Mojmír Grygar: Nepřirozená přirozenost války

Odkud se války berou? Co je jejich příčinou? Bylo by možné je vymýtit nebo aspoň výrazně omezit? Dějiny lidstva nás přesvědčují o tom, že války jsou od nepaměti jejich neoddělitelnou součástí. Cílené nebo vnucené řešení konfliktů bylo běžné mezi tlupami pravěkých lovců, mezi kmeny a městy starověku i mezi středověkými a novověkými říšemi; nejinak se chovají i dnešní národy a státy. Příčinou střetů bývají materiální zájmy, ale ty se zpravidla kryjí vznešenými důvody.

Proč čtvrtá křižácká výprava, která měla osvobodit svatou zemi od pohanů, v roce 1204 dobyla a vyplenila Konstantinopol, hlavní město východokřesťanské říše oplývající bohatstvím a přepychem? Řád německých rytířů kryl dobyvačné záměry svého vojenského tažení na východ, doprovázené vyvražďováním celých etnik, posvátnou evangelizační misí. Hitler se netajil kořistnickými úmysly, ale glorifikoval je rasovou teorií, která nadřazeným Germánům dává právo kolonizovat a likvidovat méněcenné národy. Sovětský svaz motivoval vpád svých armád do Afghánistánu v roce 1979 bratskou pomocí, o kterou ho požádali vzbouřenci v Kábulu, ale bylo zřejmé, že sovětští politici mají na mysli splnění dávného snu carů – získat kontinentální říši přístup k otevřenému jižnímu moři. Američané zapojili do boje proti sovětům, svému protivníku číslo jedna, mudžahedíny, kteří posvětili – a dodnes světí – svůj boj proti okupantům náboženskými důvody. Ve strategii západních interventů islám nehrál podstatnou roli, náboženský fanatismus mudžahedínů oceňovali jako výtečnou bojovou motivaci, ale netušili, že se právě tento duchovní faktor obrátí proti nim. Spojené státy své války zdůvodňují demokratizační misí, odporem proti uzurpátorům; vadil jim afghánský Karmal a irácký Husajn, ale extrémním islámem sankcionovaní dědiční diktátoři v Saudské Arábii jim nevadí - rozhoduje ropa, peníze, obchod. Omezit vznik válek může pouze redukce materiálních zájmů a nadřazených ideologických momentů, které staví hráče na šachovnici dějin proti sobě. Dobře víme, jak je to těžké; potřebuje to mnoho úsilí a času. Ale není jiné cesty. Pacifismus, neodporování zlu a dobře míněné volání po míru nemohou samy o sobě válkám zabránit. Hlas filosofů, spisovatelů, teologů, vědců bývá slyšet jen tehdy, kdy válku ospravedlňují. Připomeňme vystoupení desítek předních německých intelektuálů, kteří se na podzim 1914 unisono postavili za Viléma II. a válku velebili jako boj za ochranu evropské kultury před ruskými a slovanskými barbary. Také slavnostní provolání osmdesáti amerických vzdělanců, kteří podpořili druhou americkou invazi do Iráku (přitom se dokonce dovolávali slov svatého Augustina), patří spíš do dějin hanebností, než do panteonu hvězdných okamžiků lidstva.

Vraťme se k základní otázce. Způsobuje války přírodní zákon, podobný tomu, který určuje vzájemné vztahy mezi živočišnými druhy? Musí se i lidské skupiny, vymezené rasou, jazykem, národností, náboženstvím, společenskými institucemi, kulturou a dalšími příznaky, vzájemně vybíjet? Je to nezbytnou podmínkou, aby se udržely jako zvláštní skupiny? Četba bible a Homéra, dvou zakládajících děl evropské kultury, nás vede k závěru, že války jako nedílná a historiky glorifikovaná součást dějin starověkých národů tvoří bezpříznakové pozadí života lidí všech národů, států, obcí, stavů, náboženství. Starý zákon obsahuje popisy vyhlazovacích, neobyčejně lstivých a krutých válek, které vedly židovské kmeny, zaštítěné Hospodinem, s vyznavači jiných model a bohů. Pokud budou ortodoxní židé lpět na doslovném výkladu Starého zákona, nic je nepřesvědčí o tom, že válka o vlastní víru a bytí není jejich osudovým údělem, břemenem vloženým Hospodinem na bedra vyvoleného národa. Důležitější než mír je věrnost dějinnému poslání. Pokud se v politice Spojených států prosadí názor konzervativců, že Bůh pověřil americký národ, aby ve světě šířil svůj privilegovaný způsob života, své pojetí demokracie a kapitalismu, nebude svět zbaven hrozby globální války. Pokud koncepci i praktickou politiku Ruské federace zásadně ovlivní nostalgie po starých carských i sovětských časech, pokud se bude ruské národní vědomí vyhraňovat v konfrontaci se Západem, pokud je nebude traumatizovat komplex porážky a obklíčení, nedojde k oblevě, studená válka zmrazí naděje na odzbrojení a mír. Pokud konzervativní kruhy v Americe i jinde ve světě, podporované mezinárodními bankami, průmyslovými podniky, vojenskými štáby, masmédii, budou nadále podporovat do nebe volající nerovnost majetku a moci ( 1 % lidí vlastní stejné množství peněz a statků, jako celé lidstvo! ), pak se budou neustále hromadit důvody ke vzpourám a válkám. A ty si již najdou, podle příkazu daného místa a situace, vlastní ideologické zastřešení. Ani v tomto případě nejde o etiku, náboženství nebo ideologii, ale o život. Hlad je největší stimul revolucí.

