Při pohledu jak na naši domácí politickou scénu tak na dění mezinárodně politické je zřejmé, že nepůjde o bilancování dvakrát radostné.
Na vlastní kůži jsme se mohli přesvědčit, že řeči o tom, že finanční krize je pouhou chřipkou, z níž se ekonomika brzy vzmátoří, vzaly za své. Na vlivné finanční kruhy a nadnárodní korporace se naordinovaly neškodné kapičky – zato střední a nižší vrstvy dostaly kapky pořádné – a pár pořádných klystýrů na vrch. Ekonomika se uzdravuje, společnost chudne, dalo by se napsat. Jenže jak můžeme mluvit o nějakém uzdravování, když se neustále ruší pracovní místa, roste počet dlouhodobě nezaměstnaných i nezaměstnatelných – a systém vše řeší pouze v oboru maximalizace zisků úzkých skupin na úkor širokých vrstev?
Na jednu stranu doma slyšíme, jak je přebytek volných pracovních míst – ale již se nedodává, za jakou mzdu. Též se neříká, zda se jedná o práci krátkodobou nebo o možnost trvalejšího pracovního poměru.
Většině už nemá, co dát…
Uvědomme si jedno. Stávající systém narazil na své limity – a z podstaty věci se nedokáže reformovat. Ono narážení bude stále halasnější – a stále více na nás bude útočit. Stačí se zaměřit na základní systémové rozpory. Technický rozvoj umožňuje využívání technologií, jež by skutečně šetřily a chránily naše životní prostředí, které by výrazně prospěly našemu zdraví a usnadnily nám práci. Tyto technologie však nejsou slučitelné se systémem, který zisky přerozděluje krajně nerovnoměrně, tedy, sune je na několik velkých hromad – a na zbytek ukáže dvě pomyslné polokoule.
Mohli bychom se vypořádat s celou řadou zničujících chorob, čelit suchu, podporovat vzdělanost – ale… Ale to by zájmem vlivných finančních kruhů a nadnárodních korporací nesměl být stav, který by šel lidově charakterizovat úslovím: „žerte se a perte se“. Nadnárodní farmaceutické skupiny netouží, abychom byli fit. Touží prodávat drahá psychofarmaka a jiné léky, z nichž vyrýžují co nejvíce. Lidské zdraví potom figuruje až na nějaké x-té koleji. Farmaceutické firmy potřebují lidi nemocné – a na lécích závislé.
Ještě křiklavější je to potom v případě zbrojních koncernů. Lidé sice mají práci – ale za jakou cenu? Zbrojní kartely potřebují války. Mír je pro ně noční můrou. Zato stav, kdy jedna rozvrácená země následuje druhou, je pro ně ideální. Dodávají pak zbraně všem stranám konfliktu a mnou si ruce, jak všichni platí. My, občané-civilisté, potom platíme nejvíce – často naší krví.
Je paradoxní, když se snažíme před těmi, kteří jsou oběťmi ozbrojenců, které jsme vyzbrojili, vypadat jako humanisté a zachránci. Vybavme si, co nám vzkázal papež František: „Pokud chceme bezpečnost, poskytněme bezpečnost; pokud chceme život, poskytněme život; pokud chceme příležitosti, poskytněme příležitosti. Metr, který používáme na ostatní, bude metrem, který čas použije na nás. Zlaté pravidlo nám také připomíná naši zodpovědnost chránit a bránit lidský život v každé fázi jeho vývoje… Být ve službě dialogu a míru tak znamená být skutečně odhodlán minimalizovat, a v dlouhodobém horizontu ukončit, ozbrojené konflikty. Zde se musíme ptát sami sebe: proč jsou prodávány smrtící zbraně těm, kteří plánují způsobit nevýslovné utrpení jednotlivcům a společnosti? Je smutné, že odpovědí jsou, jak všichni víme, jednoduše peníze: peníze zalité krví, často nevinnou krví. Tváří v tvář tomuto hanebnému a trestuhodnému tichu je naší povinností čelit tomuto problému a zastavit obchod se zbraněmi.“ Jedním z projevů systémového kolapsu je touha mocenských kruhů udržovat společnost v nevědomosti a ve stavu, kdy je s lidmi možno manipulovat. K tomuto účelu slouží dva nástroje – mainstreamová média a rozložené školství. Nejenom ze středních škol vycházejí absolventi bez základního historického povědomí. Obdobně jsou na tom i četní vysokoškoláci. Vysoké školy se na jednu stranu otevřely vyššímu počtu lidí – což se pochopitelně projevilo na kvalitě vysokoškolského vzdělání – na druhé straně pak (zvláště v případě humanitních oborů) se formují nové opory systému. Vysoké školství již dávno není cestou ke hledání a poznávání. Smysl ale pomalu ztrácí i honba za titulem jako prostředkem k lepšímu postavení na trhu práce. Kolik vysokoškoláků je nezaměstnaných -- a kolik z nich vezme vzhledem ke své kvalifikaci za vděk podřadnou prací?
