My dva jsme si vždycky jenom hráli. Nejprve na válku. Z ohoblovaných třísek jsme vyrobili bombardovací letadla, ze suků atomové bomby a z borové kůry válečné parníky.
A tu – změna! Země nám byla najednou malá... Suky jsme slepili v družice a parníky přetvořili na kosmické rakety, startující tu z mysu Canaveral, tu z Bajkonuru. Létali jsme mezi hvězdami.
Karel dorostl ve vojáka z povolání. Já v amatéra badatele, zaznamenávajícího informace o každém novém vzlétnutí člověka do vesmíru. Zkrátka: dětské hry dosud jdou našimi životy. My jsme totiž z těch, kdo přitakávají Karlu Čapkovi - v causerii Hráti (in: Kritika slov, 1920) Čapek, mladší z těch dvou, neochvějně tvrdí, že „ve hře jde ještě více než v práci o dokonalost; hra je zaměstnání ryze kvalitativní. Při hře svrchovaně záleží na tom, aby byla dobře dělána; proto je hra matkou ctižádosti, prvním a věčným polem závodění a sebezdokonalování. Nebereme hru dosti vážně, - to je vidět i na neúspěších naší civilizace. Kdybychom si s prací „jen" hráli, získala by tím naše práce úžasné dokonalosti. Kdybychom „hráli svou roli" v životě, nebyli bychom takoví všelijací slamotrusové a mravně tak beztvární jako býváme".
I s jinými jdou jejich dětské hry do dnů nejvzdálenějších. Školák Ivo Fencl „vydával" svůj časopis a dnes v časopisech publikuje a má u čtenářů úspěch. Čtenáři veršů Aleny Vávrové jen málokdy tuší, že děvčátko Alenka ještě nechodilo do školy, když zatoužilo být básnířkou a psalo si své první verše. Také Karla Erbová pokoušela Múzu již v časném dětství, a který ze čtenářů české poezie by ji dnes neznal?
Hry generací jdou dějinami. Vychovávají generace a generace jedna po druhé posouvají societu k větší a větší dokonalosti. První antičtí mechanici udivovali veřejnost už dlouho před Kristem a směle se můžeme dohadovat, jaké bylo jejich dětství. Archytas z Tarentu sestrojil holuba, jímž pohyboval vzduch proudící v jeho útrobách. Filón popisuje ve spise Pneumatika hned tři automaty: automat se zpívajícím ptákem a syčící zmijí, automat podávající pemzu a automat ulévající vodu. A ve spise Automatopoíka (volně „Divadlo automatů") popsal alexandrijský Řek Heron (nahoře na obrázku) automatů rovnou sto. Byly to přístroje malé, vlastně hračky, a sloužily k demonstraci fyzikálních jevů.
Mohli bychom říci cosi o šťastlivcích zůstávajících hravými dětmi po celý život. Kdyby tu ovšem nešlo o prehistorii automatiky, předchůdkyni kybernetiky.
Karlův syn si v dětství hrál se sériově vyráběnými samohybnými raketoplánky a měsíčními moduly. Dnes je radioexpert a hledá v kosmu zvukové signály umělého původu.
Karlův pětiletý vnuk si „hraje" s dosluhujícím osobním počítačem. „Písíčko" má zatím „jen" několik set neuronů.
Vskutku existenciální prognózy smělých kybernetiků jsou jednostejné očarující jistotou: už za času dětí Karlova vnuka bude Země kolébkou inteligence vyspěljší, než je ta lidská.
Dech se tají nad tím, jaký je dosah někdy dětské hry. Světotvorný zajisté.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
