Provádět značné škrty, které sníží životní úroveň všech obyvatel včetně penzistů, kterých valem přibývá, a tudíž jejich hlasy ve volbách hrají velmi důležitou roli, a přitom se nazývat vládou rozpočtové odpovědnosti, pakliže ve společnosti a priori vládě nedůvěřuje přes osmdesát procent obyvatelstva a s politickou situací je nespokojeno 92 procent dotázaných, je velmi složité. Podle posledního průzkumu společnosti STEM ze středy 9. května 2012 preference vládních stran klesly na absolutní minimum: ODS dostala 11,9 procent a TOP 09 6,8 procenta, ČSSD má 26,1 procenta a KSČM 14 procent. Svádět vše na úsporná opatření nelze, nedůvěra v politiku jako řádné řemeslo klesá prakticky od půlky devadesátých let.
Proto je na místě si položit další otázku: Proč tomu tak je? Nejsnazší příklad, odhlédneme-li od složitých podezřelých kauz jako jsou Gripeny, Mostecký uhelná, tunel Blanka, Opencard či nejnovější kauza dr. Ratha atd., nám nabízí parlament při projednávání zákonů spojených s hazardem, o němž se jedná prakticky celou dobu současně se zavedením úsporných opatření. Zatímco úsporná opatření parlamentem procházejí, zákony, které mají upravovat zdanění či omezená hazardu, z kterých by stát mohl mít nejsnáze dosažitelné miliardy nikoliv.
Vzpomeňme si na peripetie se zákonem o hazardu z konce minulého roku. Ten prošel nejprve sněmovnou v listopadu minulého roku a místo, aby přinesl obcím zlepšení finanční situace, poslanci napříč politickým spektrem znění zákona tak dlouho vylepšovali, že obce v důsledku toho přišly o bezmála tři miliardy. Původně měly obce dostat 5,9 miliard a stát 2,3 miliardy. Hazardním firmám nakonec zůstalo 2,7 miliard, stát dostal 2,6 miliard a obce dostali jen 2,9 miliard. Hazardní společnosti je pak mohly dle svého uvážení posílat na takzvané dobročinné účely.
Jenže, jak víme, hazardní firmy či jejich majitelé si sami dobročinné organizace s nejasnými záměry zakládali, a tedy v důsledku peníze končily zase u nich. A přitom za současné situace 2,7 miliard není málo. Jako exemplární příklad se mimo jiné uváděly firmy kolem bývalého automobilového závodníka Antonína Charouze, na jejichž účty přišlo v minulosti podle MFD sto milionů korun. Až v prosinci minulého roku se na nátlak Senátu nakonec podařilo změnit zákon a prosadit ho ve sněmovně: odvody z hazardu si dělí stát a obce.
A 9. května 2012 vláda pošesté odložila projednávání nového zákona o provozování zákonných her s odůvodněním, že by tento zákon mohl být v rozporu s evropským právem. Pokud by nový zákon byl přijat, mohly by totiž videoterminály vymizet z obcí už v polovině roku 2012, čemuž se provozovatelé pochopitelně brání.
Takové hrátky kolem rozdělování příjmů z hazardu musí přece nutně každý vnímavější občan považovat v době úsporných opatřeních za odpudivou a cynickou hru, za kterou oprávněně tuší velké uplácení politiků ze strany lobbistů hazardních firem, a to samozřejmě značně snižuje důvěryhodnost všech vlád, neboť tento zvláště nestoudný příklad ukazuje, že naši politici ztratili jakoukoliv míru a citlivost pro reálnou situaci ve společnosti.
A přičteme-li k tomu 2,5 milionový padák několikaměsíčního ředitele Dopravních podniků a zbytečně vyhozené dvě miliardy za elektronické zdravotní knížky, což jsou rovněž případy z minulých dnů, o kterých politici řeknou, že se s nimi nedá nic dělat, tedy že nikdo za to nenese zodpovědnost, je zřejmé, že takové chování jim nejspíš musí ubírat na preferencích ještě více než jakákoliv úsporná opatření. Taky proto podle agentury STEM více než polovina dotázaných občanů hodnotí způsob komunikace s veřejností známkami 4 nebo 5.
Na tomto místě si proto musíme proto položit další otázku: Proč se čeští politici takhle chovají, když musí vědět, že se od nich lidé odvracejí?
I v tomto případě není odpověď jednoduchá, ale zdá se, že za to mohou převážně dva faktory: za prvé to bude ta skutečnost, že někteří lidé jsou v politice již moc dlouho a systém politiky jako byznysu, kdy se vyměňují nejen peníze, ale i různé jiné druhy výhod, jako jsou pozice a sociální kapitál, za politická rozhodnutí, vtáhl do hry i původně slušné a bezúhonné lidi a oni již nemají šanci z této hry vystoupit, protože jsou snadno vydíratelní. A za druhé proto, že poslední garnitura šla do politiky už jen kvůli zmíněným výhodám.
V posledních patnácti či více letech jsme byli svědky velké změny: zatímco první parta revolucionářů vstupovala do politiky hlavně kvůli tomu, aby ukázala, co dovede, a vstoupila do historie jako hybná síla dějin, druhá skupina, která ji velmi rychle vystřídala, již do politiky vstoupila převážně s tím, že měla jen chuť vyhrávat.
A ti, co vstoupili do politiky po posledních volbách, už – jak nám velmi často předvádějí – nezajímá velmi často nic jiného než výhodný byznys. Kolaps naší politiky nám tedy předvedl tři typy vůle: první byla vůle k úspěchu, druhá byla vůle k vítězství a třetí je vůle ke zbohatnutí, a ta sama o sobě, pokud je oproštěná od všeho ostatního, je vždy ta nejpokleslejší, protože jí chybí jakákoliv sebereflexe a korekce.
Zatím, zdá se, je ještě čas něco dělat, protože naše společnost není moc nabitá zápornou energií, ale našel-li by se schopný vůdce, který by dokázal vytvořit obraz fiktivního nepřítele, situace by mohla vzít rychlý a velmi nebezpečný obrat zvlášť za situace, kdyby došlo volbou úslužných ústavních soudců k oslabení poslední pojistky demokracie, kterou tato křehká demokratická společnost má k dispozici. Doufejme, že i úřednický výkon nového neaktivistického prezidenta by této změně mohl napomoci. Opačná varianta by byla Zeman na Hradě a Klaus v čele národovecké poloautoritářské strany.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Karel Hvížďala