Oporou systému se však nestávají toliko studenti. Pozornost je třeba upřít také k pedagogům a k akademické sféře obecně. Jakou prestiž má dnes v naší společnosti vysokoškolský profesor?
Je nešťastné, pokud je pedagog zároveň ideologem. Svým způsobem se dostává do střetu zájmů, neboť na jedné straně má být poslušný určitému výkladu světa bez ohledu na fakta – a na straně druhé by měl studenty vést k nezávislému a nezaujatému zkoumání a hledání. K pochybnostem.
Šváb není argument, aneb Uličník není profesor…
Medvědí službu diskusnímu prostředí v naší republice dělají všichni ti, kteří místo argumentů nálepkují, stigmatizují, dehonestují své názorové odpůrce a podsouvají jim kontext, který z jejich úst nikdy nevyšel. Ke zcela exemplárnímu počinu sáhl „profesor“ Putna. Tím, že pomaloval plakát s pozvánkou na akci Robejškova Institutu 2080 s názvem „Vládnutí v chaotickém světě - metodologická skica“ nápisem „ruský šváb“, ztratil na jakékoli důstojnosti (ne snad, že by ji předtím měl – stačí si vzpomenout na jeho excesy, kdy by každého, kdo nesouhlasí s mýtem o ruské agresi na Ukrajině, posuzoval jako „prokremelského agenta“). Takto se chová uličník, ne profesor. Označit někoho za „ruského švába“ totiž není polemikou. Jedná se o učebnicový příklad nálepkování toho, kdo má být zesměšněn a znevážen. Pan Putna tím současně zabíjí jakoukoli smysluplnou kritiku výroků pana Robejška – a jistě by bylo s čím polemizovat. Počmáráním pozvánky se pan Putna zařadil mezi ty, kteří dělají klukoviny – a rozhodně ne mezi ty, kteří by měli ostatním ukazovat možné cesty. Na rozdíl od pana Smetany, který tykadly upozornil na pompézní a současně falešné stranické předvolební kampaně, nemá jeho vzkaz žádný obsah. Patří do kategorie nadávek. S argumentací – natož argumentací vědeckou – ale nemá co do činění. Podobně jako twitterový příspěvek vyučujícího plzeňské katedry politologie, Přemysla Rosůlka, jenž zní: „The only place for Putin is here“ – a odkazuje na Putinovu podobiznu na toaletním papíře.
Vše je pouze naoko?
