Hovoří se o jakési komplexní a kontinuální změně, která má stát na změně přístupu k výuce učitelů matematiky na vysokých školách. I ti méně bystří z nás si musí přirozeně položit otázku, kdy začne změna myšlení vysokoškolských učitelů matematiky, kteří učí budoucí učitele matematiky a kdo bude garantem této změny. Jistě to nebude poslanecký sbor, jehož mnozí členové včetně předsedy si doposud myslí, že ministr obrany je vlastně policista Tomeček. Z výroků, které zaznívají z úst ministra školství, je stejně patrné, že to nebude ani tento úřad, protože jde spíše o ministerstvo frází a věčných reforem, které vedou neomylně české školství od desíti k pěti.
Z nejrůznějších temných koutů vylézají na svět nejrůznější věrozvěsti zaručených způsobů výuky matematiky a společně s nimi soukromé společnosti, které chtějí na neschopnosti státu vydělat. Nelze jim to vyčítat, protože tváří v tvář takové imbecilitě, kterou předvádí dlouhodobě stát ve vzdělávání vůbec, by bylo hříchem takového hňupa neoškubat. V málokterém rezortu je vliv soukromých iniciativ tak velký jako právě ve školství. To vůbec nejsmutnější je to, že se nacházíme ve stavu, kdy je naprostá většina soukromých iniciativ ve vzdělávání prospěšnějších a sofistikovanějších než jakýkoliv pokus státu učinit rozumný krok. Je to smutné nikoliv proto, že bych byl proti soukromé iniciativě, ale proto, že žádná z nich nemá zcela objektivně možnost způsobit to, co dělá školství školstvím. Vytvořit celostátní jednotný systém vzdělávání, kompatibilní v mezinárodním měřítku a garantovat jeho úroveň a rozvoj.
Stát dopustil rozpad školské soustavy, podřídil základní a střední školství nenasytným komunálním a krajským politikům, pro které školství představují především nemovitosti, které je třeba za provize prodat a peníze ukrást. Neustálá racionalizace a slučování škol toho jsou důkazem. S tím ostře kontrastuje zápas některých obcí o zachování místních malých škol. Právě vesnické školy a malotřídky ukazují nejlépe, jak důležitá je škola pro obec i občana.
Matematika je klasickým příkladem předmětu, ve kterém je důležitý jednotný a vnitřně kompatibilní systém vzdělávání, koordinovaná v prostoru i v čase. Vše ostatní je možné řešit v mimo základní kurs dalších hodinách, ať již povinných nebo nepovinných. Ale základ musí být identický a může potom být také předmětem identických srovnávacích testů, a to v jakémkoliv čase.
Matematika je jazyk a má jako každý jazyk dán soubor značek, znaků a symbolů, které používá k popisu reality. Jde o jazyk světový a univerzální. To přináší celou řadu omezení a také nutnou složitost některých popisů. Není však příliš složité určit, které značky, znaky a symboly budou používány jako první a které budou následovat. Stejně tak je podle mě jednoduché stanovit, které struktury se žáci a studenti mají naučit pomocí matematiky popisovat. Bylo skvělé, kdyby se přitom dozvěděli, že matematika je velmi blízká filosofii a pochopili, že vstupy i výsledky matematických operací by měly vždy být popisem něčeho, co existuje v realitě. Je smutné, když se zeptáte maturanta, jaký je rozdíl mezi třikrát čtyři a čtyřikrát tři a dozvíte se, že žádný, protože obojí je přece dvanáct. Hned je jasné, že dotyčný se učil jenom počty, ale o matematice v životě neslyšel…
Vůbec nechápu, jak toho ten prašivý socialismus dosáhl, že tolik tisíc žáků a studentů se účastnily základních kol matematických olympiád a na letní tábory mladých Pythagorejců se muselo vybírat. Navíc existoval systém letních škol nejen pro mladé matematiky, které pořádaly pedagogické fakulty, kam se zvali úspěšní řešitelé krajských kol. Soustředění úspěšných řešitelů celostátních kol a příprava na evropská kola olympiád připomínala soustředění vrcholových sportovců. Studenti, kteří uspěli, byli ve školách respektováni a měli zvláštní režim přijímacího řízení na vybrané vysoké školy. Možná je to tím, že tenkrát šlo o fungující systém. Tento systém byl nadšeně z ideologických důvodů zavržen, ale málokdy je tak patrné, jaká to byla hloupost, protože matematika je ve vztahu k politice a ideologii poměrně invariantní. Pobavil i argument, že tenkrát nám nic jiného nezbývalo, než se zaměřit na matematiku, přírodní a technické vědy, protože to byla cesta jak si nezadat s režimem a nepodlehnout propagandistickému působení zločinné státostrany. Zkrátka, každý technik tak trochu disidentem… Ostatně dopadlo to s nimi podobně blbě, i když je třeba uznat, že dnes je na tom dobrý technik v průměru lépe než dobrý disident.
Jak jsem říkával v končícím totáči svým „společenskovědním“ kamarádům, kteří začínali mít pocit, že se jim některá dogmata začínají poněkud drolit: „…mně perestrojka stoupání na šroubu určitě nevezme…“ Mýlil jsem se, stoupání na šroubu je tu sice pořád, ale drtivé většině obyvatelstva je dnes zcela upřeno, protože trigonometrie je pro tuto většinu nepřekonatelná džungle pouček.
Ostatně, jak říkal nedávno, při minulém kole hysterie kolem maturit z matematiky, v televizi hrdě nějaký mudrc právě z ministerstva školství: „…v životě jsem Pythagorovu větu nepotřeboval…“, čímž dokázal, jaký mentální naháč dnes může pracovat na ministerstvu školství. Vzhledem k tomu že čert vždy dělá na větší hromadu, se lze nadát, že právě tento gigant mysli bude třídit na vysokých školách profesory matematiky na ty pro reformu vhodné a na ty ostatní…
Matematika není strašidlo, ona jen nastavuje zrcadlo skutečnému strašidlu, a tím je hloupost a nevzdělanost odpovědných politiků a úředníků. Na pozadí postupné likvidace této krásné vědy vystupují tito strašáci do popředí zvláště transparentně. I proto má s nimi těžký život…
Ladislav Žák
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
