Název knihy je reakcí na známého již zesnulého slavného francouzského etnografa Claude Lévi-Strausse a jeho již klasickou a známou knihu z padesátých let minulého století „Smutné tropy“. Když čteme obě knihy, je zde jasná souvislost pramenící z úcty a obdivu k jiným civilizacím. Přestože Lévi-Strauss si vytýká, že „nelze srovnávat atak činit je hloupost“. Již v první větě svého veledíla ve skutečnosti srovnává, když tvrdí: „Cestovatelství a cestovatele nenávidí.“ Tím nám vystavěl zrcadlo, aby na něco poukázal a tím srovnával. Mnislav Zelený naopak srovnává, o desítky let později píše Veselé tropy Amazonie. Však víme, v jakém stavu byla planeta a západní civilizace před padesáti lety a v jakém stavu je dnes. My trpíme tím, a to si oba etnografové uvědomují, co jsme jako moderní civilizace navršili od základu lidské společnosti. Proto etnografové cestují přes „zlořády a zločiny civilizace“ zpět k „neotřesitelnému základu lidské společnosti“ (tvrdí svým způsobem Lévi-Strauss). Tento základ nemůže být totiž nalezen v naší civilizaci, neboť od něj jsme se světelnými lety již nenávratně vzdálili. Proto etnograf musí srovnávat dva různé světy, aby došel poznání naší vlastní podstaty.
Tak se z etnografů také mimo jiné stávají zapisovatelé pomalého přerodu z pradávného základu a přechodu do naší civilizace, který se děje, a to stále rychleji a rychleji. U Mnislava Zeleného v knize Veselé tropy například čteme o vymírání náčelníků, šamanů u kmene Yek´wanů v Amazonii: „Začali jsme tu žít bez šamanů, které jsme zanechali vysoko nad vodopády Pará. Tam sídlí i zlý Manolo, kterého se spíše bojíme, a málokdy nám pomůže. Proto víc věříme už vašim barevným pilulkám,“ vypráví Zelenému člen Yek´wanů zvaný Cocco. Zelený k tomu pak dodává: „Jenže šaman není k léčení nebo zabíjení, ale také udržuje duchovní kulturu a vychovává mládež k hrdosti na své etnikum. To zde chybí, a tak vidím, jak se místní společnost rozpadá a řada indiánů odjíždí nadobro do měst bělochů.“ Stále se někteří pomalovávají v tváři červenými skvrnami „onota“ wisu, které mají chránit před zlými duchy. Už je nepomalovává šaman, ale rodiče a „z mocné magie se stala jen pověra“.
Takto Mnislav Zelený dokumentuje u amazonských indiánů současný neuvěřitelný rychlý posun, ale ve skutečnosti neuvěřitelný skok ve zmíněných světelných letech od „vlastní podstaty“ do naší civilizační epochy. To, kam se svým skokem nakonec dostali a dostávají, informuje autor také v mnoha svých článcích a vystoupeních na veřejnosti. V této knize to popisuje v prologu: „Naše historická cesta nás odvedla na jiný břeh, který začal vznikat pověstnou neolitickou revolucí. Nastala doba akumulace potravin, majetku, bohatství. Prošli jsme vývojem přes otrokářskou, feudální, kapitalistickou či socialistickou společnost, v nichž vždy akumulace tvořila základní kriterium a nosnou strukturu všech komunit. Být lepší, být chytřejší, být úspěšnější, být bohatší je našim základním principem. Pořád jít vpřed. Kdo se jen na chvíli zastaví, už stojí opodál, nějak tak zněl jeden ze socialistických dogmatických sloganů, který bohužel platí i pro nás současný kapitalismus. Stálá honba vpřed. Vše staré je překonané, špatné a patří na smetiště dějin. Včetně načerpaných životních zkušeností každého jedince.“ K tomu Mnislav Zelený dodává upozornění na amazonskou kulturu, která neakumuluje – „má jiné hodnoty a cíle“. To této kultuře umožnilo „řádně porozumět a opravdu vidět neviditelné a poznat nepoznané.“ Na rozdíl od svého obdivovaného myslitele a antropologa Léviho-Strausse konstatuje Mnislav Zelený veselost tropů.Dochází k tomu na podkladě tvrzení, že vše pro amazonského indiána má svého ducha a „indián vše miluje, protože ví, že vše na světě je potřebné. Stejně jako zlo i zlí duchové.“ Proto je věčně šťastný a veselý, a to i když umírá.