Považuji za smutné, když i ti kteří se považují za levicově orientované, hájí asociální stanoviska. Jako příklad bych uvedl J. Dolejše. Lenka Procházková, která Dolejše v senátních volbách podpořila, ho později kritizovala za postoj k sociálnímu státu s tím, že pokládá za paradoxní, že nelevicový novinář Peroutka šel před lety mnohem dál – a že určitou formu „socialismu“ považoval „za nezbytnou“. Tentýž Dolejš se zastává pana Putny, aniž by činil rozdíl mezi právem na názor a nálepkováním, které právě argumentaci vylučuje: „Pokud někdo řeší jeho občasné kontroverzní vystupování, tak každý máme právo na názor (tím spíš na sexuální orientaci). Platí, že akademické svobody mají chránit nonkonformní kritické názory před vrchnostenským zasahováním, a i když se s řadou jeho politických a občanských názorů nemohu ztotožnit, jde o to, zda jimi porušuje základní normy. Je asi něco jako liberální katolík a rád provokuje. K extrému bych ho osobně ale neřadil a není důvod, proč mu upírat právo působit na univerzitní půdě.“
Jiný adept na profesuru, J. Eichler, šířil v březnu 2011 v mainstreamovém médiu k situaci v Libyi spíše propagandu, než by se držel faktů: „Mohou tam být oběti na životech civilního obyvatelstva, ale rozhodující je to, za jakým účelem je tato operace prováděna a hlavním jejím cílem je umlčet protivzdušnou obranu libyjského státu, a tím vlastně znemožnit, aby Kaddáfí jako diktátor a tyran a dnes už také zločinec, mohl dále nasazovat letectvo proti vlastnímu obyvatelstvu… Teroristický útok už kdysi provedl, to bylo to nechvalně známé Lockerbie, pak se z toho stáhl…“ Omlouvání civilních obětí „vznešeným posláním“ války proti tyranovi se již mnohokrát ukázalo jako čiré pokrytectví. V případě Libye sklízíme plody naší dračí setby dodnes.
Pan Eichler navíc opomenul hned několik podstatných okolností. Nezmínil například, že sestřelení letu Iran Air 655 možná zapříčinilo nejen vyostření vztahů mezi USA a Islámskou republikou Írán, ale i další zločin. Jen o půl roku později se nad skotským Lockerbie po výbuchu bomby zřítil Boeing 747 americké společnosti PanAm a zahynulo 270 lidí. Tento čin byl připisován libyjskému vůdci Kaddáfímu, vše ale možná bylo trochu jinak. Mohlo jít o íránskou odvetu. Dále potom nepopsal vývoj Kaddáfího i jeho režimu. Když byl bombardován, reálnou hrozbu světu nepředstavoval – podobně jako Husajn v Iráku o několik let dříve. Neměli by právě profesoři nabádat ke kritickému myšlení – a neuchylovat se ke schematickému vidění? A to zde raději nerozebírám koncentrovaný nekritický antirusismus, jehož se dopouštějí například pánové Ženíšek či Romancov. Všichni tito ideologové by si měli pečlivě přečíst objektivní analýzu Veroniky Sušové-Salminen, která vychází z pramenů, jež podrobuje kritickému rozboru. Rusko ani jeho režim nijak neidealizuje – současně ho ovšem nedémonizuje. Jedině tak lze někoho přesvědčit. Propagandou v lidech toliko posílíme opačné stanovisko – jež bude stejně nekritické jak to naše.
Ceny naruby
Symptomem doby je, kdo je kým oceňován – a kdo zatracován. Karel Schwarzenberg převzal v německém Hamburku ocenění týdeníku Die Zeit Cenu Marion Dönhoffové za mezinárodní porozumění a usmíření. Možná se zohlednil jeho postoj k dodávkám zbraní kyjevské vládě, aby občanská válka byla ještě krvavější a mohla přerůst v konflikt s Ruskem. Témuž Schwarzenbergovi potom nevadí, když se zbraněmi posiluje například saúdskoarabský režim – hlavně, že je to papírový spojenec USA. O uznání mafiánské kosovské vlády raději nemluvě.
V květnu 2014 převzal Templetonovu cenu za výjimečný přínos pro duchovní rozměr života Tomáš Halík. Tento duchovní rozměr jsme mohli v plné šíři obsáhnout v Halíkově hodnocení Ruska: „Považuji ho za nesmírné nebezpečí. Rusko stojí před hrozbou velké ekonomické krize. A tváří v tvář této hrozbě se Putin snaží vybudit a vybičovat starý ruský nacionalismus a krmit národ vidinou obnoveného Sovětského svazu. Je to starý ruský imperialismus, který straší v jeho hlavě a zejména ve hlavách ruských oligarchů, kteří stojí za ním.“ Halík je jenom jeden z řady těch, kteří ignorují fakta – a navzdory absenci jediného důkazu, že Rusko podniklo nějakou invazi do Ukrajiny, hlásá, jakou že je hrozbou. Možná by pánové Halík, Schwarzenberg, Putna, Štětina a další jim podobní mohli šéfovi francouzské tajné služby, Ch. Gomartovi, předložit své zaručené důkazy o ruské invazi. Z úst těchto lidí potom zmínka o lidech, kteří bez důkazů hovoří o řízené invazi migrantů, vyznívá neskutečně pokrytecky. Jsou totiž ze stejného těsta. Hlavní jsou fakta, nikoli dojmy a víry.
