Podle Lenky Zlámalové není problém, že vznikají vyhraněná názorová média. „Třeba ve Velké Británii bylo úplně normální, že před každými volbami zazněla ze strany takových médií velmi razantní doporučení, jak volit. To u nás nedávají ani ta nejnázorovější média. Problém není ani to, že máme zcela opačné názory stran, které vycházejí z úplně jiných hodnot. Problémem je uzavírání se do svých komunit a ta nediskuse. Ale to klíčové nebezpečí vidím ve veřejnoprávních médiích, kde došlo k obrovskému zglajchšaltování respondentů, které si tam zvou, přitom toto by fakticky měla být otevřená aréna. A to se prostě neděje,“ kritizovala komentátorka deníku Echo24 nepřijatelnou praxi od České televize i Českého rozhlasu.
Zglajchšaltovaný výběr hostů, jiný názor do ČT nemůže
Připomněla slova novinářského kolegy Jindřicha Šídla, který na toto téma říkal, že do diskusí ve veřejnoprávních médií vždy jde někdo jako jeden kus té pozitivní diskriminace, aby se potom mohlo říkat, že jsou otevření. „Takže takové modely sestav diskutujících tři plus jeden, čtyři plus jeden. Já do takových debat chodím, tak vím, jak to tam vypadá,“ ujistila komentátorka. Aby nikdo nebyl na pochybách, jak to myslí, požádal ji moderátor panelu Petr Fischer, aby upřesnila, co míní tím zglajchšaltovaným výběrem hostů, zda to, že tam nemůže jiný názor. „Přesně. Je to velmi často vidět v debatách ve veřejnoprávních médiích, že lidé, kteří zastávají levicově liberální názory, v těch médiích dominují. Obsahová analýza by to zcela jasně ukázala,“ dodala Lenka Zlámalová.
Do značné míry s ní souhlasil ředitel Nadačního fondu Nezávislé žurnalistiky Petr Orálek s tím, že jde o nemoc celé české žurnalistiky, a nejen posledních několika let. „Začínal jsem novinářskou kariéru v Československé tiskové kanceláři. Měli jsme tam manuál agentury Reuters, což byla ikona zpravodajských agentur, objektivity a záruka všeho. A v něm bylo, jaká slova posouvají význam jakékoli věty nebo sdělení. Byla tam vyjmenována neutrální slova, volně přeloženo do češtiny může být ‚řekl‘, ‚sdělil‘, ale v okamžiku, kdy tam dáte ‚zdůraznil‘, ‚poznamenal‘, ‚podotkl‘, to znamená, že to nepovažujete za podstatné, už nějakým způsobem ovlivňujete to, jak celý článek vyznívá. Oblíbené je u českých novinářů slovo ‚tvrdí‘, jímž se vlastně distancují od toho, co jim ten dotyčný říká, že to tak úplně nemusí být pravda. To se týká i řazení slov. Čeština je v tomhle tvárná. Když něco ve větě předřadíte na první místo, tak na to kladete důraz,“ připomíná Petr Orálek.
Ekonomická témata ne, genderově neutrální záchod ano
„Ještě důležitější než volba slov, která je také extrémně důležitá, ale to už je to novinářské řemeslo, je výběr věcí, o kterých se referuje. Ta jejich důležitost. Mně připadá, že právě pohled na svět často deformuje tu relevanci. Na tu debatu dojde ve chvíli, když jsou nějaké demonstrace nebo akce, které někdo považuje za relevantní, někdo za méně relevantní. Každý ten svět je obrovsky obsáhlý a my jsme schopni vidět jen nějaké procento těch věcí. A úkolem médií je zkrátka vyhodnocovat ty důležité a oddělovat je od těch nedůležitých. Myslím, že to je to úplně základní poslání médií. Sem tam, když se tam dá bizár a zvířátko na konec, jak bývalo v televizi Nova, tak to asi nevadí. Ale ta nedůvěra se buduje a vzniká tak, že se lidem často předkládá svět, se kterým se vůbec nepotkávají,“ upozornila Lenka Zlámalová.
Psali jsme:
Nechápou, proč jim média něco takového předkládají. „Říkají si, že to je nějaká zvrácená bublina. Naopak dlouhodobě jsou podreportovaná témata, která souvisejí se životní úrovní. To je to, co lidi nejvíce zajímá. Přesto je to v médiích dlouhodobě podreportované, dokud se třeba ta inflace nevylije. Jinak je obrovský prostor věnován bizárům kulturních válek, tedy jestli je, nebo není někde genderově neutrální záchod nebo že se na filozofické fakultě zřizuje ombudsman pro to, jestli si někdo má říkat Fischer, nebo Fischerová. A já si myslím, že tady to začíná. To, že máme jiný názor, je věc druhá. Ale první věc je, že by měla být jakási elementární pokora médií k tomu, co je důležité a co není,“ konstatovala komentátorka deníku Echo24.
