Mirko Raduševič: Čtvrtstoletí novodobé české pravice. S kmotry za zády

Proč byl nespokojený? Hledat odpověď lze v pokračování jeho projevu: „Každý by měl přemýšlet nad tím, jak může sám přispět k tomu, abychom žili v demokratické a svobodné zemi.“ Znamená to, že jsme se po roce 1989 ocitli v nedemokratické a nesvobodné zemi?

Proces po roce 1989 je dostatečně známý a popsaný jako rychlé vygenerování ekonomické transformace s belháním se občanské společnosti za hospodářskou transformací. Rychleji se vzpamatovala scéna politické strany, a to právě pravicové - ODS. K tomu Přemysl Sobotka poznamenává: „Rychle se ukázalo, že Občanské fórum je velmi nesourodé. Zahrnovalo v sobě prakticky všechny politické proudy, od levice po pravici. A tak jeho rozpad byl jen otázkou času. Vznikly z něho dvě relevantní strany, neboť bylo jasné, že obnova parlamentní demokracie bude vyžadovat silný stranický systém. Občanské hnutí, které si z OF odneslo nesourodost a také váhavost, zda být stranou nebo hnutím. A Občanská demokratická strana s pravicovým programem.“ Dodejme, že v té době vznikal rovněž třetí politický subjekt Občanská demokratická aliance – ODA.

Z historie

Pro dokreslení situace: V červnu 1990 proběhly volby do Sněmovny lidu Federálního shromáždění, volby do Sněmovny národů Federálního shromáždění i volby do České národní rady. Občanské fórum v nich získalo okolo poloviny hlasů a dočasně se stalo dominantní silou české politiky. Další strany byly představovány Komunistickou stranou Československa, Hnutím za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko a Československou stranou lidovou.

V roce 1992 se začíná profilovat levice a do voleb červnových voleb se hlásí jednak Levý blok ( Komunistická strana Čech a Moravy a Demokratická levice ČSFR, který zaniká v roce 1994 a nově vzniklá Československá sociální demokracie – 24. a 25.března 1990 se koná tzv. obnovovací sjezd ( ve volbách 1992 získává pouze 16 mandátů). Jsou zde v té době pochopitelně další strany. Zmínka tohoto druhu je právě proto, neboť v polovině devadesátých let se u nás profiluje na pravici ODS a levici ČSSD (volby 1996 ODS – 68 mandátů a ČSSD – 61 mandátů). O této mocenské paritě lze mluvit až do roku 2010, kdy výrazně vstupuje na scénu další, a to pravicový subjekt TOP 09 ( ČSSD – 56 mandátů, ODS – 53 mandátů a TOP09 – 41 mandátů).

Nově ustavující strany vznikaly na zelené louce a tvořený stranický systém se v prvé řadě snažil co nejvíce negativně vymezovat vůči totalitní minulosti. Zatím omezený počet stran, navíc jejich nezakořeněnost do společnosti - to vše dohromady napomáhalo, že se dařilo pronikat byznysovým strukturám pronikat do struktur stranických. Od této doby se mluví o nejen o privatizaci v ekonomickém smyslu, ale také o privatizaci stran. Tato privatizace, někdy politology nazývána kolonizace stran, je spojena až s podvodným nákupem nájemných členů strany. Popisovaná historie je nedílně spojena s ODS, o které je nyní především řeč. Pro spravedlnost je třeba férově přiznat, že procesu politické privatizace se nevyhnuly ani další strany zejména ČSSD. Zde můžeme hledat důvody dnešní nejasnosti volby pro běžné občany mezi pravicí a levicí. Jde situaci, kdy se formálně titulující levicová strana chová pravicově, což nese sebou veškeré své důsledky do celého systému společnosti. Opiát neoliberální politiky a jeho dávkování, kdy cokoliv jiného bylo označováno za návrat k bývalému režimu, zafungoval na výbornou. Není divu, že se společnost chovala jako pod vlivem silně omamné látky, kdy pomalu vše je dovoleno, mravnost – etika a především spravedlnost šly stranou. Poznamenejme mnohokrát samotnými ekonomy citovanou frázi do jejich guru Paula Samuelsona: „Doba přichází s novým ďábelským frankensteinovským finančním inženýrstvím, schopného zaslepit oči a mysl každého.“ Dochází k totálnímu ochromení protínající společnost a média jen papouškují dané.