Jsou nám představovány vzory, kterých si nemůžeme vážit, natož je následovat. Jsme tlačeni k obhajobě hodnot, které jsou znehodnoceny selektivním přístupem těch, kteří o nich mluví. Mluví, ale nedrží se jich.
Existují různé organizace naoko propagující „evropské hodnoty“ – ovšem pod slupkou tohoto nabubřelého názvu se skrývá toliko shnilá dužnina hlásající mimo jiné nepravdivý výklad dění na Ukrajině.
Jednostranná démonizace M. Zemana či V. Putina potom vede jenom k jedinému efektu. Že těm, kdo hlásají, jací jsou tito dva zrádci a nepřátelé demokracie, se neuvěří, ani budou-li tvrdit, že jedna a jedna jsou dvě. Pokud totiž v jiném případě bezostyšně vykřikují, že jedna a jedna dávají pět, pozbývají zbytky své důvěryhodnosti.
Někteří komentátoři klesli tak hluboko, že produkují pamflety – a třebaže nemají jediný důkaz, připíší Putinovi na vrub kdejakou vraždu: „Nakonec jsme se dozvěděli, že Boris Němcov sice útočil osobně na Putina, ale to přece neznamená, že ho museli hned zabít. Jestli si někdo úlevou oddechne, že jestřáb pelichá, ať si připomene, že starého psa novým kouskům nenaučíš.“
Pokud je někdo skutečným ochráncem evropských hodnot, měl by zejména vystupovat proti TTIP, proti různým fiskálním paktům, proti ponižujícím podmínkám pro některou z členských zemí Unie, jež připomínají podmínky kapitulace.
Unie nestojí před svým rozpadem proto, že by imigranti někdy v budoucnu rozvrátili její sociální systém – ale proto, že ho důsledně – v zájmu nadnárodních korporací – rozvracela sama Unie vlastně od pádu tzv. železné opony.
Bude-li se Unie rozkládat, lze čekat i rozpady některých jednotlivých států. Separatistické tendence lze pozorovat například ve Španělsku, v Británii, v Itálii, atd.
Proto bychom měli pokládat za prozřetelné, že někteří naši představitelé posilují i vztahy s Ruskem nebo Čínou – a nespoléhají se slepě toliko na spojenectví s USA a Evropskou unií.
Nelze však spoléhat na žádnou z velmocí. Velmoci sledují politiku, která nepřináší většině občanů spásu – v žádném případě ne dlouhodobě. Z toho důvodu je škoda, že k masovějšímu probuzení občanů jednotlivých zemí dosud nedošlo. Jedině hlas sjednocené většiny by totiž mohl nadnárodní koncerny a vlivné finanční kruhy v jejich snažení zastavit. Dokud tyto kruhy budou sledovat maximalizaci svého zisku za každou cenu, mír není jednoduše možný. Mír, demokracie, humanismus – to jsou všechno hodnoty, které se stávající fází kapitalismu společného jmenovatele nemají. Jde o jediné – co se musí stát, aby toto poměrně triviální sdělení většině lidí došlo – a aby se podle toho tato většina chovala.
Jaké že to hájíme hodnoty?
Není jednoduše udržitelné tvářit se, že lidská práva jsou porušována pouze na územích „osy zla“ – a že „naši spojenci jsou andělé“. Bombardovaná nemocnice Lékařů bez hranic v Kunduzu, miliony mrtvých v Iráku jen od roku 2003, rozložená Libye, zničená, zbankrotovaná a rozvrácená Ukrajina – to by nás nemělo nechávat v klidu. Ptejme se: Cui bono – a nedejme si vnutit schematické vidění světa.