O spláchnutí záchodu na Ukrajině víme, než voda vyteče
S jejím názorem nesouhlasil vedoucí Studia nových médií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Josef Šlerka. „To, co zdůrazňujete jako blbost nebo okrajovější téma, třeba genderové věci, jsou pro nastupující generaci extrémně důležité, stejně jako klima. V jejich světě je kupříkladu otázka životní úrovně spojená s tématem nerůstu, což je téma, u kterého vstávají každému liberálovi chlupy na ruce, jakému že nerůstu. Myslím si, že by se měla vést polemika o tom, co je teď to společné a stejné, a jestli to opravdu potřebujeme. Já jsem přesvědčen, že to potřebujeme. Pokud k tomu nedojde, tak se společnost nemusí rozpadat, protože si najde mechanismus směny jako základní mechanismus udržení jejího chodu a bude to fungovat, ale podle mě je to špatně,“ řekl Josef Šlerka.
V závěrečném bloku diskusního fóra se ujal slova profesor neurologie na Yaleově univerzitě v USA Martin Jan Stránský, zároveň vydavatel časopisu Přítomnost. „Dnes jsme na začátku konce naší civilizace, nic neurčuje, abychom tady byli pořád. Dosáhli jsme něčeho, o čem zatím moc velká řeč nebyla. To jest, že v Evropě je 97 procent z nás napojeno na každého druhého pupeční šňůrou, která se jmenuje internet. Někdo může spláchnout záchod na Ukrajině a my to víme, než ta voda tam vyteče. Nemusíme to vědět, ale většina z nás to ví. Průměrný český občan se kouká na obrazovku sedm a půl hodiny denně, dítě dvanáct hodin denně. To je nebiologický tvor. Před dvaceti lety to tady nebylo. Jsou děti, které to takto nemají, ale většina z nich ano. Hloupneme. Průměrné IQ se snižuje. Máme 70procentní nárůst úzkosti u našich dětí, 50 procent nárůst deprese. To přímo souvisí s minutou co minutou používání digitální technologie. To je fakt, to nejsou názory,“ prohlásil.
Veřejný prostor plní lži, polopravdy i naprosté nesmysly
„Toto vše, homogenizace a to, že se svět teď řídí na základě algoritmů a velkých dat, je podle mě to dominantní, co se poprvé v naší existenci na této zeměkouli děje. Demokracie tu byla od Řeků a Římanů. Pořád jsme si na ni stěžovali, měli jsme děti, které procházely pubertou, ale nikdy jsme nebyli jedno obrovské mraveniště. To právě podle mého názoru vysvětluje zrod té nedůvěry, poněvadž jsme přehlceni informacemi a už nevíme, čemu máme věřit. A zároveň nepotřebujeme ničemu věřit. Nepotřebujeme demokracii, jenom když ji chceme. Nemusíme volit, tak jak to většina nedělá v senátních volbách a obzvlášť ve druhém kole, protože to prakticky nezmění nic k lepšímu ani k horšímu. A daří se nám líp, než se nám kdykoli dařilo,“ zhodnotil Martin Jan Stránský.
Ovšem novinář a spisovat Karel Hvížďala mu v následné reakci za pravdu nedal. „Oponoval bych tomu, že jsme zahlceni informacemi. Protože to, co plní veřejný prostor, většinou nejsou informace. To jsou lži, polopravdy i naprosté nesmysly. A informace tvoří spíš jenom tu tenčí slupku. Ta rychlost vzbuzuje dojem, že jsme někde na konci civilizace, ale myslím si, že o konci se nedá mluvit. Že se dá mluvit jenom o souhře nových faktorů, na které neumíme reagovat, protože ten imperativ pokroku a stále se zvyšujícího blahobytu vzal lidem schopnost o tom hlouběji uvažovat,“ vysvětloval Karel Hvížďala. „Já zůstávám pořád skeptický. Lidé a společnost na sobě budou pracovat jen tehdy, pokud k tomu budou skutečně nuceni. To znamená, že musí přijít nějaká krize, kdy třetina zeměkoule zemře. A pak se budeme bavit o tom, jestli zítra přežijeme, a ne jestli budeme mít nový iPhone,“ uzavřel lékař Martin Jan Stránský.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
