Senátní volby nepřinesly žádné velké překvapení, žádný zvrat, nové velké téma do české politiky... Přinejmenším to platí pokud srovnáváme konečné výsledky s výsledky prvního kola. Lze jistě dlouze rozvíjet úvahy na téma neúspěchu ministrů Chládka a Prachaře, či místopředsedkyně Senátu a ČSSD Gajdůškové, či o tom, zda ANO uspělo či nikoli, nebo zda bude vládní koalice posílena a podobně. Ale velká politická témata to nejsou.
Zajímavá tak zůstávají – pochopitelně pro velmi omezený okruh lidí, kteří vůbec na Senát pomyslí – spíše tradiční témata spjatá se smyslem Senátu. Nechci tady rozvíjet diskusi, která se opakovaně vrací a není uspokojivě vyřešena – zda je či není Senát zbytečný a zda by nebylo lepší ho zrušit, či nějak výrazně proměnit. Chci jen spíš neorganicky přidat trochu inspirací z právě skončených doplňovacích voleb.
Součástí senátních kampaní i obhajoby smyslu Senátu obecně bývá teze, že senátory jsou skutečné osobnosti. Co to ale znamená není tak samozřejmé. Letos se do Senátu dostaly takové osobnosti jako zakladatelka a ředitelka nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová, bývalý rektor UK Václav Hampl, právník a bojovník proti korupci Václav Láska. Nebo král českého a moravského hazardu v Monaku žijící Ivo Valenta či legenda socialistického podnikání František Čuba. Pestrá struktura osobností v Senátu už ostatně byla. Od Tomia Okamury, přes Jiřího Čunka po Evu Sykovou či Elišku Wagnerovou.
Mají takové osobnosti něco společného? Kromě toho, že jsou oblíbené či známé díky svým kvalitám velmi rozmanitého původu, a vítězí tak v určitém volebním obvodu? A co když bude zpestřování Senátu v důsledku nespokojenosti voličů s klasickými politickými stranami pokračovat? Bude mít takové těleso vůbec šanci na něčem se shodnout? Na něčem koncepčně pracovat? Je žádoucí a efektivní mít sbor zastupitelů složený ze solitérů?
A vezmeme-li to z druhé strany: K čemu je Senát takovým lidem, jako jsou Hampl, Syková nebo Baudyšová? Nezdržuje je od důležitější práce? Není nesmyslné, aby vysedávali v nějaké nikoli úplně důležité instituci, byť třeba se sebelepšími úmysly, že chtějí něco vylepšit na současném stavu české politiky? Nezaměňujeme úctyhodný poradní sbor a politickou instituci?
Jenže, proti Senátu, jako druhý extrém stojí sněmovna, která je oprávněně kritizována zato, že je to doména politických stran a politikaření, politických obchodů, discipliny a minima svobodných rozhodnutí a síly nezávislých osobností. Tady jakoby se naopak s politickou institucí směšovaly sekretariáty politických stran. Které se neobtěžují nasloucháním úctyhodným poradním sborům.
Má to nějaký smysl, že volíme komory parlamentu tak rozdílným způsobem? Má to smysl i za situace, kdy Senát nemá dostatečné pravomoci na to, aby v běžném politickém provozu byl sněmovně rovnocenným partnerem? Není to jen nějaké alibi, že kromě politických stran jsme schopni si vybrat i skutečné osobnosti? A víme, co chceme?
Chceme v politice nezávislé osobnosti, nová hnutí nebo klasické strany? Víme to dlouhodobě nebo se spíš rozhodujeme podle momentálních výkyvů na politické scéně? Jsou Senát a politická scéna obecně odrazem postupující atomizace společnosti a tedy i postupující neexistence sjednocujících velkých politických témat? A je to výraz postupující individuální svobody nebo ideální pole pro manipulaci a bezradnost?
Snad takovými a podobnými tématy má smysl se zabývat v souvislosti se senátními volbami. Zda „zelení“ postaví svůj vlastní senátní klub, či zda bude kariéra Aleny Gajdůškové ohrožena, je zcela nevýznamné...
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