Co je tím myšleno a jaký je výsledek: Vzniká známý pojem kmotr a místní boss. Jsme svědky toho, že dříve bývalí členové KSČ, STB a na druhé straně veksláci, mistři podivných obchodů, kouzel a šikovností opět jsou na scéně a pod jinou značkou a barvou. Rudá se vyměnila za modrou, a to nejen na logu stran, vlajkách, ale i noviny se přebarvily. Lidé jsou zmatení tím, co se děje a vyjadřují svoji nelibost. Na to musejí již reagovat politici a sami to nazývají „šedou eminencí“. S přelíváním barev se také šedá zóna politiky a ekonomiky známá z bývalého režimu převlékla do nového kabátu. Příklad: Petr Nečas jako předseda ODS a premiér na 21.kongresu ODS hořekuje: „Musím říci, že jedním z… absolutních předpokladů je, že musíme omezit vliv tzv. šedých eminencí.“ Tato reakce však není ve smyslu vyjít vstříc požadavku občanů, ale je reakcí na vznik nových stran, které stará garda politiků nazývá populistické, kde jejich lídři cítí možnost jakéhosi dalšího kola možnosti dostat se k moci a výměně kádrů ve vysoké i regionální politice, a to pochopitelně se všemi veškerými ekonomickými možnostmi.

Slova zakladatele

Dnes je doba, kdy každému je jasné čím naše dvě hlavní strany prošly. ODS má vzhledem k výročí příležitost se ohlédnout a vše vysvětlit. Pochopitelně, že veřejnost čeká na načrtnutí budoucnosti této strany a další směřování její politiky.

S politikou ODS se rozešel a nesouhlasí ani s dnešním jejím směřováním zakladatel této strany Václav Klaus. K výročí ODS uspořádal pod hlavičkou svého institutu konferenci, neboť pravděpodobně cítil určitou povinnost se právě v tento okamžik vyjádřit. K minulosti strany, jejímu vzniku Václav Klaus s jistou dávkou hrdosti uvedl, že definováním „liberalismu v ekonomické oblasti a konzervativním v názoru na tradiční hodnoty uspořádání lidských životů“ a zároveň být stranou občanskou se podle jejího zakladatele vytvořil „jistý unikát i v celé kontinentální Evropě. Takto čistě a jednoznačně ideově definované politické strany u nás od roku 1918 vytvářela pouze levice.“ Nebudeme s Václavem Klausem polemizovat o úloze Jaroslava Preisse a ještě liberálnější politiky Aloise Rašína po roce 1918, kdy se jednalo o připravení politických a ekonomických poměrů První republiky (viz Jar. Preiss: O hospodářských a sociálních úkolech české politiky). Dále Václav Klaus mluví o tehdejší snaze „založit stranu postavenou na myšlence občanských svobod a maximálně svobodného trhu jako výchozí orientace“ a s tím spojené myšlence „o občanství a občanských právech a ne o lidských právech.“ K tomu dodává, že „ve velkém předstihu jsme tušili, jaké nebezpečí je v ideologii, na ně nabalené a skryto. Politicky navýsost korektně uchopený humanrightismus se v poslední době přeměnil ve významný nástroj nikoli prosazování, ale potlačování občanských svobod.“ Co se týče demokratismu, uvádí svoji obavu o stav demokracie, když říká: „ Věděli jsme, že boj o demokracii, o demokracii bez přívlastků a elitářských výsad, bude pokračovat i po pádu totalitního režimu – a nemýlili jsme se. Dnes je demokracie v Evropě nejen ohrožena. Je už opět výrazně potlačena.“ Zde naráží opět na „mediální a intelektuální mainstream Evropy (a celého Západu) se po většinu 20. století i přes odstrašující příklad komunismu ubíral cestou, která preferuje nadvládu vyvolených elit nad vládou ve svobodných volbách zvolených většin. Která nechce parlamentní demokracii.“

