Ladislav Žák: Ubožáci…

Existovala naděje, že brexit přinese uvolnění, tání zamrzlých vazeb a otevření nových možností rozvoje evropské integrace. To, co v posledních týdnech probíhá, však naplňuje nejhorší možná očekávání občanů EU, a to jak vůči EU jako celku, tak co se týče schopností jejích současných vůdců. Týká se to jak Evropské komise a Europarlamentu, tak i Evropské rady, jejíž členové, lídři členských států, vykazují obdivuhodnou tupost až ubohost...

Existovala a snad ještě i existuje celá řada rozumných přístupů k tomu, co se stalo. Některé z nich souvisí se skutečnými prazáklady nejen společenského, ale dokonce i slušného a hlavně lidského chování. Pokud se někomu v naší společnosti něco nepříjemného, neboli „faux pas“, stane a navíc je to našinec, člen klubu, pak je psanou i nepsanou zásadou takovou záležitost přejít mlčením nebo vhodnou konverzací na neutrální téma. Osvědčené je počasí nebo cokoliv, co bylo dnes ve zprávách. Platí totiž, že gentleman nikdy neříká druhému gentlemanovi cokoliv, o čem je přesvědčen, že daný gentleman ví, vědět má nebo dokonce vědět musí. Představa, že přijdu k někomu, komu právě praskly kalhoty, a sdělím mu to, je otřesná. Ještě horší by bylo, kdybych to učinil způsobem, který k danému „faux pas“ přitáhne pozornost všech okolo. Úplnou katastrofou by pak bylo, kdybych začal organizovat vyhnání dotyčného nešťastníka z klubu, protože my s pevnými švy na kalhotách mezi sebou přece taková individua nestrpíme. Nejlépe pak za situace, kdy dotyčnému kalhoty praskly poté, co jsme ho požádali, aby se nám pro něco sehnul, nebo jsme mu podrazili nohy. Zdá se vám to nevychované, nekulturní, hrubé a nepřijatelné, milí čtenáři…?!? Většině z vás jistě ano, zejména pokud jste se jakkoliv dotkli v životě problematiky etikety nebo dokonce kurzů tance a společenské výchovy. Přesto jsme tohoto všeho svědky v chování a jednání nejen Britů, ale především zástupců Evropské unie v míře vrchovaté a v každém ohledu překračující hranice nejen dobrého vkusu, ale i zmíněného zdravého rozumu.

V návaznosti na velice těsný výsledek referenda ve prospěch odchodu Velké Británie z EU podal snad z částečně pochopitelných politických důvodů demisi její premiér. Nepochopitelná už ale byla rezignace britského komisaře v Evropské komisi, navíc komisaře pro finance. Referendum neobsahovalo žádnou klauzuli o své závaznosti, neřkuli o tom, že znamená okamžité vystoupení z EU. Článek 50 Lisabonské smlouvy, který hovoří o vystoupení země z EU, musí být kompetentními orgány dotyčné země nejprve aktivován a pak následuje minimálně dvouletá lhůta a země opouští EU až po uzavření příslušných smluv. Grónsko tak opouštělo EHS blahé paměti asi čtyři roky. Velká Británie je bez všech dalších pochybností minimálně po celý tento a příští rok nepochybně řádným členem EU se všemi právy a povinnostmi. Kdyby vše běželo tak, jak předpokládá Lisabonská smlouva, dal by se předpokládat její odchod nikdy kolem roku 2020. Kdyby se všichni chovali rozumně, EU by se poněkud změnila a členství Velké Británie by v ní bylo zachováno. Chtělo by to jediné, byt zdrženlivý a nechat se vést moudrem, že čím více se škrábeme, tím více to svědí… Umím si představit i to, že by se případná aktivace článku 50 ze strany Velké Británie, pokud by k ní vůbec došlo, mohla v Bruselu napoprvé prostě ztratit… Ale to je jen pouhý sen hodný Martina Luthera Kinga