Jak nám má potom kdokoli uvěřit, že našimi hodnotami není: 1) Urvi, co můžeš, 2) Mučení „nepřátel“ se vždy hodí, 3) Asociální politika, 4) Právo silnějšího, 5) Odposlechy a totální občanská nesvoboda pod hlavičkou větší bezpečnosti, 6) Redukce plurality názorů na jediný správný postoj, 7) Rasová a náboženská nesnášenlivost, 8) Ponižování bezmocných, 9) Systémová korupce a 10) Mediální manipulace a všudypřítomné pokrytectví?
Falešný symbol humanismu
Jak si můžeme cenit například A. Merkelové, vybavíme-li si její postoj k dění na Ukrajině a v Řecku? Či připomeneme-li si její stanovisko k protiruským sankcím?: „Možné zrušení sankcí je spojeno se splněním všech bodů minského balíku, na tom se nic nemění. To se zatím nestalo, a šéf německé diplomacie a spolu s ním i já jsme pro to, aby nejen Minské dohody, ale i současné sankce byly prodlouženy. Budeme ale pracovat i na tom, aby byly minské dohody realizovány."
Považovat A. Merkelovou za symbol humanismu by bylo hrubě zavádějící minimálně ze dvou důvodů. Neslavnou roli sehrála jak v případě ukrajinské občanské války a uvalení jednostranných sankcí proti Rusku – a neméně tragické role se zhostila v případě řešení „řecké krize“. „Jsme přesvědčeni, že Ukrajina má velký potenciál díky velmi dobře vzdělané pracovní síle a technologickým dovednostem. Věříme proto, že je možné posílit spolupráci," zašvitořila paní Merkelová, která tak mávla rukou nad zřetelnou fašizací ukrajinské politické scény, nad zbídačením ukrajinských občanů i nad hrátkami mocných oligarchů. Jenom jako povinnou nic neříkající vsuvku dodala, že: „Ukrajina ale musí dál reformovat ekonomiku, bojovat s korupcí a omezovat vliv oligarchů." Jaképak „dál“? Vývoj, který byl umožněn i vzhledem ke krokům kancléřky Merkelové, dovedl Ukrajinu právě k posílení vlivu oligarchů a rozbujelé korupci, možná více, než kdy před tím. Pokud tedy paní Merkelová hovoří o nějakém rozvíjení potenciálu, je to učiněné pokrytectví. Vůbec zde nejsou brány v potaz okolnosti, které předcházely anexi Krymu. Stejně tak chybí jakýkoli postih ukrajinských představitelů, kteří se místo plnění minských dohod snaží získat Západ pro válku proti Rusku. Toto jen podtrhuje komičnost a nevyváženost protiruských sankcí, kdy se zcela nepokrytě měří dvojím metrem.
A co s vlnou nezaměstnaných?
Není to ale případ jediný.
Ekonomové Thomas Piketty, Jeffrey Sachs, Heiner Flassbeck, Dani Rodrik, Simon Wren-Lewis adresovali A. Merkelové výzvu, v níž varovali před ničivými dopady (i) její politiky na osud řecké společnosti. Doslova napsali: „Historie si bude pamatovat, co tento týden uděláte.“
Na to, co se v létě 2015 odehrálo, bychom zapomínat neměli. Referendum k takzvanému záchrannému programu 2015 vyznělo zcela jasně: Účast byla velmi vysoká (přes 60 % oprávněných voličů) a většina těchto voličů (opět více než 60 %) vyjádřila s navrhovanými podmínkami nesouhlas. Evropská unie s paní Merkelovou v čele dotlačila řecké představitele ke kapitulaci – a zradě svých voličů. Ze zřetelného občanského NE se udělalo „evropské ANO“ – čímž byla práva řeckých občanů pošlapána a demokracie byla devalvována. Těžko se to potom odvolává na nějaké „společné evropské hodnoty“.
Osobně tento krok vnímám jako řecké Pražské jaro, respektive jako řecký 21. srpen. Místo toho, aby Unie nástroje přímé demokracie podporovala a využívala – již kvůli posílení své stability – rozhodla se je vyřadit z provozu. V létě 2015 zazněl vzkaz pro všechny občany Evropské unie – vzkaz ponižující a tragický: Na vašem hlase nám nezáleží.
