Takto píše slovenský Denník N k případu otrocké práce srbských dělníků na Slovensku v článku: Hádanka: Vyzerá ako utečenec a nie je Arab . Dále autor v perexu uvádí: „Smutný paradox: na ovzdušie strachu vytvorené domácimi populistami doplatia srbskí robotníci.“ Navíc upozorňuje na další článek „Dobrodošli: Srbi prichádzajú po tisícoch, sú bieli a kresťania – aj tak sa ich bojíme“, který popisuje situaci na Slovensku, jak je zde vnímán příchod gastarbeiterů z Balkánu (nyní se píše o Srbech, ale jsou zde další dělníci z Bulharska a Rumunska, kterých se problém také týká): „Nájdete tu ľudí, ktorí na novom fenoméne zarábajú, lokálnych politikov, ktorí radšej mlčia, ľudí, čo za všetkým vidia židovské sprisahanie, aj tých, ktorí sa boja toho, čo je pre nich cudzie. A pramálo záleží na tom, či ide práve o moslimských Arabov zo Sýrie, alebo kresťanských Slovanov zo srbskej Vojvodiny. Strach je možno nekonkrétny, ale je.
Slovenská média si totiž nejprve všímala zcela jiného problému Slováků, jako košile bližšímu, a to je strach z cizinců. Příkladem je článek serveru Hlas ludu (mimo jiné v minulém roce vycházel i v srbštině): „Gabčíkovčania: S utečencami problém nebol, viac vystrájajú mladí Srbi. Reportáž s takýmto titulkom len nedávno zverejnil denník Sme. Ako zdôrazňujú noviny, v miestnom zariadení dnes už nájdete len trinásť žiadateľov o azyl, zato tu býva čoraz viac robotníkov z Balkánu, proti ktorým už niekoľkokrát musela zasahovať polícia. Podobných príbehov sa v slovenskej, ale aj v českej tlači objavuje čoraz viac.“
Těžko lze situaci komentovat v tom smyslu, zda by slovenská média zůstala pouze u tohoto problému - strachu z cizího a nevšimla si druhého fenoménu, nebýt srbského reportéra, který se „převlékl“ za dělníka a napsal reportáž o práci na Slovensku. Mimo jiné problém rvaček a násilností není problém podstatným, neboť vzniká všude a za všech okolností, když k tomu vytvoříte podmínky, které si Slováci vytvořili sami. Proto přejděme k těmto podmínkám a podstatě věci.
Získáváme zajímavý pohled na transformaci dříve socialistického státu, kde obyvatelé byli uzavření a příliš nezvyklí na cizince a náhle dostali kapitalistickou příležitost k podnikání. Rázem se díváme jakoby na nějaký „western“ odehrávající se v dávné minulosti.
Profesor literatury otrokem
Byl jím dobrovolně tři měsíce s tím, že napíše pro srbský týdeník Nedeljnik reportáž o tom, jak pracují a žijí srbští dělníci na Slovensku. Musel mít pochopitelně echo, co se zde děje. Zaměstnal se v továrně na televize Samsung v Galantě. Napsal, že dělníci pracují dvanáct hodin denně, nosí na rukou pásky, výpověď je i za drobné pochybení a na záchod smí chodit pouze v doprovodu. Za takovou prací, díky nezaměstnanosti v Srbsku, se s vědomím oficiálních orgánů Srbska i Slovenska přes pracovní agentury vydávají každý měsíc tisíce lidí. Pracují zde bez jakékoli smlouvy, jsou zde jen jako „turisté“ a to jen za polovičku zákonem předepsané minimální mzdy. Redakce „Nedeljniku“ se ptá: „Jak je možné, že každý měsíc přejíždějí kolony autobusů a směřují do centra EU, kde se pracuje bez jakékoli smlouvy? Jak je možné, že ministerstva práce, vnitra, zahraničí, Centrum pro migraci nebo celníci, o tomto nic neví?“
Novinář – profesor literatury zjistil, že k jedinému podpisu smlouvy s agenturou dojde v autobusu těsně před jeho odjezdem, a to ještě na hranicích s Maďarskem. Zde, agentura registrovaná na Slovensku přebírá veškerou zodpovědnost a rozděluje dělníky podle potřeb jednotlivých společností. Přitom dělníci ještě do poslední chvíle ani nevědí, kam jedou, kde budou ubytovaní a jakou práci budou vykonávat.
