Miroslav Pořízek: „Sociální případ“ Duka a spořílek Kubera aneb sytý hladovému nevěří

Je to obrovský moloch spojující moc ekonomickou, mediální a politickou čítající u nás několik set vlivných osob, které vytvářejí iluzi rostoucí životní úrovně v naší společnosti, svobody slova a nezávislosti soudů. Nepřipouštěcí žádnou zásadní změnu jako je více rozhodovacích pravomocí občanům třeba prostřednictvím referenda, petic a veřejných iniciativ. A když tak jen o nepodstatných záležitostech, které nijak neohrozí jejich obrovskou moc. Na jedné straně u nás žijí miliardáři, o kterých nikdo pořádně neví, jak tento svůj obrovský majetek vlastně nabyli, na straně druhé je mnoho živořících důchodců, nezaměstnaných či mizerně placených zaměstnanců, kteří musejí každou korunu třikrát v ruce obracet než ji vydají.

Žijeme ve společnosti, v níž panují značné sociální rozdíly a ty se stále zvětšují. Malá část společnosti ovládá většinu klíčových finančních toků a svého vlivu se dobrovolně nevzdá. Je to obrovský moloch spojující moc ekonomickou, mediální a politickou čítající u nás několik set vlivných osob, které vytvářejí iluzi rostoucí životní úrovně v naší společnosti, svobody slova a nezávislosti soudů. Nepřipouštěcí žádnou zásadní změnu jako je více rozhodovacích pravomocí občanům třeba prostřednictvím referenda, petic a veřejných iniciativ. A když tak jen o nepodstatných záležitostech, které nijak neohrozí jejich obrovskou moc. Na jedné straně u nás žijí miliardáři, o kterých nikdo pořádně neví, jak tento svůj obrovský majetek vlastně nabyli, na straně druhé je mnoho živořících důchodců, nezaměstnaných či mizerně placených zaměstnanců, kteří musejí každou korunu třikrát v ruce obracet než ji vydají.

Pokud se hovoří o průměrné mzdě, je všeobecně známo, že na ni většina pracujících nedosáhne, podobně to platí o údajích stanovujících průměrný důchod u nás. Tak jako u nás máme mnoho sociálně slabých a nejsou to rozhodně jen dlouhodobě nezaměstnaní, máme u nás i řadu těch, kteří si dlouhá léta celkem pohodlně žijí i díky hned několika příjmům ze státního. Ano, patří mezi ně i naši politici držící hned několik placených funkcí najednou. Starosta a poslanec v jedné osobě, primátor a senátor v jedné osobě nebo hejtman a poslanec v jedné osobě. Tito lidé lidově nazývaní jako sběratelé placených funkcí často veřejně prohlašují, že jejich práce je nesmírně náročná a svůj několikanásobný plat si přece právě proto zaslouží. Na dotaz, zda i souběh náročných funkcí zvládnou časově nám tito supermani sdělují, že je to samozřejmě na úkor volného času, rodiny a zálib a že to berou jako oddanou službu své vlasti, za kterou jsou placeni jako každý jiný. Ve všech parlamentních politických stranách najdeme osoby, které patří mezi sběratele funkcí. Mnozí z nich jsou na to dokonce hrdí, považují to za normální, běžnou věc a jsou mnohdy dotčeni a podrážděni, pokud na to někdo upozorní a dotáže se, zda se to opravdu dá zvládnout tak, aby člověk každou funkci plnohodnotně zvládl. Vždyť prý v každé společnosti je určitě procento těch, kteří jsou schopni dlouhodobě zvládat enormní množství práce s vysoce nadprůměrnými výsledky. O tom jistě nelze pochybovat, je jen otázkou, zda mezi ně patří v prvé řadě právě naši politici, vysoce postavení úředníci apod. Vždyť žijeme v kapitalismu a kdo je schopen si pro sebe urvat více, než ti druzí, by měl být považován za schopného jedince, který se vyzná a ten kdo se táže na morální stránku věci je většinou označen za závistivou socku, člověka neschopného, případně komunistu nebo anarchistu, který sám neumí pořádně máknout a tak má vlastní vinou holý zadek a žije od výplaty k výplatě díky vlastní neschopnosti a lenosti. Ale i ti, kteří mají oficiálně jen jednu funkci umí šikovně své příjmy rozhojnit. Takový starosta, poslanec nebo zastupitel má další příjem nebo příplatek třeba jako člen dozorčí rady městské společnosti či z dalších funkcí v různých komisích, výborech a podvýborech. Je mezi námi dost těch, kteří se řídí slovy postavy z jedné humoristické knihy Karla Poláčka, kde si dotyčný libuje, kterak dobře se mu daří slovy „penízky se mi množí, penízky mi říkají pane“.

