Z pohledu tisku začal měsíc nevině, článkem o nejdelším, nejlepší, super a tak dále autobusu, který zrovna vyrazil na trasu z pražského letiště.
Stačilo jen 15 dní a už se můžete dočíst, že autobus je super, jenom nejezdí, netopí a má takové drobné nedostatky, kvůli kterým byl z provozu stažen.
Je dobré vnímat délku článků, jen tak pro zajímavost.
A což takhle dívat se, jak se pálí výrobky, které se nikdy nedostaly na pulty, stejně jako například 82% světové sklizně se nedostane ani do jejich blízkosti, natož ke spotřebitelům. Můžeme být hrdí, ničíme svět a ještě se přitom natáčíme.
Je to podobné, jako hrdinské spalování slonoviny.
Vytváříme tak trh, pro její vyšší cenu, a ještě větší vraždění již tak téměř vyhynulých zvířat.
Tomu se říká ochrana státu, ochrana investic.
No není to krásné.
Co na tom, že možná ty gumičky vznikly ve stejné továrně jako originál. Co na tom, že jsou ze stejného materiálu. Co na tom, že procházely stejnýma rukama pracujících dětí, dělnic a dělníků na výrobních linkách pro štěstí.
Kdo nebyl v Čínské továrně, ať jde do těch českých či do skladů, I tam uvidí samé usměvavé tváře, jaké známe z náborových letáků a kampaní v televizi. Protože práce šlechtí, jak by řekli Bob a Bobek, či dává svobodu, jak by řekl někdo úplně jiný.
Nebude to dlouho trvat, než se české výrobní závody přeorientují na čínský styl výroby, některé už jsou blízko. Stačí dělat od nevidím do nevidím, za mzdu, za niž téměř nevyžiji, ale mohu zůstat po pracovní době a ze zbytků dělat do začátku další směny a to, co vyrobím, si smím odnést a prodat jako kompenzaci platu.
Ne že by to tak už někde v Čechách neprobíhalo, stačí jít do mrazírny poblíž Plzně a místo platu dostanete pět kilo masa a papír, kde o tom nestojí ani slovo, ale skví se částka, podobná platu majitele. Pochybení, zjištěné úřadem práce, zamete se pod koberec při dobré kávičce a rozsudek soudu, trvajícího tři roky, bere se jako vtip stejně jako následná exekuce.
Ale business jede a s ním i soudruzi, dostávající se do vedení tuzemských firem, podporování předvojem, dříve zvaným kolaboranti.
A je možné, že když se zadaří, zbyde i na rohlík.
Třeba těm, kterých v tuzemsku přibývá rychlostí mnohem větší, než si dovolí připouštět politici a neziskové organizace. V Čechách jsou chudí lidé. Přečtete-li článek celý, zjistíte, že dle oficiálních čísel balancuje na hraně chudoby v desetimilionovém česku téměř 1,2 milionu lidí, to je (pro politiky) více než každý desátý občan státu, ve kterém do role ministra financí usedl člověk, jenž první den v úřadu sám sebe nazval nejchudším z Čechů.
Přemýšlím, jestli skutečnost, že sám je miliardářem v zemi, kde desetina voličů a obyvatel oficiálně nemá na to, aby se každý den najedla, už tenkrát nenaznačovala, že ho vůbec nezajímají.
Není však sám, zdaleka sám. Prohlášení pana Špidly, že ostatní politici se mají a dělají to pro peníze, je dalším ukázkou ztráty reality, překročením prahu úřadu, do něhož nevstupuje politik jako prosebník, ale pán.
P.S. osobně si myslím, že prezentované číslo je silně podhodnoceno a jeho vztah k realitě je asi podobný, jako schopnost ministra Ťoka realizovat své politické sliby, či nedej bože řídit, nebo dokonce kontrolovat práce, za které jeho ministerstvo utrácí miliardy.
Důvodem, proč si to myslím, je skutečnost, že mnoho lidí se za svou chudobu stydí a nepřiznají ji. Tito lidé raději nejí více dní v týdnu, než aby si stoupli do fronty a s nataženou rukou, čekali, že jim bude shůry dáno. Oni totiž vědí, že ono shůry vždy znamená odspoda.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
