Asi tak jako u nás herci, kteří se dali na politiku. Chápu, bylo to vše hlavně z vášní v rámci snahy vše změnit. Dovoluji si říct, z naivní snahy vše změnit. Nezazlívám jim to. Možná, že kdybych byl na jejich místě jistého výslunní, šel bych do toho také. Jenže spisovatel a herec je člověk, řekněme, z jakéhosi fiktivního světa jejich románových či hereckých postav, kde lze fabulovat, volně tvořit a věřit v iluze. Oni jsou prostě z jiného těsta, z kterého se politika, bohužel, nepeče. Bohužel, opakuji, politika je o něčem jiném. Ani si netroufám říct, o čem. Anebo chtějí změnit to historické prokletí, že je to špína a podlost? Jistě bylo by to fajn, ale jak dopadli? Setkali, se až na výjimky, jen s deziluzemi. A to i z počínání revolučních vůdců, kterým věřili, v jejich lepší svět světlých zítřků. Bohužel i pana Maria Vargasa Llosu čekala deziluze, když možná i on, jako mnozí, zpočátku propadl světlým zítřkům třeba Daniela Ortegy.
Deziluze mají zejména ti, kteří mají iluze z těchto revolučních vůdců, z jejich projevů o rovnosti všech, z jejich velkých slov, která jsem víc než deset let slyšel třeba od vynikajícího fabulátora a populisty s velkým charismatem, jako byl Hugo Chávez. Podlehli mu mnozí levicově orientovaní nadšenci, včetně západních vůdců Evropy. Kdepak je nyní Venezuela, kterou jsem tak pečlivě sledoval, osobně a každoročně v letech 2002–2013? V hospodářském a sociálním rozvratu. Jenže já, vychovávaný v době naší totality, jsem neměl o jeho bolivariánské revoluci žádné iluze a každý rok jsem se po návratech v mnoha článcích snažil odkrývat bídnou realitu nádherných iluzí o venezuelském socialismu. Z chudého vojáka se stal caudillo jako řemen! A rok od roku to šlo od desíti k pěti. Čím víc nádherně a hodiny populisticky řečnil, tím to bylo horší. O Madurovi už raději ani nepíši. Blíží se další revoluce, ale to jistě tuší i Vargas Llosa.
Všichni ti, kteří bojovali proti bývalým krvavým a krutým diktaturám typu Somoza v Nikaragui, Stroessner v Paraguayi, Trujillo v Dominikánské republice, Perón v Argentině, Batista na Kubě či Jiménez ve Venezuele, si protrpěli své, léta bojů, hrdinství a obětování, aby po vítězství krásnými řečmi a populismem přilákali nové nadšence a přívržence jejich revoluce. Jenže z nových revolučních vůdců se brzy v omámení moci stali noví diktátoři, i když, jak proklamovali, ve jménu lidu. Bohužel, kdo trochu zná latinskoamerické stigma ve formě caudillismo, vůbec se nediví, když populismus nových revolučních vítězů brzy konvertuje v nový absolutismus, novou vládu jednoho muže, jedné strany, jedné party, jednoho klanu. Tato tradice vznikala při chaotickém osvobozování ze španělského jha, z formování nových mocenských, ekonomických i vojenských struktur-vůdců, kteří měli záměr pouze vystřídat španělské vládce na jejich křeslech. O lid jim nikdy nešlo, i když ho měli plná ústa. Tehdy vojenské gesto, máchnutí šavlí ze sedla bílého šemíka, bylo více než snaha o tvorbu zákona nově vznikajícího státu či třeba o skutečné zrušení otroctví. „Moje šavle bude od nynějška zákonem,“ například prohlásil čtyřnásobný prezident Kolumbie, generál a majitel mnoha statků, Tomas Cipriano de Mosquera. To byl typický latinskoamerický caudillo. Lidé oceňovali teatrální mávání šavlemi mnohem víc než neviditelnou mravenčí práci na zákonitostech vznikajícího státu a plnění slov vládců.
Právě proto se symbolem latinskoamerického osvobození stal Simon Bolívar, i když je notoricky známo, že spíš uměl nádherně řečnit a slibovat než bojovat či budovat. To dělali jiní, kteří neměli takové schopnosti a charisma. A protože byl machista, opentlil si i ženy, zatímco zachmuřený Paula de Santander, makající na zákonech osvobození a tvorbě státu, byl někde v pološeru pozadí a žádné dívenky za ním nešílely.
Nicméně Llosa, který si zažil svou deziluzi, alespoň prohlédl, když v Ortegovi vidí nového Somozu, což ovšem jiný velikán současné literatury, velký Gabo, tuto deziluzi nemá. Bohužel. Viděl jsem jej, Gabriela García Marquéze, jak se 7. ledna 1999 srdečně objímá s po zuby ozbrojenými teroristy a hromadnými vrahy z guerilly FARC v San Vicente del Caguán a se širokým úsměvem se zde vítá a plácá po zádech Daniela Ortegu, který samozřejmě také nemohl chybět při tomto velkém revolučním vítězství kolumbijské guerilly. Tehdy kolumbijský prezident Andrés Pastrana „naletěl“ na mírové jednání s guerillou, která v tom viděla jen posílení svých pozic, a z jednání zbyl jen jejich monolog. Bohužel, co mají oba velikáni společného, že utekli ze své země. Gabo do Mexika a Vargas do Španělska.
Dejme si pozor, abychom také nenaletěli na nádherné populistické řečnění, nyní plné hezké korektnosti, a i když u nás nebyli caudillos, často se zdá, jako by se u nás v Evropě začali rodit a mohly tak nastat i časy deziluzí. Ty však po cinkání klíčů už nastaly, ale ještě nikam neutíkejme.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