Homérova llias, pokladnice starořecké pozemské i sakrální moudrosti, nabízí jiné pojetí světa, než jaké přináší Starý Zákon. Ale na začátku příběhu je to zase válka. Homérovu válku, na rozdíl od Hospodinem režírovaných krvavých srážek pouštních kmenů, podněcuje faktor velmi pozemský a lidský (podle Nietzcheho „al zu menschliches“, příliš lidský). Bojovníci na obou stranách prokazují své válečné dovednosti, neštítí se lsti a spoléhají na podporu bohů. Básník neopěvuje fanatickou zaslepenost bojovníků ani na jedné, ani na druhé straně, i když ví, že muži dosahují vrcholu ctností právě tváří v tvář smrti. Dějinná skutečnost slavné antické éry byla, bohužel, jiná; čteme-li Herodota nebo Suetonia, neubráníme se zděšení nad tím, jakou klíčovou roli hrála válka v životě starověkých národů a s jakým gustem se tehdejší králové a vojevůdci na obou stranách dopouštěli zvěrstev; například Sulla, Nero, Caligula a mnozí další nezabíjeli jen z nějaké nevyhnutelnosti, ale masakry jim byly zdrojem potěšení.

Fascinace masakry trvá dodnes. Masmédia, zvláště film a televize, pod rouškou zábavy a vzrušení tuto perverzní úchylku podporují. Na záměrném vyvolávání pudů se dá vydělat. Jeden příklad za všechny. Nedávný japonský filmu evokuje barvou, hlukem, pohybem a slovy slávu samurajů, zabijáků poslušných nejvyšších zákonů oddanosti, bojové cti a statečnosti; šógun, klíčová postava ústřední scény, jehož bezpečnost stála život desítek vojáků, krátce předtím, než ho proklál meč samuraje-nadčlověka, prohlásil, že je šťasten, že mohl prožít tak krásnou podívanou, jakou byla bitva, při které přišel o život. Kam se na požitek z masového zabíjení, které nám štědře nabízí i demokratický Hollywood, hrabe anglický romantický básník Thomas de Quincey se svou apostrofou Vraždy jako krásného umění. Teprve když se vraždění jaksepatří znásobí, když nám popisy pera a ještě více barevné záběry kamer přiblíží na dosah ruky potoky krve, desítky rozbitých lebek a těl, velkolepé následky granátů a pum, teprve potom se dostávají pudy, přírodní základ člověka, ke slovu. Tento návrat do jeskyň, brlohů a na stromy je, bohužel, tím nehorším, čím války infikovaly, otrávily, znešvařily člověka, stvořeného (prý!) k obrazu božímu. Mezi vrahy, kteří jediným gestem zruší lidskou postatu člověka, nejsou jen islámští teroristé, ale také osmělí šílenci střílející nazdařbůh a bez ideologického krytí – čím víc lidí sprovodí ze světa, tím víc se naplní jejich perverzní přání. Jakkoli se zdá, že osobními důvody motivované zabíjení osamělců nemá de iure nic společného s masakry islámských teroristů, nelze popřít, že oba typy zabíjení jsou de facto spřízněny. Někdy, jak ukázal nedávný případ masakru v charitativním ústavu v Kalifornii, policie se domnívala, že pachatelé patří k oslamělým zoufalcům, teprve později odhalila jejich spojení s Islámským státem.