Namísto toho se zdá, že bude rozbita nejen EU, ale i samotná Velká Británie, protože hysterické síly na obou stranách uchvátily vyjednávací pozice a rozdmýchávají intenzivně nenávist. V čele tažení proti Británii jsou samozřejmě její odvěcí nepřátelé Francouzi, kterým se Francie rozpadá pod rukama, a Němci, kteří rovněž chtějí Brity ponížit, jak je to jen možné, a vnímají to jako odvetu za to, že Velká Británie měla jen málo porozumění pro to, že Němci vraždí z letadel jejich civilní obyvatelstvo a plynem vraždí milióny Evropanů v koncentračních táborech. Je zvláštní, že nikomu nevadí, že Německo, které povraždilo ve dvacátém století desítky miliónů Evropanů, z nichž drtivá většina byly civilní oběti, si osobuje právo rozhodovat, kdo co v Evropě může a kdo nikolivěk, bezostyšně rozhoduje o tom, co je a co není morální a správné. Británii vadí i kontinentální Německem nadiktovaný přístup k migraci, což vzbuzuje v Berlíně značnou nelibost a Německo aktivně vytlačuje Británii z EU. Dokonce vyhrožuje, že když nebude Brusel dost aktivní, dá se do toho s ostatními zeměmi samo. To, co je zvláště smutné, je to, kolik se k těmto protibritským náladám přidalo českých politických trpaslíků, premiéra, ministra zahraničních věcí a řadu europoslanců nevyjímaje. Ti všichni se připojují k hysterickému europokřiku „seberte se a táhněte“ nebo „tahle večeře byla poslední…“ Ve Velké Británii rovněž začal čas zúčtování. Okamžitě vyrazily vpřed skotské nacionální elity, které začaly na straně jedné připravovat nové referendum o skotské samostatnosti a na straně druhé skotské euroelity chystají zneplatnění či zneuznání britského referenda a brexitu jako takového. Irské elity začaly okamžitě hovořit o sjednocení Irska a osamostatnění celého ostrova na Londýnu. Jediným britským územím, kam jakoby pobrexitová hysterie nedolehla, je zatím Wales.

V něčem se však kontinentální i ostrovní hysterie spojily. Spojily se nejen v obsahu, ale i ve formě, na které se podílely jak elity, tak, bohužel, i velká skupina občanů, ale chytla se toho i média. Šlo o útok proti slabým neprivilegovaným občanům unie. Proti starým, chudým a nevzdělaným. Útok byl veden ze strany mladých, bohatých-většinou bez vlastní zásluhy a údajně vzdělaných-tedy lidí s jakýmsi cárem papíru dokládajícím dosažené terciární vzdělání v nějakém obskurním oboru v rámci boloňského systému. Bylo to pozoruhodné sledovat i v našem českém prostředí, zoceleném neustálými urážkami samozvaných elit a celebrit reprezentujících ten jediný správný názor vůči voličům Miloše Zemana, kteří jsou neustále vykreslováni médii na popud těchto „elitních“ ubožáků ducha jako společenský odpad. Jsou otevřeně označováni za hlupáky, chudáky a starce, kteří ničemu nerozumí a nenechají se pohnout k jedinému správnému názoru ani celebritami a intelektuály, jako jsou Mádl s Issovou. Je signifikantní, že ti, kteří urážejí staré, chudé a nevzdělané nejen celoevropsky, ale i národně regionálně a ve vlastních rodinách, jsou zároveň těmi, kteří mají plná ústa multikulti, tolerance, otevřenosti až vlezlosti k migrantům a menšinám všeho druhu. Brexit odhalil, že EU není projekt pro Evropany, ale jenom pro elity a pak pro ty, kteří jsou ochotni s nimi bezvýhradně souhlasit. Zároveň ukázala ubohost obojích, protože vylévat si vztek na fyzicky, sociálně a mentálně slabších je už na hranicích, jestli ne za hranicemi lidskosti. O nějakém smyslu pro čest, fair play, o uznání porážky nemůže být ani řeči. Pokud připustíme generační podobu hlasování, a jistě to je možné, pak je třeba konstatovat, že zázračná generace dvacátníků a třicátníků se všemi těmi komunikačními zázraky byla poražena lidmi, kteří dosáhli na přelomu šedesátých a sedmdesátých let skutečných společenských změn a možná i proto jsou k módním hurá trendům opatrnější a znovu dokázali prosadit svoji podobu změny.

