Sice je tamní parlament, kde má vláda ústavní většinu, zvyklý bez odmlouvání schválit ministerskému předsedovi všechno, co do parlamentu předloží. Poslední slovo má ale v tomto případě Brusel, protože neomezovaná svoboda pohybu uvnitř Evropské unie, tedy i mobilita pracovních sil, patří ke čtyřem základním pilířům, na kterých stojí společný trh. A evropské právo je nadřazeno právu států národních. Což ovšem v Budapešti vědí a určitě se to budou snažit při formulaci zákonného ustanovení zohlednit.
Pokud se jim to podaří, bude to nepochybně inspirace i pro ostatní členské země v podobné situaci. Včetně České republiky, ze které například jen v roce 2011 odešlo za hranice 172 absolventů lékařských fakult, nejvíc v polistopadové historii. A doma je neudržel ani fakt, že se po akci Lékařského odborového klubu „Děkujeme odcházíme“ zvýšil jejich nástupní plat o pět tisíc korun. Nejsou to ale jen peníze, co láká mladé české lékaře do zahraničí: obvykle tam najdou i lepší podmínky pro postgraduální studium a v neposlední řadě se naučí cizí jazyk a poohlédnou se, jak se medicína dělá jinde.
Problémy, které to působí, v Bruselu samozřejmě registrují. EK upozorňuje už ve své „Zelené knize“ o zdravotnickém personálu v Evropě z roku 2008 na riziko, že některé členské státy nebudou ochotny vychovávat odborný zdravotnický personál, pokud nebudou moci počítat s tím, že jim to přinese užitek. V omezování mobility ale komisaři přesto nevidí východisko.
Podle analýzy německé Nadace Fridricha Eberta je totiž hlavní problém v tom, že zdravotnictví je jak podstatná součást sociálního státu, tak i důležitý ekonomický faktor. A protože je zdravotnictví v gesci národních států, vytvořila si každá země svůj systém rovnováhy mezi zájmy pacientů, finanční zátěží v podobě příspěvků do zdravotních pojišťoven, a ekonomických zájmů lékařů, nemocnic a farmaceutického průmyslu. Jenže zatímco národním státům přísluší sociální politika, je fungování a regulace unijního trhu v gesci Evropské unie. A protože je evropské právo nadřazeno právu národnímu, dochází v praxi k tomu, že pravidla společného trhu ruší národní ustanovení sociální politiky. Za následek to má nadřazenost trhu vůči sociálnímu státu. Rovnováhu by přineslo, kdyby EU mohla trh vyvažovat sociálními kompetencemi. Ty byly obsaženy v Evropské ústavě, která ovšem nebyla schválena. Nepřešly ani do Lisabonské smlouvy, obsahuje je pouze přídavný protokol. A teprve Evropský soudní dvůr musí určit, zda je možné postavit je na roveň čtyřem základním svobodám, na kterých funguje společný trh.
Dokud se tohle nevyjasní, postupuje EU podle logiky trhu: pacienti jsou bráni jako spotřebitelé a lékaři a sestry jako pracovní síly. To sice přináší pacientům levnější léky a možnost nechat se léčit v zahraničí a lékařům eventuálně vyšší platy v jiné zemi unie, ale zároveň to podrývá solidární zdravotnický systém. Národní státy sice experimentují s vlastními tržními reformami zdravotnictví, ale přitom neberou zřetel na vliv EU na společný trh. Analýza Nadace Fridricha Eberta dochází k závěru, že je v podstatě jedno, na jaké úrovni probíhá ve zdravotnictví regulace tržní a sociální politiky.
Musí to ale vždycky být jedna a tatáž úroveň. Jinak hrozí, že se zdravotnictví dostane mezi dva mlýnské kameny. Pokud chceme společný trh, - a to dneska nepopírá ani většina euroskeptiků, pak ale musí EU dostat také sociální kompetence, Jinak nemůže tržní a sociální principy vyvažovat. Jinými slovy, aby reformy zdravotnictví měly smysl, je zapotřebí nikoli méně, ale naopak víc evropské integrace.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