Tato pozice zakladatele ODS je dnes jasná z mnoha jeho vystoupení, jako je jasná také jeho kritika současné ODS: „V průběhu minulé dekády se ODS vydala cestou onoho pověstného širokého rozkročení (kterého se v 90. letech ještě vyvarovala) a začala stále více mířit do imaginárního politického středu. Svými názory i formou své politiky.“

Nutný komentář

Slova jsou jedna věc a s názory lze mnohdy souhlasit, ale s poukázáním na úvodní část je nutné konstatovat, že jde pouze o slova. Pro občany je důležitý výsledek, kam politika ODS a její důsledky vedly společnost. Je pravdou, že po odchodu Václava Klause se politika ODS stává ještě více klientelistickou, což ji vede ke krachu ve volbách. Zůstává ale stále otázka pro další analýzy, do jaké míry byly tomuto stavu položeny základy již dříve, přestože a je známo, že Václav Klaus se kupeckých praktik sám osobně neúčastnil. Bylo to a jen pouze v odmítnutí a přijímání určitého ekonomického konceptu? Na druhé straně je zde existence neurčité a vágní myšlenkové cesty Václava Havla, která měla blíže k filosoficko-umělecké expresi, podmaňující si a dodnes ovlivňující určité kruhy společnosti. Nebylo zde založeno oboustranně elitářství naší společnosti – na jedné straně ekonomická elita a na straně druhé jakási intelektuálsko-bohémská, kdy se mezi nimi přirozeně nespokojeně a ve zmatku pohybuje většina společnosti. Tyto elity mají své příznivce a občany, kteří by se rádi staly součástí těchto elit. Sami vůdci mnohokrát pejorativně mluví o této mase elit a příznivců jako o užitečném hmyzu. Takový stav nemůže nikomu vyhovovat a společnost se pohybuje v kruhu s nejistou budoucností hledající lídra, který kruh rozetne. To je příčinou rozdělené společnosti a nikoliv, že by to byl prezident Miloš Zeman, který by ji rozděloval. Ten pouze využívá této situace ve svůj prospěch. Je jasné, že jsou to neslučitelné a antagonistické polohy, kde sloučení není naprosto možné. Obě elity se navzájem vylučují. Je to smůla nebo možnost z těchto antagonismů čerpat, neboť se jedná o ojedinělý a výjimečný stav. To je otázka a nikoli návod!

Zpět k ODS

Překlenutí není východiskem, neboť jde o antagonismy. To je důvod také výsměchu současné ODS, která se o toto aspoň podle Klausova žáka Iva Strejčka pokouší. „Nemohu si odpustit povzdechnutí, že v tomto slova smyslu je dnešní ODS již podstatně méně „klausovská“ a výrazně více „havlistická.“ Na to se ozývá starý člen ODS Přemysl Sobotka, který nejprve vyčte Klausovi: „Za to, že jsme dost krváceli při jeho volbě na post prezidenta, se nám odvděčil tím, že řekl, že jsme špatní, protože neposloucháme jeho názory.“ Dále si pak Sobotka vzpomene na další palčivý vývoj strany: „Měli jsme na své odpovědnosti transformaci od socialistické ekonomiky k ekonomice tržní, byl to velký úkol, ale pak bohužel přišly chyby a staly se věci, které nebyly přijatelné pro našeho voliče. Teď mám na mysli jednání Mirka Topolánka i kauzu Petra Nečase.“

Jak vidí ODS budoucnost? „Prošli jsme těžkým obdobím, ale to už je za námi. ODS je nyní moderní pravicovou stranou, přináší nová témata a návrhy řešení pro Českou republiku 21. století a pro všechny aktivní a odpovědné lidi. Jsme zárukou prosperity a zdravé a nezadlužené budoucnosti České republiky,“ říká předseda ODS Petr Fiala.