Copak tu není nikdo, koho trápí osud davů mladých lidí (nejen) v Řecku či Španělsku, kteří jsou bez práce a ve svých zemích nemají naději na uplatnění? Dají se tito lidé do pohybu? Jaká je jejich budoucnost?
To, že byla řecká přímá demokracie hrubě pošlapána, znamená pro Unii další z pomyslných zatlučených hřebíčků do její rakve. Jestli má totiž tato organizace přežít – a jsem přesvědčen, že základem pro mírovou a sociálně stabilní Evropu je sjednocení jejích jednotlivých států zásadní – měla by jak v politice tak v ekonomice k modelům přímé demokracie sáhnout. Základem jejího sjednocení nemohou být nadnárodní korporace a jejich zájmy. Takový základ má písečné nohy – a zmíněný písek se velmi rychle sype. Jejím základem musí být platforma občanská, jejíž rozhodovací práva budou dostatečně silná. To ovšem znamená nutnou změnu v systémech vzdělávacím, v ekonomickém a politickém rozhodování a v oblasti médií.
České Hnutí za Přímou Demokracii na některé zásadní společenské rozpory neustále poukazuje – a klade důraz právě na aplikaci nástrojů přímé a polopřímé demokracie.
Bez Vás to nepůjde…
Je nesmírně obtížné a frustrující neustále vybízet k míru, když vidíte, jak se - v parafrázi na pohádku Tři veteráni – lijí z písmen kule. Svět se nestal bezpečnějším. Naopak – připomíná tlakový hrnec, který je ve stavu před výbuchem. Libye a Irák se utápějí v troskách a krvi. Ze Sýrie se stává mezinárodní bojiště, kde olej do ohně budou přilévat akce USA, Ruska, Británie, Francie, Německa, ale i Turecka, Izraele nebo Číny. Volby v USA se v podstatě smrskávají na jediné – jak moc velký jestřáb se dostane k moci – a jak mnoho mrtvých padne ve válkách jím vyvolaných.
Občané všech zemí by si měli uvědomit, že nemohou spoléhat na představitele jakékoli velmoci. Putin najde klidně společnou řeč s Trumpem, pokud tato spolupráce zajistí něco na způsob nového koncertu mocností. Heslo „rozděl a panuj“ ovšem rozhodně není lékem na stávající mezinárodněpolitickou křeč, která se stává křečí smrtelnou. Dokud bude kdokoli chtít druhé ovládat a okupovat, bude pouze rozdmýchávat nenávist a touhu po odvetě. Raději ani nebudu zmiňovat možnost, že by se prezidentem USA stal Jeb Bush, jenž se netají silnou protiruskou rétorikou.
Co vlastně sledujeme v Sýrii? Deklarovanými spojenci se tam stali ti, kteří sledují zcela protichůdné cíle. Není možné tolerovat ekonomickou podporu těch, proti nimž má být bojováno. Syrští občané bezmocně pozorují, jak čím dál více zahraničních stran vstupuje do jejich země – a jim zbývá čím dál méně důvodů, proč tu kterou stranu podpořit. Toto není boj za jejich svobodu a za jejich sociální práva. Toto je ryze imperiální boj – a nadnárodní korporace již chřestí prasátkem.
Chybí mi občanská angažovanost v boji za mír – a to zdaleka ne pouze u nás. Uvědomme si jedno. Zatímco se obáváme, aby nás někdo neodstřelil či nepodřízl, kousek od nás jsou lidé jako my nemilosrdně vražděni – a to mnohdy bestiálními způsoby. Tyto lidi zabíjejí mimo jiné také zbraně, které se vyrábějí v našich zemích. Za našeho mlčení vraždí naše drony civilisty. Bomby dopadají na školy a nemocnice. Zástupy lidí jako my se ocitají v katastrofálních hygienických podmínkách – bez vody či elektřiny. Nějaké vzdělání či nějakou kulturu tito lidé nemají na programu. Jde o uhájení holého života.
