeme k tomu, že namísto kandidátů občanské společnosti si musíme dosadit „ty správné kandidáty“. Na tom není nic špatného. Každý může říct, koho pokládá za dobrého či zajímavého kandidáta. Ale nemyslím, že je férové, se místo toho ohánět občanskou společností jako nějakou hodnotou, kterou ale zároveň přiznám jen někomu. Navíc není mnoho důležitějších a snadněji uchopitelných kritérií pro prezidentské kandidáty, než to nakolik jsou z občanské společnosti? Jan Sokol a Petr Pithart jsou toho dobrými příklady.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
