Škoda slov, chtělo se mi říct. Nejenže přibývá naštvaných lidí v ulicích, ale stoupá i počet těch, co již rezignovali a zlomili hůl nad politiky, nad demokracií, nad společností. Víc než hněv cítím zklamání, frustraci. A bojím se, že z toho budou chtít těžit politické síly, kterým na demokracii a lidských právech vůbec nezáleží.
Uvědomil jsem si ale zároveň, že část z nás si s návratem takzvané blbé nálady umí poradit. Ne nadarmo co chvíli slýcháme klišé, že jsme švejkovským národem Jaroslava Haška. Ani v těch nejtěžších okamžicích nezapomínáme na humor.
Už jste například v minulých dnech slyšeli, že se každé ráno bude v rozhlase a televizi hlásit aktuální „Peake-index“ – tedy cena poslance ochotného přeběhnout z klubu do klubu na politické burze? Politikům by tato pomůcka napověděla, kdy je nejlepší – a nejlukrativnější – čas k dezerci, zatímco my komentátoři a voliči bychom věděli, ve kterých dnech hrozí eskalace politické krize víc a ve kterých míň.
Pobavil mne také návrh, aby každý tunel v České republice byl pojmenován po nějakém zasloužilém tuneláři. Málo jich rozhodně nemáme…
Ideální k šíření ironie a sarkasmu jsou sociální sítě. Obzvlášť na Facebooku si můžeme den co den brousit jazyk a soutěžit s virtuálními přáteli o nejpodařenější hlášku. Nástup moderních technologií nakonec nemusí být úplně na škodu, stejně jako touha moderní společnosti být méně vážná a intenzivněji se bavit – k čemuž ostatně hlavní proud sdělovacích prostředků vydatně přispívá.
O tom, že nesklouzáváme jenom k pubertální legraci, svědčí i umělecká dílka věnovaná tuzemské politice. V první řadě zmiňme už druhý díl Blonďaté bestie, kterou k abnormální potěše publika hraje pražské divadelní Studio Rubín. Kdo má raději muziku, může sáhnout po zhudebněných glosách Jaromíra Nohavici nebo čerstvě i Tomáše Kluse. Klasikou se už staly kreslené vtipy v českých denících. Z karikaturistů bystrými politickými postřehy vyniká zejména Miroslav Kemel publikující v Mladé Frontě Dnes. Pro názornost připomenu obrázek bohorovného předsedy Věcí veřejných Radka Johna, jak novinářům říká: „…a co se týče korupce, pokud chcete proti ní opravdu účinně bojovat, musíte ji poznat!“
Pozadu nezůstávají ani spisovatelé. Takový Michal Viewegh vkládá politické motivy do svých knih pravidelně. Skvělé jsou i povídky a fejetony spisovatelů zveřejňované na internetu či v denících a časopisech.
Sám jsem si oblíbil dva autory. Prvním je Alex Koenigsmark, vynikající zejména přepisem možná vyfabulovaných, možná ale i pravdivých rádoby intelektuálních debat od hospodského stolu. Před časem pak v Hospodářských novinách trefně porovnal prostituci – známou jako obchod s bílým masem – s prostitucí společenskou. A Koenigsmarkův závěr? „Svobodný trh je řízen zákony nabídky a poptávky a svobodný jedinec rozhoduje na trhu svobodně sám o sobě. Takže – teoreticky máme statisíce svobodných lidí, prakticky ovšem máme hodně kurev.“
Nejen Alex Koenigsmark, ale i Tereza Boučková těží leckdy z toho, že vulgární výraz z pera umělce nevyznívá vulgárně, nýbrž trefně. Proto nedávno vypointovala svoji úvahu o možném sloučení resortů vnitra a kultury a o spojení profesí herců a policistů jadrným konstatováním, že „kultura je v těchto časech sprosťáctví stejně na…“. Raději nedopovím, nejsem umělec a kouzlo toho slova bych svou intonací beztak pokazil.
Ocituji však delší pasáž z jiného blogu Terezy Boučkové. Na pozadí soudního sporu s Vítem Bártou a Jaroslavem Škárkou na serveru Aktuálně.cz 18. dubna navrhla, abychom raději poslance volili až in memoriam. A takto to vysvětlila: „Poslanec in memoriam by mohl být užitečnější než ti živí. Nebude ho možné podplatit, nebude pobírat náhrady, například na oblečení, nezaměstná svoji manželku, nic nesní, neprojezdí na výletech do exotických zemí. A hlavně nebude moci kout pikle, přestupovat z jedné strany do druhé, špehovat a šmírovat, blbě řídit ministerstvo, každý týden měnit názory... Poslanec in memoriam bude držet slovo. A dokonce i hubu. A to bude na jeho poslaneckém mandátu ze všeho nejkrásnější.“
Tolik Tereza Boučková a krátký útěk od politické analýzy k satirickým plamenům, které dokud hoří, dokládají, že stále – i přes složitou dobu – ještě žijeme ve svobodné demokratické společnosti, kde má smysl hlásit se o právo na názor a klidně si i z mocných utahovat.
Námitce, že zlehčováním vážných problémů se můžeme vzdálit jejich nápravě, rozumím, ale nesdílím ji. Smysl pro humor a kritické myšlení jdou ruku v ruce. Přejme si proto, aby nadhled nebyl pouze doménou několika málo umělců, nýbrž součástí pomyslné krabičky poslední záchrany každého z nás.
Publikováno se souhlasem autora.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