Někdy je slyšet názor, že arabské státy musí trpět za své představitele, které si volí. Koho si však do svého čela volíme my? Bushe, Blairy, Hollandy… Je třeba, abychom hlasitě a ve velkém počtu dávali najevo, s jakou politikou nesouhlasíme. Že se nechceme podílet na vedení válek, které nejsou našimi válkami a neslouží našim zájmům.
V roce 2003 byl bezprecedentně napaden Irák – a protesty v mnohých evropských zemích byly zanedbatelné či nedostatečné. Bombardovala se Libye – a opět se vlna odporu na břehy válkychtivých kruhů nehnala. To samé v případě Ukrajiny, Palestiny, Jemenu či Sýrie. O konfliktech v africkém kontinentu, kde Evropa i USA pomáhají všemu možnému, jenom ne trvalému míru, ani nemluvě. Mlčení je někdy osudné. Jsou momenty, kdy by se mlčet nemělo. Protože jiní zase budou mlčet, až se něco podobného bude dít nám.
Zkusme si aspoň na chvilku vzpomenout i na ty, kteří nalezli smrt při pokusu o záchranu či cestě za lepším životem. Počet uprchlíků utopených ve Středozemním moři v roce 2015 je nejvyšší v historii. Dosahuje čísla 2500 a vytváří z hranice mezi Severní Afrikou a Evropou jednu z nejnebezpečnějších hranic na světě. Jen utopených dětí jsou za tento rok desítky až stovky. Budou někteří politici pohnáni, aby se za jejich smrt zodpovídali? Jak jsme bojovali proti pašeráctví a zneužívání podmínek lidí, kterých kvůli západní politice přibývá?
Jestli existuje teoretický účinný způsob boje proti terorismu, tkví v hájení hodnot, které mohou oslovit kohokoli. Ukažte druhému, že jste jeho nepřítel – a nepřítele získáte. Podejte mu pomocnou ruku – a máte velkou šanci, že se chytnete té jeho, až ji sami budete potřebovat.
Řinčení zbraní a bubnování do války nebezpečně sílí. Chaos na mezinárodní scéně nabývá rozměrů nezvladatelných – a strach z toho, co začíná být nevyhnutelné, roste. Jak v tuto dobu chybí lidé jako J. Lennon. Jeho „Give Peace a Chance“ je heslem nadčasovým. Bohužel celosvětově (toliko v různých formách své existence) vládne systém, který míru šanci dát nemíní.
NE válce…
Na tomto místě bych nyní rád poděkoval všem svým čtenářům. Děkuji Vám, že jste mé texty četli, že jste se nad nimi zamýšleli a možná si z nich i něco málo vzali. Sám nyní přemýšlím, co a jak ještě mohu sdělit. Na webu Disidenti.org bych rád navázal na své články zabývající se naší pseudoalternativní scénou, která v mnoha ohledech znemožnila a nadále znemožňuje vytvoření smysluplné protisystémové alternativy (Více třeba ZDE či ZDE či ZDE).
Například A. B. Bartoš, který lidem nabízí toliko utopii zlatého standardu (Proč se jedná o utopii, rozvíjí např. V. Bláha) jako řešení systémových ekonomických problémů (jinak by v sociální oblasti škrtal stejně jako Klaus či Kalousek), šíří vysloveně nesnášenlivé a rasistické výroky. Doslova říká: „Neříkejte mi, že máte rád černochy? Černí se chovají jako zvěř..." To je jednoduše něco tak sprostého a z podstaty věci rasistického, že se divím, že tohle může tomuto fašistovi - ano, tady to není nálepka, ale konstatování faktu - projít. V Plzni ho ještě na jeho demonstraci chránila policie. Zatímco jsem poznal řadu lidí tmavé pleti, jichž si vyloženě vážím, Bartoš je pro mě někdo, kým lze toliko pohrdat, protože paušalizuje, nálepkuje a vybízí k nesnášenlivosti. Odkaz na tzv. „protokoly sionských mudrců“ snad ani není třeba komentovat. Takoví jako Bartoš, napomáhají válečnému bubnování stejně jako K. Schwarzenberg či M. Putna, kteří by zase nejraději hnali všechny Rusy.
