Ať tak, či tak, zajímá mne spíš jiný pohled. Obsedantní fixace na Rusko je něco, čeho se NATO nedokázalo zbavit, protože mu to bylo vloženo – přes veškeré ideologické nátěry boje proti komunismu– přímo při zakládání do kolébky. Očekával bych od amerických analytiků zahraniční politiky ale přece jenom trochu sofistikovanější pohled na svět. Ať už je Rusko nepřítel ( a tomu zjevně všechno nasvědčuje), nebo protivník (což mi připadá trochu umělé rozdělení), vynechává to další, ne právě nevýznamné hráče světové politiky a tendence.
Téměř se nepsalo o poslední návštěvě Putina v Číně, ze které přivezl mnoho významných dohod. A mimo pozornost mainstreamu zůstalo i jednání šanghajské organizace pro spolupráci, která začala připravovat vstup dvou velkých zemí – Indie a Pákistánu. I když profil této organizace není ještě úplně vyjasněný, přesto se v jejím rámci koncentruje nebývalá politická, vojenská a ekonomická síla. Rusko samo o sobě by pro NATO a Spojené státy americké bylo docela atraktivní nepřítel.
Problém ovšem nastává ve spojení s Čínou, která si – myslím – velmi dobře uvědomuje, že v případě jakékoliv porážky Ruska, ať politické, ekonomické, či vojenské – bude další na řadě. Mimochodem, je docela zajímavé, že zatímco ruská dikce stále hovoří o Západu jako o našich partnerech, v Číně si neberou před ústa ubrousky. A Ameriku nepokrytě varují.
Politika Západu, což je především americká politika, si tak úspěšně vytváří geopolitické protihráče, disponující silou, kterou nelze překonat. Snad jedině totální válkou. Ale v té bychom zahynuli všichni!
Autor je vydavetelem Literárních novin.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
