Uplynul od té doby bezmála týden a já jsem zjistil, že se k této otázce stále vracím, a proto se na ni pokusím dnes opět odpovědět z trochu jiného úhlu.
Pravda je, že po roce 1989 se obecná euforie střední Evropy napojila na převládající obecnou euforii staré Evropy, která slavila vítězství normality nad nenormalitou uzavřenou za ostnatými dráty nabitými elektřinou a která se chránila minovými poli proti těm, kteří by odmítali až do věčných časů čekat na vytoužený socialistický ráj.
Návrat soukromého majetku, nová auta, slavná loga na obchodech, coca-cola, pas bez výjezdní doložky pro každého a rozjásané obličeje měnily první roky každý den ve Štědrý den. Tato nálada vydržela až skoro do tzv. úsporných balíčků Václava Klause v roce 1997. V letech 1998 až 2002 následovala opoziční smlouva, která zrušila tradiční roli opozice, jenž ve fungující demokracii má vládu kontrolovat. Vládnutí se proměnilo v handlování o dělení kořisti a vlivu na toky peněz, policii, státní zastupitelství a soudy. Tehdy se zrodila tzv. blbá nálada, protože korupce se postupně stávala normou. Následná krize situaci ještě zhoršila a vláda svá úsporná opatření nedokázala lidem vysvětlit. Média, která by měla situaci analyzovat, ale selhávají, protože jsou nucena k drastickým úsporám. Zbavují se zvláště zkušených a dobře placených redaktorů a zároveň jsou nucena bojovat o své posluchače a čtenáře, takže každou událost líčí jako lokální válku v domnění, že se jejich produkt bude lépe prodávat.
Politici tuto deformaci rychle využili a dodávají médiím plynule požadované konflikty: premiér Petr Nečas se stal mistrem bleskových lokálních válek. Během několika hodin vyměnil ministra vnitra, o pár dní později členové jeho strany ODS spolu s TOP 09 stejně rychle zlikvidovali nového ředitele Dopravního podniku města Prahy a minulý týden se stejnou rychlostí skončil policejní prezident a byl nahrazen svým náměstkem. Vystupování se stává vzorem mechanické repetice.
Tyto bleskové opakující se války mají ale něco společného, čeho bychom si měli všimnout: už se neodehrávají mezi vládou a opozicí, ale naopak - jako za totality - uvnitř vládních stran, zejména uvnitř ODS, jako dříve se odehrávaly jen uvnitř KSČ, a tato strana si tím - jistě bez záměru - vytváří nové hrdiny: Jiřího Pospíšila, Bohuslava Svobodu a nyní Petra Lessyho, který sice není straník, ale byl jmenován rovněž původní vládní koalicí, prosadil ho do vlády Radek John z Věcí veřejných. Podobně si přece komunisté sami na funkci prezidenta připravili i Václava Havla.
Politici v komentářích vyprávějí občanům banální příběhy: Jiří Pospíšil je odvolán tak rychle kvůli úsporám, pan Vladimír Lich kvůli manažerskému selhání a pan Petr Lessy z jakýchsi podobných důvodů. Veřejnost takovým příběhům skoro vůbec nevěří, a je dokonce jedno, co za zmíněnými odchody je ve skutečnosti, nedůvěryhodná je forma. Zoufalství lze už za takovými příběhy jen tušit, ale je to vždy zoufalství obou stran: postižených i těch, co je odvolávají, ale o tom se již v médiích nehovoří, protože je to příliš složité.
Důsledek takového stavu je ale alarmující: z tragických příběhů se stává zábava, kterou se zabíjí čas marného čekání na změnu a politici mohou v bleskových lokálních válkách beztrestně pokračovat. Nepředvádějí občanům svébytné a hlavně přesvědčivé konflikty, jimi vyprávěné příběhy mají jen překvapit, šokovat, být senzační. Další velmi podobný příběh má překrýt ten minulý.
Stačí vstoupit do libovolné kavárny či lokálu, kde z reproduktorů na nás řve nějaká rozhlasová hudební stanice jako symbol masové kultury, abychom si uvědomili - máme-li chuť se zamyslet - že veřejný prostor je už určen jen ke konzumaci a slovo v něm postupně ztrácí váhu, stejně jako v politice a v médiích. Příběhy v médiích se podobají jako vejce vejci a filmy jen napodobují jiné úspěšné filmy, místo aby se snažily být lepšími.
A protože za logem boje s korupcí, s kterým šermují politici i média, se často schovávají i protagonisté korupce, stává se i z korupce kýč: nenávist vůči němu je jeho vlastním prvkem. Proto změna může přijít jen z periferie, z občanské společnosti, která je mimo tento zacyklený kýč. Jejími protagonisty mohou být pouze mladí vzdělaní lidé a odvážní starší občané, kteří dbají o svou integritu a jsou schopní zahlédnout pseudometamorfózu, kterou prošla naše společnost.
Pseudometamorfóza je pojem, který jsem si vypůjčil z mineralogie a označuje klamavý vnější tvar, který neodpovídá skutečnému složení. Vzniká nahrazením původního materiálu jiným, který ale vytvoří nakonec stejný tvar, jaký měl minerál předchozí.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