Ať je nám to proti mysli, ať se nám to příčí, nemůžeme popřít, že zabíjení není člověku jako ostatním živočichům ničím cizím, odpudivým. Vercors definoval člověka jako nepřirozené zvíře. Jeho lidský základ tkví právě v té nepřirozenosti – on se odlišuje od zvířete tím, že je obdařen rozumem. Zvíře je vydáno všanc svým pudům, instinkty určují jeho chování, chrání ho, zaručují jeho životní funkce i „smysl“ bytí – úsilí o zachování druhu. Člověk může pomocí rozumu potlačit přírodní pudy, může dospět k poznání, že války nejsou nevyhnutelné; soupeři mohou dospět k poznání, že mír, jakkoli z hlediska té nebo oné ideologie nežádoucí, ponižující, přinese oběma stranám nesrovnatelně větší výhody, než válka, o které se tvrdí, že je nutná, čestná a z hlediska vyššího příkazu, národní cti nebo hygieny nutná.

Díváme-li se na seriály o první a druhé světové válce, sledujeme-li orgie ničení, vynalézání stále dokonalejších zbraní, nekonečné záběry vybombardovaných měst, hromady mrtvol v troskách domů a na ulicích, v zákopech, v písku pouští, ve stepích, nemůžeme se ubránit zoufalé myšlence – čemu to prospělo? Pomstil se císař pán za smrt svého nemilovaného nástupce, dobyl Rakousku nová území na Balkáně? Stal se Hitler pánem nekonečného území Ruska, vybudoval tisíciletou germánskou říši? Proč muselo umírat tolik vojáků a civilistů v koloniální válce ve Vietnamu, v Afghánistánu, v Iráku? Měla pravdu Madeleine Albrightová, když novináři na otázku, zda válka proti Husajnovi stála za vyvraždění 200 tisíc dětí, odpověděla přikývnutím? Kdo nese odpovědnost za pokračování této tragédie, která se před očima celého světa odehrává v Sýrii, Iráku, ale stále ještě doutná v Afghánistánu a rozhořívá se v nových ohniscích – v Lybii, Jemenu, Pakistánu, Bangladéši?

H. D. S. Greenwy, zahraniční korespondent předních amerických novin, který padesát let psal reportáže z amerických válek od Vietnamu po Afghánistán, odhadl částku peněz, které musely Spojené státy vynaložit na válku v Afghánistánu, na 1 bilion dolarů. Dovedeme si představit, co všechno by se dalo vybudovat, zlepšit, vynaložit na vzdělání, zdravotnictví, sociální péči, kulturu, životní prostředí? Podobné myšlenky a marná přání vzbuzují také statistiky peněz vynaložených státy, jež se podílely na první a druhé světové válce. Připočtěme k tomu ještě peníze, jež se házejí do chřtánu dnešních válek, a dostaneme sumu, z které se nám zatočí hlava a sevřou pěsti v kapsách. Dovedeme si představit, jak by dnes mohl svět vypadat?

Je-li schopnost nebo dokonce náchylnost lidí vzájemně se zabíjet dána přírodním určením, pak jediné řešení může přinést kultura jako korektiv, který tlumí prvotní instinkty a člověka povznáší nad slepé přírodní síly. Kultura v globalizovaném světě, bohužel, ztrácí na významu. Spisovatel již není autoritou. Uvědomíme-li si, že místo nejproslulejšího francouzského spisovatele, kterým byl za války a po ní Albert Camus, obsadil dnes Michel Houellebecq, propad myšlenkových i slovesných hodnot je pro každého soudného člověka patrný. Netroufnu si ani jmenovat nikoho z dnešních českých autorů (odhlédnu-li od Milana Kundery, kterého ještě nedávno smečka nenávistníků vyhazovala z literatury), kdo by mohl zaujmout, obrazně řečeno, křeslo Čapkovo, Vančurovo, Haškovo, Nezvalovo.

Blížíme se nové studené válce nebo, jak nedávno prohlásil ruský premiér Medveděv, toto ochlazení vztahů mezi Západem a Ruskem již začalo? Jakou roli v této situaci sehraje terorismus inspirovaný extrémním výkladem koránu? Jak nové technické vynálezy připomínající vědeckofantastické vize rozšíří hranice ničení, zabíjení, devastování sociální i biologické základy života lidí na planetě?

Nikdo dnes nepochybuje o tom, že lidstvo se opět nachází na rozcestí. Kterou cestou se vydá? Bude poslušno hlasu instinktů, nebo dá šanci rozumu? Půjde nevypočitatelnou cestou války, nebo zvolí dorozumění a mír? Najdou rozjitřené národy společnou řeč, základnu, míru hodnot, která umožní dorozumění, kompromis, mír?