Ublížený pláč poražených nadějných, mladých, bohatých a vzdělaných a jejich agrese vůči slabším, jsou důkazem toho, že tato generace nemůže ani Evropu ani cokoliv jiného odpovědně vést. Prokázala, že pro ni je řízení a vedení aktem násilí a nekompromisní obrany jediného správného názoru, toho jejich. My starší, nevzdělaní a chudí víme, že řídicí systémy mají mít schopnost odebírat neurčitost z vybraných bodů řízených systémů, využívat tuto získanou neurčitost ve svůj prospěch a dbát o její neustálý dostatek jako podmínky společenského pohybu. Hysterie a agrese sice nadějných, ale poražených, proti mentálně, sociálně a fyzicky slabším ukázala, že v EU nejde o demokracii, ale potvrzení přání elit. Prostor variability, který se brexitem otevřel a představoval naději pro Evropu, která by mohla trochu změnit svůj oligarchicko-byrokratický model řízení, je třeba co nejrychleji zašlapat, zničit a památku na něj vymazat. Vlády členských zemí se až na řídké výjimky předhánějí v prohlášeních, že ony žádná referenda nepřipustí a o unijních otázkách už vůbec ne. V čele rektálních alpinistů běží, jak jinak, český premiér a v závěsu za ním překvapivě ten slovenský. Europarlament vítězně přijal regulaci emisí u zahradních sekaček a EK vyhrožuje, že její rozladění z brexitu pocítí i Švýcarsko a Norsko, že se už dál s nikým mazat nebude. Smutný pohled je i na slovenského premiéra Fica, ze kterého se stal s přechodem června v červenec důstojný evropský státník s moudrými slovy ředitele zeměkoule. Vůbec mu nevadí, že je v pozici, kdy skoro žaluje sebe sama. Robert Fico nyní hlásá myšlenku, že EU nemá alternativu, čímž připomíná legendární bláboly, že kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si je vytvořit, ten o spočinutí naší české kocábky v bezpečné náruči Třetí říše nebo ten o tom, že se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Je všeobecně známo, vždycky se k těmto dokonalým bezalternativním řešením nějaká ta alternativa našla. Bude to tak i s EU a snad i s Ficem, který si osobě samém myslí totéž. Snad jen on a jeho pár věrných si nepovšimlo, že jsou skutečným vládcům Evropy nejen na obtíž, ale především k smíchu. Možná už začíná být se svým „jájismem“ pomalu pro smích i vlastním voličům. Fico připomíná zajíce za kecpultem na podzimním zaječím sjezdu, který se koná pod heslem „Bez Lovecké Unie ani ránu.“

Nejde však jen o něho. Nelze se vyhnout ani obecné poznámce na margo evropských socialistů a sociálních demokratů a jiných pseudolevicových sil v Evropě, kteří na obranu osočovaných neprivilegovaných, včetně Fica a Sobotky, ani nemukli. Znovu se ukázalo, že socialisté v Evropě již dávno nejsou subjektem, zdrojem a spolutvůrcem společenského dění, ale pouhým jeho objektem, produktem či výtvorem. Jako produkt se samozřejmě stávají velmi rychle a skoro zákonitě zbožím, které je potom na trhu dostupné každému, komu se hodí a kdo má dostatek peněz. Nikoliv nadarmo se říká, že sociální demokracie může vládnout jenom tehdy, když je to výhodné pro oligarchy a velké byrokraty. SMER a ČSSD jakož i Fico se Sobotkou jsou toho zářnými příklady. Vlády sociální demokracie připravují svými absurdními kroky ještě úrodnější půdu pro nastupující vlády neoliberálů, které v sobě mají daleko více autenticity, i když už to také není to, co to bývalo. Politika ztrácí svou autenticitu v rámci EU obecně a je pouhým nástrojem oligarchicko-byrokratického bruselského systému moci.

Je načase pochopit, že evropské samozvané elity a lehce zdivočelá střední třída, údajná to opora socanů všeho druhu, s námi neprivilegovanými prostě nepočítají. Spíše vyhlížejí něco nebo někoho, kdo by nás, nejlépe fyzicky, odstranil z jejich vznešeného dohledu, aby si pohledem na nás nekazili chuť jídlu a konverzaci na příjemná témata. Je načase si uvědomit, že jsme znovu bídníky, ubožáky Victora Huga, že hledáme nového Ferdinanda Lassalla a že nejméně se můžeme spolehnout na ty, kteří hlásají, že se o nás postarají. Opravdovou svobodu a lidskou důstojnost nám nikdo zabezpečit nemůže. Je načase začít znovu vlastní nekompromisní zápas za svobodu, volnost a důstojnost každého z nás. Je to zároveň zápas o udržení lidskosti, protože nám někteří „homo sapiens“ jasně ukázali svou agresí vůči nám neprivilegovaným, starým, chudým a hloupým, že nejsou lidmi, ale pouhými mátohami vrhajícími se na slabší. Jsou daleko ubožejší než ten nejbídnější starý hlupák z nás…

Jeden za všechny a všichni za jednoho…

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.