Co je dobré si v těchto dnech uvědomit, je fakt, že sám člověk nezmůže nic. Jako atomizované a izolované jednotky jsme odepsaní. Nejsme schopni hájit své zájmy, protože ani nejsme v stavu tyto zájmy definovat. Proto velice snadno ztrácíme práva, která naši předkové velice těžce vybojovávali za cenu osudových ztrát. Jsme nejednotní, rozhádaní, manipulovatelní. Dokud tento stav přetrvává, není žádná alternativa na obzoru.
Nechceme-li být nadále atomizovaní a izolování, musíme v první řadě překonat protiargumentační etiketizaci a vzájemný despekt.
Měli bychom si vážit jak těch, kteří člověku v nouzi poskytnou jídlo, pití, nocleh a nezbytné informace, co dál, tak těch, kteří varují před počínáním naivním a nezodpovědným, které se v důsledku vymstí všem. Společně bychom měli zkoušet hledat účinné nástroje, jak terorismus eliminovat na minimum – pokud ho nelze zcela vymýtit. Bombardování ani okupace tímto řešením není. Stejně jako jím není nekonečné zbrojení.
Toto vše má jediný háček. Čas pokročil – a dávno již není pověstných za pět minut dvanáct. První z kostek domina pomalu dopadá na svého souseda – a není těžké se domýšlet, jakým dílkem tento proces skončí.
Chtělo by to občanskou vlnu tsunami, která vyjádří své jasné NE válce – a ANO míru. Bohužel podobné vlny vznikají až tehdy, kdy Múzy mlčí a války pějí svůj žalm.
Rozjímejme…
V tomto kontextu Vám všem chci popřát sváteční dny plné klidu, vzájemnosti a přemýšlení, jaké hodnoty jsme ochotni bránit a jakým způsobem. Možná je už na podobné úvahy pozdě – vánoční čas ovšem chápu i jako období naděje. Bez naděje nelze bojovat – nebylo by totiž za co. Mír, sociální práva všech lidí, solidarita, ochrana životního prostředí, absence vykořisťování či otročení: To jsou hodnoty, které si podle mě ochranu zaslouží. Již proto, že nějaký geografický přídomek je v jejich případě bezpředmětný.
Ještě jednou Vám všem přeji sváteční dny, které nebudou prodchnuty konzumem, ale ponesou se v duchu rozjímání, pokory a hledání. Své přání shrnu do následující básně:
Předvánoční ohlédnutí
Kdo se jen zamyslí
v tom čase adventu
kdo proč je zakyslý
kdo proč je bez centu?
Pro jedny hostina
jinému zakručí
v břiše
a proklíná
děťátko v náručí
Někoho poníží
už jak s ním zametou
plno slov o kříži
Tečka je za větou
Opět se neváží
lidí i odvětví
Lidskost prý překáží
odpadá od větví
Namísto metálů
obdrží kopance
V jesličkách bez králů
Čti stránku
po stránce
Naděje zrozená
každou tmu prosvětlí
Promluvil dlouze k nám
my však vše popletli
Bližního nevidí
kdejaký kazatel
Bůh není bez lidí
Med by nám mazat chtěl
Nějak se nenosí
slib, ani Hyppokrat
Nosí se obnosy
Ty léčí
akorát
Co tedy popřeji?
Nad čím se zamýšlím?
Snad čím se ohřeji?
A co kdo dá mi k šlím?
Mé vnitřní pochody
jsou ale jinačí
Popřát dost pohody
nějak mi nestačí
Zdraví je omega
a alfa zároveň
Snít mohu o mega
věcech
jsou na roveň
V hlavě si srovnávám
své přání na míru
své přání
zrovna vám
trval bych na míru
Přidal bych přípitek
život je o vztazích
bez nich jde do kytek
láska vás provází
Láska a naděje
dvě ženy zásadní
přebrodí závěje
a je v nich
krása dní
Přeji vám oporu
která se nesype
barevnost názorů
slunné dny bez chřipek
Přeji vám poznání
co že je klenotem
to vás pak ochrání
na cestě životem…
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: PV