Nikdo nepopře, že proti stoupencům absolutní války musí stoupenci rozumu použít zbraně. Hitler rozuměl pouze argumentům fyzické síly. Totéž platí o teroristech z al-Kájdy, en-Nusrá, Talibánu a dalších odnožích militantního islámu. S jejich slogany a šílenými plány není ani třeba polemizovat. Ale jak reagovat na výrok presidenta Gaucka, který přirovnal Putina k Hitlerovi? Nejen že se tím přední evropský politik dopustil hrubého omylu, který nelze tolerovat ani u profesionálního žurnalisty, ale svým výrokem navíc vyzývá civilizovaný svět k válce. S Hitlery se nevyjednává, s nimi se bojuje. Nevím, zda se za Gauckovým výrokem neskrývá reminiscence na jeho rodinnou výchovu (oba jeho rodiče byli členy NSDAP a otec se za války dopracoval k důstojnické hodnosti), nebo zda jde o přeřeknutí pruského kazatele, kterému vojenská ráznost není cizí.

Buď jak buď, dávejme dobrý pozor na každé slovo, protože biblický okřídlený výrok – na začátku bylo slovo – platí i o válce.

Je důsledkem globalizace, procesu ostře se prosazujícího sjednocování ekonomických zájmů a praktik lidí různých států a kontinentů. Soudobé komunikační prostředky nebývalým způsobem umožňují výměnu informací; právě tak, jak se raketově zvyšuje rychlost pohybu kapitálu, tak se také rychle šíří vědomosti o to, jak lidé žijí v dalekých zemích. Televizní anténa na střechách domků i v odlehlých oblastech pěti světadílů, právě tak jako mobil a počítač v rukou i nezámožných, neprivilegovaných lidí kdekoli ve světě se stávají nástroji dosud nevídaného šíření vědomostí. Tato informační revoluce nepřináší pouze pozitivní důsledky, přidruženým faktorem jsou také falešné představy lidí jedné civilizace a kultury o životě lidí jiné končiny, jiných životních podmínek. Nemůžeme si namlouvat, že americké televizní seriály a většina holywoodských filmů umožňuje horalům v Nepálu, lidem na Předním východě, obyvatelům afrických stepí nebo indiánům v Bolívii získat nezkreslený obraz o životě obyvatel USA, nejbohatšího a nejlépe vyzbrojeného státu světa. Jakmile Spojené státy a jejich spojenci zredukovaly svá vojska v Afghánistánu na minimum a boj s talibánskými vzbouřenci přenechaly místní vládě, došlo ke katastrofálnímu hospodářskému poklesu a politické desintegraci země. Bez práce se najednou octla početná vrstva relativně vzdělaných mladých mužů, kteří, bez ohledu na to, jaký byl jejich vztah jako muslimů k zahraničním vojákům (málokdo je viděl rád), neměli dost pohnutek tomu, aby hledali budoucnost v řadách vládní armády, nebo se dali naverbovat vzbouřenci. Tisíce z nich stály před nesnadnou volbou – buď živořit doma, nebo odejít ze země. Ale přiznejme si také, že český, polský nebo estonský voják bojující v Afghánistánu je z hlediska tradičního pojetí obranné války něčím absudním. Je obtížné zdůvodňovat jejich případnou smrt tím, že padli za vlast. Jak Talibán ohrožoval Čechy nebo Estonce? Globalizace politických, hospodářských a vojenských zájmů se v této perspektivě jeví jako přemrštěná. Ale neochabující vlna uprchlíků ukazuje, že nezdařené a nedokončené války proti islámským extrémistům vzbudily opačnou globální reakci.

Tváří v tvář ne zcela smyšlené hrozbě islámského terorismu se v evropských zemích objevuje poptávka po zvyšování výdajů na obranu; tento trend již několik let posilují zostřující se vztahy mezi zeměmi Severoatlantického paktu a Ruskem. Válka v Sýrii, expanze Islámského státu a ozbrojené střety v Lybii a v Jemenu, pomineme-li dlouhodobé a neutuchající napětí v Israeli, zatahují do válečného násilí stále víc zemí, stále víc různých hospodářských, politických i náboženských sil.
Pomůže nám v této složité situaci obecná úvaha vycházející z historických zkušeností? Můžeme v nich najít nějakou, byť jen potenciální naději, nebo se již dějiny dostaly na slepou kolej a nic, kromě boha, jak řekl Heidegger v posledním rozhovoru, nás už nezachrání? Má tento domněle největší německý filosof pravdu, když označil za hlavního strůjce bídy moderního světa pokrok techniky a úpadek náboženského vědomí?

Vraťme se v úvahách o válce k počátkům evropské civilizace – k bibli a k antickým filosofům a historikům. Četba Starého zákona, Herodota jiných řeckých a římských myslitelů.

Autor, který je literární teoretik a historik, připravil pro web Literárních novin rozsáhlou několikadílnou úvahu a analýzu války.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.