Strana se snaží o svoji personální očistu a zbavit se nálepky bossů a kmotrů. Poslední zásah sledujeme na Praze 10, kde vznikla nyní v dubnu staronová ODS. Proč „staronová“ – bylo založeno nové sdružení, ale jeho předseda je známý gynekolog a bývalý pražský primátor Bohuslav Svoboda. Dále bude ODS chtít zesílit svoji pozici, a to členskou základnou a sympatizanty, k čemuž má například sloužit akce „Podporovatelé ODS“ a „Tváře ODS“. Otázkou zůstává, zda stačí jako před závorku vytýčit novou tvář předsedy Petra Fialy. Do závorky se pak raději nedívejme. Je Alexandra Uždenija novou tváří? Tak horké to nebude a opozice si na tom hned ústy Adreje Babiše smlsla. „Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina. Pecić, Klaus, Hrdlička, Janoušek a Udženija,“ napsal po jejím zvolení první místopředsedkyně na svůj bitter Babiš. Zde je nové předsednictvo ODS: Petr Fiala, předseda strany - Alexandra Udženija, 1. místopředsedkyně strany - Martin Kupka, místopředseda strany Drahomíra Miklošová, místopředsedkyně strany - Evžen Tošenovský, místopředseda strany Miloš Vystrčil, místopředseda strany - Zbyněk Stanjura, předseda poslaneckého klubu PČR Jaroslav Kubera, předseda senátního klubu - Jan Zahradil, předseda poslaneckého klubu EP.

Aspoň zaplať, že ve straně již nejsou některé známé a proslulé figurky. Ty ovšem to nezabalily, například Milan Jančík, který v roce 2014 kandidoval do místních voleb za Konzervativní alianci 2014, která tehdy na svém FB psala: „Vážíme si všech lidí, kteří čtvrt století pracovali v samosprávě Prahy a jejich městských částí, a kteří vystavěli její pevné a funkční demokratické základy. Je na co navazovat.“ Jak jinak se mohlo jmenovat uskupení, ve kterém figuroval další bývalý člen ODS Jiří Janeček, než Občanská konzervativní strana. Známá je jeho citace W. Churchila: „Kdo není ve dvaceti levičák, nemá srdce, kdo je levičák ve čtyřiceti, nemá rozum.“ Jsou zde jistě i další političtí cestovatelé, kteří opustili ODS a vstoupili do nově se tvořících stran, neboť chtěli využít znechucení tradičními stranami a přes nová, ledacos slibující, uskupení se znovu dostat do ztracených výhodných pozic.

Boj v ODS se znovu opakuje a vzpomeňme, jak před několika lety vystoupil tehdejší místopředseda ODS a ministr životního prostředí proti dělení členů strany na „čisté“ a „nečisté“. Pavel Bém jej tehdy podpořil, když uvedl, že pokud má ODS přežít, tak se „musí vrátit k obraně nedotknutelnosti soukromí i občanských svobod a ke svému ekonomickému programu: nízké daně, žádné dluhy, levný stát a podpora podnikání.“

Kdo dnes těmto čistkám a změnám v ODS věří? Jak brát nejnovější tvrzení jejího předsedy Petra Fialy: „Prošli jsme těžkým obdobím, ale to už je za námi. ODS je nyní moderní pravicovou stranou, přináší nová témata a návrhy řešení pro Českou republiku 21. století a pro všechny aktivní a odpovědné lidi. Jsme zárukou prosperity a zdravé a nezadlužené budoucnosti České republiky.“

Budou stačit pro příznivce pravého politického směřovaní tvrzení, která z ODS zaznívají? „Pravicové strany mají právo na existenci, dokonce být musí, protože myslím, že to, co my preferujeme – svobodu jedince, ochranu soukromí, cílenou sociální politiku, levný stát, je dostatečné lákadlo pro to, aby se k nám voliči vrátili,“ tvrdí Přemysl Sobotka. Budou takové a podobné proklamace stačit k návratu sympatií pravicových voličů k ODS?

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami