Veřejná debata o plastech a jejich dopadu na životní prostředí se rozhořela v podstatě až v minulém roce. V českých médiích se pak objevila řada článků o plastových taškách. Proč? Podle revidované směrnice EU o plastových taškách nesmí prodejci nejpozději od 1. ledna 2019 nabízet zákazníkům lehké plastové tašky zdarma s cílem výrazně snížit počet použitých plastových tašek v EU. V Česku tento zákaz platí od minulého roku podle novely zákona o obalech, přičemž česká norma je tvrdší než evropská. Kromě lehkých plastových tašek (tloušťka stěny je u lehké plastové tašky mezi 15 a 50 mikrony) se zákaz vztahuje také na plastové tašky s tloušťkou stěny větší než 50 mikronů. V oběhu ale stále zůstávají takzvané velmi lehké plastové tašky, typicky sáčky na ovoce, maso nebo pečivo.
Textilní polyesterová taška vyhrává
Platové tašky jsou velmi jednoduchým řešením pro odnesení nákupu či zabalení čehokoli, jsou praktické a lehké. Většina z nich je však použita jen jednou. A recyklace je v případě tašek problém. Přitom je poměrně jednoduché jejich spotřebu omezit. Na mnoha případech z EU i ze třetích zemí je vidět, že i minimální poplatek za tašku má obrovský dopad na změnu spotřebitelských návyků. Podle studie Evropské komise spotřeboval každý Evropan v roce 2010 v průměru 200 plastových tašek ročně. Polovina ze všech těchto tašek skončila na skládkách a více než osm miliard bylo zahozeno mimo odpad. V Irsku spotřeboval každý obyvatel před zavedením poplatku za plastové tašky více než 300 tašek ročně. Po zavedení poplatku se spotřeba snížila o 95 procent.
Nahradit plastovou tašku je celkem snadné. Ale čím? Substitutů je celá řada. Ne vždy jsou ale ekologičtější než plastové tašky. Na konci minulého roku byla zveřejněna studie Fakulty technologie ochrany prostředí VŠCHT zpracovaná na žádost ministerstva životního prostředí, která posuzovala vliv šesti druhů tašek na životní prostředí. Posuzovány byly tašky z lehkého plastu (HDPE), z pevného plastu (LDPE), papírové tašky s páskovým uchem, textilní polyesterové tašky (PES/PET) a dvě varianty textilní tašky z obyčejné a z organické bavlny. Vítězem se možná trochu překvapivě textilní polyesterová taška.
Pokud totiž neposuzujeme pouze recyklovatelnost a vliv samotného výrobku na životní prostředí, ale také faktory, jako jsou spotřeba surovin, vody, energie, výdrž materiálu a jeho vlastnosti, tedy použijeme takzvanou metodu posuzování životního cyklu (LCA), ukáže se, že papírová taška může mít horší dopad na životní prostředí než plast. Studie ale pochopitelně předpokládá, že textilní tašky slouží k opakovanému použití. Aby se papírová taška vyrovnala vítězné tašce polyesterové, musela by být použita nejméně pětkrát, stejně jako taška z pevného plastu.
Jak je vidět nejen z výsledků studie VŠCHT, jednoduchá řešení neexistují. Zatím nemáme zázračný materiál, který by bez ekologické zátěže nahradil všechny plasty. Neexistuje snadná metoda, která by nás zbavila odpadu. Pokusů je ale celá řada. Některé jsou úspěšné, jiné méně. Mezi ty méně úspěšné patří například oxo-plasty. Ty jsou vyráběny z běžného polyethylenu s příměsí aditiv, která slibovala rozklad fólie během několika měsíců v závislosti na okolním prostředí. Oxo-plasty našly široké využití – od pytlů na odpad, přes jednorázové obaly až po zemědělské fólie.
Časem se ovšem ukázalo, že jejich rozložitelnost je sporná. V podstatě se rozpadají na mikroplasty, které je takřka nemožné extrahovat z životního prostředí. Navíc jsou problémem i pro recyklaci, protože díky látkám v nich obsaženým narušují kvalitu recyklátu. Laboratorní testy také ukázaly, že mezi aditiva přidávaná do směsi patří i některé problematické látky, například těžké kovy. Evropský parlament proto navrhl zákaz oxo-plastů v rámci směrnice o jednorázových plastech, na jejímž konečném znění se zástupci Evropského parlamentu, Rady a Komise dohodli těsně před koncem minulého roku.
Likvidace odpadu je problém
Jinou alternativou jsou bioplasty, které je možné vyrobit ze škrobu, celulózy či na bázi kyseliny mléčné, typicky například z brambor, kukuřice, sóji, konopí nebo odpadu z rostlinné produkce. Ale i tady číhá nástraha: ne všechny bioplasty se rozkládají rychle a ideálně na kompostu nebo dokonce ve vodě. Pokud spotřebitel usiluje o ekologické chování, měl by se poohlédnout nejen po výrobku, který je „bio-based“, ale také „bio-degradable“. Jenže účelem racionálního nákupu jistě není strávit dvě hodiny hledáním obchodu s biodegradabilními pytlíky.
Přemýšlet o ekologičtějších alternativách je třeba nejen kvůli udržitelnosti zdrojů do budoucna, ale i z čistě praktického důvodu. Od začátku roku 2018 zakázala Čína dovoz 24 druhů tříděného odpadu včetně plastů. Česká republika, stejně jako celá řada evropských zemí, vyvážela do Číny velkou část svého odpadu. Pro nás je to výhodné – Čína se o odpad postará, je to dost daleko, takže environmentální dopady nás nezajímají a nazpátek dostaneme čínské plastové výrobky úhledně zabalené v krabicích z recyklovaného kartonu.
I Čína si ale uvědomila, že dovoz odpadu, který místní zpracovávají bez dodržování jakýchkoli pravidel, je problém. A Evropa na to bohužel nebyla a není připravena. Recyklace je drahá, trh druhotných surovin je malý a nakládání s odpadem se prostě nevyplatí. Vyplatí se ovšem najít jiný stát, který se o náš odpad postará a zbytek skládkovat, což je v České republice bohužel daleko nejlevnější řešení.
V téhle konstelaci je tedy diskuse o zákazu plastových tašek jen malým, ale velmi vítaným příspěvkem. Zvlášť když víme, že i velmi drobný poplatek vede k obrovským změnám. Každá taška se počítá. Základem totiž je především vzniku odpadu předcházet, a pokud už jej vytváříme, přemýšlet o co nejšetrnějších alternativách jeho likvidace. Čeká nás ještě dlouhá cesta a kdo ví, jestli někdy budeme vůbec schopni po sobě uklidit to, co jsme vyprodukovali a vyhodili.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