O tomto tato nová kniha Mnislava Zeleného – Atapany pojednává. Je to souhrn terénních kulturně antropologických výzkumů učiněný na systematickém studiu nativních komunit.
Knihu doprovázenou četnými fotografiemi vydalo nakladatelství Argo.
Ukázka z knihy:
Manželka Pirakumy mi dává kus upečeného želvího masa a vypráví, že pochází z kmene Meináco a je dcerou tamějšího náčelníka. Proto má i znak vůdkyní žen, čtyři úsečky na ramenou. Je to jediné zdejší tetování. Černým barvivem však není genipapo, ale uhelné saze smíchané s mléčnou šťávou dřeva. Vedle náramků a náhrdelníků ze semen asaí a skleněných korálků vyrábí i malovanou keramiku. Další vůdkyní žen je Aritanova vnučka Salaka, dcera Itaího.
Vzpomínám si, že mi Ewelupe slíbil keramiku svého kmene Waurá. Jeho žena Aritsa mi ji skutečně přinesla, když se vrátila z návštěvy rodiny svého tchána. Misky jsou zcela jasně rudé, v místě jejich domoviny se nazývají makulatay, ale v Yawalapiti tiparába. To ví však pouze Aritana. Nicméně i náčelníka jsem nachytal. Velkou ošatku zde běžně jmenují kipung. Když však trvám na tom, zda je to opravdu v Yawalapiti, Aritana přiznává, že se jedná o jazyk txikão. Na označení ve vlastní řeči si není schopen ani on vzpomenout. Od Ewelupeho mám i nádherné péřové náušnice tzereti v typických xingúských barvách, rudé, červené a žluté, z per arů a tukanů. Krátkou čelenku tupunuki ve stejných barvách získávám od Itaího z vedlejší maloky. Vysokou korunu z péra arů kumayati mám už doma v Praze z prvního pobytu.
Aritana mi za pár dní oznamuje, že Ayrika ještě žije. Neuvěřitelné, musí jí být k devadesátce! Bydlí se svojí vnučkou v nedalekém Posto Leonardo. Jsem nedočkavý. Doma není. Prý pracuje na poli, i když je pravé poledne! Jeden z mladíků mi ji přiváží na motorce. Je to seschlá stařenka, která za řidičem není dlouho ani vidět. Vrásčitá babička mne teprve po prohlédnutí mých fotek a vysvětlování její vnučky nakonec poznává. Je dojatá, jako já. Po převzetí mých darů mi věnuje svoji starodávnou sedačku-tukana, z které se stala má velká relikvie. Své jméno Ayrika už dala vnučce, která mi opéká celou pirani.
O kus dál, asi tři kilometry odtud, je bývalá osada Yawalapitiů, kde stále žije sestra Aritany, Tavalu. Z nadšení ze setkání mi drásá ramena s držákem ďaďap s rybími zuby cashoa, jako tehdy Guñitze (na snímku). Na mou otázky, proč to tak Yawalapitiové dělají, proč si drásají kůži, aby vytékala krev, mi Tavalu odpoví asi tak, jako ostatní na všechny mé otázky ohledně jejich zvyků: „Tak nás naučilo Slunce.“
Drásání kůže je i velmi důležitou složkou, literárně řečeno, při „výrobě těl“ pubertálních mladíků během jejich klausury společně s různými léčivými bylinkami či infuzemi. To znamená dle Viveirose, že není rozdílu mezi tělesným a sociálním. Tělesné je sociální a sociální je tělesné (Viveiros, str. 477).
„Tady jsem se narodila, tady zůstanu,“ vysvětluje mi pak, proč se nepřestěhovala s ostatními. Je to vlastně původní maloka Aritany. Bydlí s ní její manžel Takahashi z kmene Aweti, syn Talakevay a dcera Mahwi. Po návratu domů to Aritana i ostatní přijali pochvalně, i když nikdo neřekl ani slovo, ale jako by řekli: „Atapana se chová správně. I to, že jí s námi jen placky a ryby. A často také nic.“ Aritana si pobrukuje: „... awiri-rúru, velmi, velmi dobře.“
To mi připomnělo, že jsem byl doc. Františkem Vrhelem pověřen prověřit fungování a existenci „ontologických operátorů“, čtyř postnominálních sufixů v jazyce Yawalapiti, na které upozornil Eduardo Viveiros de Castro (2002). Tyto otázky jsem řešil buď s Aritanou, nebo s Pirakumou. Sufix -rúru je jimi často překládán jako moc či hodně, v pozitivním smyslu slova. Právě například awiri je dobře a awiri-rúru je velmi, opravdu velmi dobře. Sufix -kumã překládají jako veliký, mocný, například walama-kumã je anakonda, tapír je t´zama, zato velký tapír je t´zama-kumã. Hodně vlastních jmen má koncovku -kumã, vyjadřující sílu a moc nositele, např. šaman je Ta-kumã, jiný šaman a jeho bratr Takwa-kumã, Wira-kumã = Velký strom, syn Pira-kumy. Nakonec i velké slavnosti žen se jmenují Yamiri-kumã. Sufix -malú prý používají pouze pro špatné lidi, například puñañari-malú, špatní lidé.
