Milan Knížák: Touha po řádu ve světě výjimek

Velkým problémem současnosti je, že pod pláštíkem humanity se nebráníme růstu minoritních jevů, které tak přerůstají do obludnosti. Lidé se zaklínají pojmy, jako jsou civilizace, humanita a z toho vyplývající genderové eskapády i zcela nekorektní politická korektnost. Vše je zastřešené bezbřehou a vlastně nepředstavitelnou svobodou, která je volně k dispozici. Permanentní technická revoluce skokově předběhla vývoj našich dušiček a my, ve snaze vyrovnat se jejímu tempu, prudce degenerujeme.

Nezasloužený nárůst ega

Základ naší euroamerické civilizaci dala bible. Starý zákon je návodem, jak dodržovat hygienické předpisy a mravní principy tehdejší společnosti. Nový zákon je báje. Je jedno, zda Kristus žil, nebo byl vymyšlen. Symboly, které z příběhu jeho života vyplývají, jsou základem moderního humanitního myšlení. Principy těchto symbolů založily moderní civilizaci. Přestali jsme žít v bázni Boží, tedy v úctě k něčemu, co nás přesahuje.

Současná doba se také vyznačuje nezaslouženým nárůstem ega. Přes rozšířené školství, bezbřehou komunikaci a vysokou životní úroveň se zdá, že procento vzdělanosti spíše klesá, nebo přesněji, ztrácí na významu. Hra na svobodu posiluje růst ega.

Povrchní média, zdegenerovaný politický život, gladiátorský sport, zmatené školství, a dokonce i kultura a umění sklouzly do plytké populárnosti. Školy zapomněly, že mají šířit vzdělanost a utilitárně zaměřeny vychovávají jen obsluhovatele stále komplikovanějších strojů. Krásné a bohaté „zbytečné" vědomosti, které šlechtily ducha, ze škol vymizely. Na uměleckých školách se mimo posilování ega neučí nic jiného. Umělci působící na těchto školách jsou v drtivé většině bez kultury ducha, a dokonce i bez profesních návyků.

Demokracie je klišé

Nejvíc jsou oceňováni ti, kteří přinášejí lidem zábavu. Mnohamilionové platy puberťáků pinkajících míček z jedné strany na druhou či honících se za větším míčem po hřišti, jsou výstižnými příklady. Závažné věci jako by ztratily svou závažnost. Navíc naše nestrukturovaná společnost ani nedovede určit stupeň závažnosti. Objevuje se čím dál víc klišovitosti a beztvarosti. Téměř nic už není konstantní, a to ani v rámci našich časově limitovaných životů.

Stoka internetového dorozumívání zbavuje lidi studu a citlivosti. Život ve fiktivním prostoru, kdy se můžeme „spřátelit" s lidmi z nejodlehlejších míst zeměkoule, nás odnaučuje navazovat přímé a přátelské styky ve svém okolí, kde alespoň víme, s kým se stýkáme, což na internetu není jisté.

Nevím, jak dospět k systému rozdělování svobody. To asi není lidem dáno. Demokracie, ke které se tzv. civilizovaný svět hlásí, je klišé, které by mohlo fungovat jen za speciálních okolností ve speciální společnosti s optimalizovaným stupněm obecného společenského vědomí. Ale to je utopie.

Nastupují ambiciózní, povrchní a nevzdělaní kariéristé

Nejstabilnější společnost je taková, která potřebuje co nejméně zákonů a nařízení. Funguje „samospádem" opřená o vypěstované zvyklosti, návyky, nepsané, ale důsledně dodržované normy. To všechno jsme však zpřetrhali, zašlapali, opustili a pokračujeme v této devastaci dál se stále větší vehemencí. V takovém světě znamená svoboda velké nebezpečí.

Do všeho vniká duch plebejství. Zkušení odborníci a lidé se samostatnými názory jsou vyštváváni a nastupují ambiciózní, povrchní a často velmi nevzdělaní kariéristé. Když říkám nevzdělaní, nemám na mysli školní vzdělání, poněvadž i to deklinuje. Západní civilizace se dostala do stavu, kdy si neví rady sama se sebou. Vyhýbá se obtížnosti, přímé zkušenosti a vzdělání zaměňuje za povrchní informovanost.