Jako dobrá ukázka vztahu těchto osob k penězům a majetku mohou dobře posloužit dva příklady z poslední doby. Kardinál Duka v televizním rozhovoru uvedl, že je vlastně poměrně chudý člověk, jelikož jeho základní plat prý činí okolo 17 tisíc čistého měsíčně. A proto se má co otáčet, aby z něj vyšel. Zároveň zdůraznil, že i on kardinál musí chtě nechtě platit nájem ze svého bytu, přesto ještě stačí přispívat na charitu a dokáže uspořit, navíc asi 3000 měsíčně vydá za knihy či za kulturu. Člověk aby pomalu začal věřit tomu, že tento nebožák je vlastně sociálním případem. Duka, který již překročil sedmdesátku však žije očividně v naprosto jiných poměrech než většina našich důchodců, kteří celý život také poctivě pracovali. Oni však ze svého důchodu těžko něco ušetří, natož aby jim ještě zbylo na dobročinné účely či snad tři tisícovky na knihy měsíčně. O tom si může průměrný důchodce nechat jenom zdát. Pokud si tedy kardinál Duka stěžuje, že je mizerně placen, lze mu jen poradit, aby tedy odešel do důchodu a bral penzi jako většina lidí, kteří mají přes sedmdesát let. Duka tak svým sdělením na sebe vlastně jen prozradil, že má starost hlavně sám o sebe, jak žije většina důchodců asi ani neví a proč by ho to mělo jako vysoce postaveného duchovního a příznivce pravicových stran vůbec zajímat. To, že Duka opakovaně prohlásil do sdělovacích prostředků, že církev i po restitucích stále zůstane chudá a ten kdo s nimi nesouhlasí by vlastně církev nejraději zlikvidoval, mluví samo za sebe. Duka opět promluvil jako sebestředný do sebe zahleděný člověk, kterému jsou problémy prostých lidí zcela vzdálené a nerozumí jim.

Druhé vyjádření, které velmi trefně ukazuje na myšlení našich politiků a jejich vztah k penězům, ale i ke společnosti svým výrokem předvedl primátor a senátor v jedné osobě, dlouholetý hrdý člen ODS Jaroslav Kubera. Ten v minulosti proslul řadou zajímavých myšlenek, když třeba matkám samoživitelkám poradil, aby svoji špatnou sociální situaci vyřešily tím, že se dobře a bohatě vdají. Myšlenkové perly tohoto zasloužilého politického harcovníka jsou prostě nezapomenutelné. Kubera v televizním rozhovoru na dotaz uvedl, že považuje za normální, že bere plat primátora a senátora, nehodlá se ani jednoho vzdát a prý jeho voliči s tím zcela souhlasí, neboť vědí, že si je za svou práce zaslouží, když často spí jen tři až čtyři hodiny denně. Zároveň nezapomněl dodat, že jako od přírody spořivý člověk celý jeden plat ušetří. Takový je to kabrňák. Prý je to důkaz jeho odpovědnosti vůči sobě i celé společnosti. A voliči ho opakovaně volí jak v komunálních volbách do čela Teplic, tak i jako senátora ze tento senátní obvod. Dle jeho návodu by si tak všichni, kteří sotva vyjdou se svým příjmem měli najít povinně druhé zaměstnání nebo aspoň brigádu. Nedodal již, že v zemi, kde je dlouhodobě více než půl milionu nezaměstnaných a pracovní místa více zanikají než vznikají, je toto téměř nemožné. On však již dlouhá léta neví co to je průměrný nebo běžný příjem. Stejně jako kardinál Duka, který nám raději ani neřekl jaký příjem má řadový duchovní v naší zemi nebo běžný důchodce, který je vlastně jeho vrstevníkem. Sdělení obou těchto pánů jen ukazuje, jak hluboká propast zde vznikla mezi většinou občanů a vysoce postaveným představitelem církve nebo politikem na druhé straně. Žijeme ve společnosti, která potřebuje zásadní změny. Současní mocní si je přirozeně nepřejí, jim tento stav vyhovuje. Patří mezi ně i pánové Duka a Kubera. Změna musí přijít zdola. Ani miliardář Babiš, asi nejmocnější člen naší současné vlády, žádnou pozitivní změnu, která viditelně v dohledné době zlepší život důchodců, řadových zaměstnanců a nezaměstnaných s velkou pravděpodobností nepřinese.

Publikováno se souhlasem vydavatele.