Použiji této příležitosti, abych čtenáře uvedl do samé neviditelné hloubky myšlení amazonských indiánů, které mi osvětlil právě zmíněný brazilský kulturní antropolog Eduardo Viveiros de Castro. On sice v mnohém vychází z Clauda Lévi-Strausse, ale překonal jej vypracováním a vlastně založením ontologického obratu v antropologii a perspektivismu. Právě jeho ontologické operátory či klasifikátory, které ho dovedli k „mým“ Yawalapiti, dokázaly, že jejich jazyk a myšlení jsou stejně jemné a vypracované, s bohatou gramatikou a jemností symbolů, metafor či metonymií, jako kterékoliv jiné jazyky na světě. K jejich pochopení je však třeba důsledně znát reálie jejich životního prostředí, přírody, kosmu. Nemůžeme tedy indiány ani z jazykové perspektivy považovat za zaostalé „divochy“ běhající polonahé někde v pralese, jak si mnozí nás nabubřelé namlouvají. Žijeme sice v jednom světě, ale jak dokázal právě Viveiros, amazonská kosmologie je ontologicky jinde. Kdo z nás třeba dešifruje zcela běžnou větu mladých dívek: „Kousnul mne netopýr.“ Co nám to Evropanům řekne? Určitě ne, že dívka právě poprvé začala menstruovat, protože vytékání krve z jejího těla sáním netopýra symbolizuje situaci vytékání menstruační krve z těla dívky.
Zkusme mít strpení a ponořme se do tajemného světa myšlení Yawalapitiů, které nám osvětlí celou řadu jejich aktivit a jednání, o kterých píši v těchto kapitolách. Zdejší lidé klasifikují určitý objekt, zvíře, určitou kvalitu, funkci či vztah pomocí určitého sémantického modelu, paradigmatu, v kterém existují základní rozlišovací kategorie, a které Viveiros nazval modifikátory. Jsou to klasifikátory kategorií vyjadřované tvarem sufixů, jejichž funkcí je vytvořit metonymický odstup či metaforický rozdíl. V jazyce Yawalapiti se jedná o sufixy -kumã, -rúru, -mína a -malú. Sufix -kumã vytváří z nositele jména něco obrovského, nadpřirozené, mocného, nebezpečného, neviditelného. Sufix -rúru vyjadřuje něco skutečného, autentického, legitimního. Přípona -malú přenáší nositele slova do oblasti méněcenné, druhořadé, horší, rozpadlé, nepoužitelné, falešné. Sufix -mína mění význam slova do podobnosti či nějaké analogie.
Slova se sufixem -kumã nesou všechny mytické postavy a zvířata či spirituální bytosti a duchové, ale i zvířata cizí, pro Yawalapitie neznámá, jako například žirafa (jelen -kumã nebo objekty jako město, které je složené z názvu vesnice putáka a sufixu -kumã, moře, jež pochopitelně také nemohli znát, složené ze slova jezero őuyá a -kumã. Vidíme, jak s tímto sufixem si jejich jazyk poradí i s novými a zcela neznámými objekty a skutečnostmi. Podobně například objekty velmi vzdálené v příbuzenské terminologii jako prapravnuci se vyjadřují jako ipuyáka-kumã, tedy vnuk-kumã. Had uí- kumã, je had nebezpečný, monstrózní, spirituální, velmi vzdálený, divoký, zuřivý. Současně však může vyjadřovat nejen něco zcela odlišného, ale i sám archetyp, čili jiný a prapůvodní. Jak říká Viveiros, může prezentovat jak ontologickou superhojnost, tak jinou monstróznost (Viveiros, str. 31).
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