„Dva tisíce dvě stě padesátý šestý, dva tisíce dvě stě padesátý sedmý, dva tisíce dvě stě padesátý osmý šroubek je zatažený. Tito gastarbeiteři si již zvykli na jakoukoli práci, která je jim v Srbsku nabídnuta. Sedí, hledí na běžící pás, který se nezastaví. Mají oteklé ruce, nohy již necítí a jakoby jim někdo do zad vtloukl hřebík, aby se neohnuli. Dva tisíce dvě stě padesátý třicátý televizor a není čas se podívat doprava ani doleva. Před vámi je nekonečně dlouhý pás televizorů. Právě tak po jakémsi pásu vstupujeme do autobusu, po jakémsi pásu vystupujeme a stavíme se do fronty na sprchu, na jídlo. Konečně jdeme spát, abychom druhý den se napili kávy a počítali znovu šroubky. Počítáme dny a roky, které nám přibývají. Vstáváme ve 4.30, stojíme frontu na záchod, na autobus, na vstup do fabriky a pak znovu sedíme, mlčíme, otáčíme šroubovákem. Montujeme, lepíme…,“ tak popisuje reportér Nedeljniku v reportáži podmínky srbských dělníků, kteří byli zatažení do nelegálního byznysu, nad kterým politici obou zemí zavírají oči. Srbsko tím snižuje svoji nezaměstnanost a Slovensko má dobrou reputaci jako levná země pro koncern Samsung, když manažeři v Galantě dokážou za cenu jedné průměrné televize zaplatit měsíčně stovky dělníků: Slovensko navíc do státní kasy shrábne daně ze zisku a nemluvě o zisku pracovních agentur. Tento pakt funguje již léta a všichni jsou spokojení.
Hlasy politiků
Dlouhá léta funguje popsaný byznys a teprve po reportáži se ozvali politici – zatím jen srbští. Pochopitelně, že nejdříve levicoví, kteří to „mají v popisu práce“: „Především je to bohužel důkaz toho jaká bída a chudoba panuje v Srbsku. Je to důkaz do jaké míry zde byl uplatňován špatný ekonomický a sociální model, který přivedl lidi k žebrácké holi,“ říká Borko Stefanović předseda strany Levice Srbska.
Ozval se rovněž ministr zahraničí Ivica Dačić, který požaduje vyšetření celého případu. Ministr práce a sociálních věcí Aleksandar Vulin jde dále a obviňuje slovenskou vládu: „Slovensko by mělo, a to i bez tlaku EU a bez psaní médií, dodržovat své zákony, které jistě nedávají možnost omezovat a vykořisťovat pracující.“ Navíc dodal, že EU by měla reagovat na porušování práv pracujících na svém území bez ohledu na to, kdo tato práva porušuje a odkud tyto dělníci přijeli.
Předseda Sjednocených srbských odborů Zoran Stojilković ostře kritizoval celý systém, který ponižující podmínky práce umožňuje: „Lidé jsou v situaci, kdy přistoupí na jakoukoli práci a bez ochrany odborů. Rovněž jednotlivé státy se dostávají do situace, že musí ustupovat před zájmy korporativního kapitalismu. Státy pod imperativem, aby získaly jakoukoli investici, se účastní ´závodů směrem k lidskému dnu´ lákající na levnou, odbory méně chráněnou práci a to ještě se slibem subvencí. Navíc upozorňují, ať mlčíme, abychom neodehnali investory.“ Nakonec volá odborář Stojilković po mezinárodní solidaritě mezi odbory a dělníky, neboť podle něj rovněž kapitál nezná hranice.
Před několika dny došlo ke schůzce slovenského ministra práce Jána Richtera se srbským velvyslancem na Slovensku Šani Dermaku a z oficiální zprávy se pouze dozvíme: „Obidve strany sa dohodli na zintenzívnení komunikácie a spoločnom hľadaní riešenia tohto problému.“
Pro server Nedeljnik srbský velvyslanec potvrdil výpověď novináře v reportáži z Galanty: „Zaznamenali jsme několik případů, že dokonce dělníci nedostali zaplaceno nebo dostali minimum peněz. Tito lidé neměli ani peníze na cestu domů a velvyslanectví jim muselo poskytnout dočasnou výpomoc.“
Redaktor slovenského Trendu Lukáš Kvašňák měl uvést, že slovenské ministerstvo zakáže práci agentur, které rekrutují dělníky ze zemí mimo EU.
Problém, který je popisován na Slovensku není vzdálený problémům v České republice, to co píše server život.cas.sk je příznačné pro to, co děje i u nás: „Kým v okrese Revúca je bez práce až takmer 25 percent ľudí v produktívnom veku, v galantskom či piešťanskom evidujú len viac ako tri percentá ľudí bez zamestnania. Na Slovensku vládnu priepastné regionálne rozdiely. Slováci s takzvanou robotníckou profesiou z hladových dolín však odmietajú pre päťstoeurový plat cestovať do bohatších okresov, radšej si to namieria do lukratívnejšej cudziny. Firmy v Bratislave a okolí tak, paradoxne, riešia problém koho zamestnať. Montérky si preto na juhozápadnom Slovensku postupne obliekajú záujemcovia z chudobnejších štátov, ako je ten náš.“
Znamená to, že se nadává na práci cizinců v určitém státě a přitom domácí dělníci nechtějí za těchto podmínek práci vykonávat. Gastarbeiteři fungují jako „stávkokazi“ a napomáhají udržet nízkou mzdu. Domácí dělníci odchází pro změnu za práci jinam, a to i nekvalifikovanou, ale ve srovnání s domácím státem lépe placenou. A tak dokola…
Již citovaný srbský odborový předák Zoran Stojilković nakonec říká: „Rád bych uvěřil tomu, že určitým varovným reakcím dojde, ale vzhledem k tomu, že se nejedná o členskou zemi EU, nedojde k žádnému zavazujícímu stanovisku.“
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