Vycházím z oblasti umění, kde dlouho platily tradiční hodnoty. Drzé DADA zůstalo jen v salónech, výtvarné revoluce nepřesáhly prahy avantgardních galerií, divadla hrála především tradiční repertoár a o výjimkách se dlouze mluvilo. Po druhé světové válce se vše změnilo. Nebylo to samozřejmě hned, padesátá léta padla především na regeneraci a v šedesátých, po završení avantgardních snah vybujelých v první polovině století, nastupují postmoderní pochyby, které zrelativizovaly systém hodnot. Moderna vnímala své postoje jako závazky, postmoderna je chápe jen jako možnost, jako gesto, za kterým nestojí důslednost slibu.

Byrokracie se stává vůdčím mechanismem společnosti

Postmoderní společnost ztratila pevné struktury, subjektivizovala žebříčky hodnot, vymazala přirozené vztahy založené na přímém poznání a učinila budoucnost nejasnou a hlavně nepředvídatelnou. Postdemokracie nabízí jen zdání svobody, nikoliv svobodu skutečnou, a to vede k totalitním řešením, která jsou imperativní i když vkusně zakrytá pláštíkem dobrovolnosti.

Nová totalita nás nutí přijímat ztrátu svobody pro „naše vlastní dobro". Přestáváme vědět, jak svět vypadá, vnímáme ho téměř výhradně skrze nějaká média. Rozvoj informačních a komunikačních technologií se zdá být tou největší revolucí, která se v moderní době udála. Sociální revoluce v podstatě jen přesouvaly moc z jedné strany na druhou. Počítače propojily a zároveň zatomizovaly celý svět.

Demokratické zřízení, které je jen méně rigidní formou diktatury proletariátu, je založeno na byrokracii, poněvadž všechny hodnoty, které demokratický stát vyžaduje, musí být potvrzeny, doloženy, evidovány. Byrokracie, často maskovaná touhou po transparentnosti a otevřenosti, se stává vůdčím mechanismem společnosti. Dusí veškerou iniciativu, veškerou možnost změny, a navíc je velmi nákladná. Společnosti se zalykají neustálým dokazováním bezúhonnosti.

Plebejskost se považuje za ctnost

Svět se přes touhy po homogenní rovnostářské společnosti polarizuje. Zdá se, že lidská společnost ztratila pud sebezáchovy. Přestala pečovat o genofond, hraje si na humanitu a unifikuje myšlení divokým rozvojem komunikačních technologií i zmateným systémem školské výuky. Vytratila se elitnost ducha, elitnost myšlení. Být plebejský se považuje za samozřejmost, někdy dokonce za ctnost. Současný svět je ovlivněný socialistickými revolucemi dvacátého století i dnes vznikající vlnou neomarxismu a zpřetrháním vazeb s tradicí, která se stává jen kuriozitou, něčím jako turistickou destinací. Minulost nám slouží jen jako muzeum, jako zoologická zahrada. A v tomto stavu bez stupnice hodnot a bez vzájemné úcty hledáme instantní idoly.

Lidé se, bohužel, rádi vzdávají velké části své svobody. Její teritorium je totiž nebezpečné a svoboda sama je namáhavá. Jsou líní převzít zodpovědnost za vlastní život pro bláhovou vidinu blahobytu a pocit bezpečí, které jim však nemůžeš zaručit nikdo.

Společnost ztratila svou strukturu, vše se promíchalo. Ještě v mém dětství bylo na první pohled zřejmé, kdo je babička, matka, kdo dítě. Rok, měsíc, týden i den byly rozparcelovány do předem známých úseků, které byly samozřejmě respektovány. V takovém světě působila každá výjimka jako oživení. Dnes se ve světě výjimek vynořuje touha po řádu, ale nikdo neví, jak má takový řád vypadat.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.